Guru, náš učitel a duchovní otec, odešel z tohoto světa náhle. Skonal na mozkovou příhodu nebo infarkt, aniž by s tím počítal. Prostě jako běžný smrtelník. Jeho smrt mě nijak zvláštně nezasáhla. Pocítil jsem úlevu, osvobození, radost.

Ale když o půl roku na to zemřel můj táta, bylo to úplně jiné. Něco jako rozdíl mezi vysněnou iluzí a pravdou. Po ztrátě otce jsem pocítil velikou bolest, protože jsem ho měl moc rád a chyběl mi. Uvědomil jsem si zásadní věc. Ve fungující rodině jsou na sebe všichni navázáni a nezištně si navzájem pomáhají. Je to skutečné, úplně jiné než mezi žáky v Centru. Darmo nám Mistr neustále přizvukoval, že jediným skutečným přítelem a otcem je ON. Věděl jsem, že zůstalo jen u prázdných slov.

Po těchto událostech se můj psychický stav postupně začal měnit – entuziasmus vystřídala apatie a nezájem o život. Nepoznával jsem sám sebe, věděl jsem, že potřebuji změnu. Začal jsem si uvědomovat, že mé rozhodnutí vstoupit do sekty a setrvat v ní tak dlouho, nebylo správné. Věděl jsem, že musím projít osobní terapií. Navštívil jsem několik psychologů, kteří mi však moc nepomohli. Pomoci jsem si mohl jedině sám.

Uvědomil jsem si, že jsem již 15 let neměl vedle sebe člověka, kterému bych se, se všemi svými pochybnostmi a problémy, mohl svobodně svěřit. Zkusil jsem opatrně o svých pochybnostech mluvit s nejlepšími kamarády ze sekty, ale skončilo to nepochopením a odporem. Začal jsem si psát deník, zaznamenával příběhy, pocity, pochybnosti, úvahy. Uvažoval jsem, kde se stala chyba. 

Zeptal jsem se, co si o tom myslí psycholožka Alexandra Hrouzková, se kterou už nějaký čas spolupracuji. 

„Vnímání autority člověku pomáhá projít určitými životními fázemi, typicky dítě vnímá autoritu rodiče či vychovatele, student autoritu učitele. Avšak ve vztahu k autoritě přichází i fáze odklonu od autority – období, kdy člověk pro svůj další zdravý vývoj potřebuje získat větší důvěru v sebe samého a od autority se odklonit, aby mohl jít dále svou vlastní cestou s důvěrou sám v sebe a ve své vlastní kroky. Dítě začne vnímat „nedostatky“ rodičů a může například vzdorovat. Student začne vnímat „nejasnosti“ či „nedostatečnost“ v učení svého učitele, může být zklamán i nazloben a čelí faktu, že musí hledat nové informace, aby se dozvěděl například více, je nucen vytvořit si svůj vlastní názor. Sesun autority z pomyslného piedestalu tedy obvykle provázejí i silnější emoce, mnohdy si člověk musí projít osobnostní či životní krizí. Krize by však měla být startem pro další růst a rozvoj. Efektivně napomoci k přechodu z krize do další spokojenější životní etapy může právě psychoterapeut. Ne vždy člověku takzvaně „sedne“ první odborník, se kterým se setká a je potřeba se nevzdat a hledat dál takového psychoterapeuta, se kterým bude spolupráce užitečná a přínosná.“ 

autoři:

• Dušan Štraus | www.dusanstraus.com
• Mgr. Alexandra Hrouzková, Ph.D., psycholožka a psychoterapeutka, www.alexhrouzkova.cz, Členka ČAP – České asociace pro psychoterapii

foto: Dušan Štraus