„Líbejte se jako poprvé. A taky jako naposled,“ říká italský mačo ostatním spolustolovníkům poté, co vášnivě a dlouze políbí svou ženu a ona mu jeho projev lásky opětuje. Scéna z romantického filmu Přestupný rok vyprávějícího o dívce, která se vydala do Dublinu za partnerem (je zde na lékařském kongresu), aby jej podle dávné irské tradice požádala na přestupný rok o ruku. Právě tehdy je to totiž ženám povoleno. Během své cesty ale zjistí, že její život i vztah je pouhé pozlátko bez hlubších hodnot. O ruku je nakonec požádána ona, a to charismatickým Irem, který před ní sám poklekne.

Všechno, po čem toužíme, ale nic, bez čeho se nemůžeme obejít
Krásný příběh, který svou hloubkou sahá až do samé podstaty štěstí a spokojenosti. Kdyby hořelo a vy byste si měla vybrat jednu věc, bez které se nebudete moci obejít, kterou můžete na poslední chvíli zachránit, co by to bylo? Ptá se přemýšlivý Ir sebevědomé Američanky. A ona neví. Když je zpátky se svým americkým partnerem v Bostonu, záměrně spustí požární poplach, aby zjistila, jak bude její nastávající reagovat. Dívá se na něj a vidí, jak sbírá všechny tablety, chytré telefony, fotoaparáty, techniku, a ještě na ni volá, ať nezapomene na to a na to. Beze slova se otočí a odejde. A o pár záběrů později říká své irské lásce, že si uvědomila, že má všechno, co vždycky chtěla, ale nic, bez čeho by se nemohla obejít.

Co zachráníte před ohněm?
Také jsem si tu situaci představila. Jsem se snoubencem v bytě, kde hoří, a musím se rychle rozhodnout, co zachráním. Co by to bylo? Můj snoubenec. Ze všeho nejdřív bych se ujistila, že je v pořádku on a na ničem dalším by mi potom už nezáleželo. Krásné uvědomění. Osvobozující zjištění. Co je to, bez čeho se nemůžeme obejít? Láska. K sobě samému. A z ní vychází i láska k ostatním. A s tím vším je propojena i hluboká vnitřní spokojenost.

Hluboká vnitřní spokojenost
Taková, která se raduje již z prosté existence. Z toho, že je. Právě zde se z bytí stává žití. V tom uvědomění, že jsme. A že můžeme milovat. Sebe i ostatní. Vždycky, když na to zapomenete a začnete si zoufat, zavřete oči a obraťte pozornost k dechu. Sledujte, kam vás vede. Je tam takové místečko, uvnitř vás, kde se cítíte jako doma. Tam jste vy, to, co vás dělá vámi. Choďte tam, jak nejčastěji vám to bude dovoleno. Zůstávejte tam, jak nejdéle to půjde. Neodcházejte a nahlížejte z toho místa na všechny krásy života a světa, které před vámi leží jako na dlani. Stačí se dívat, vnímat a radovat se. Z toho, že jsme.

Světlo, které svítí a hřeje
A ona nepomíjivá lehkost bytí a vědomého žití potom prozáří celé naše přebývání na tomto světě neměnným světlem, které bude svítit uvnitř nás jako hřejivý, laskavý a přátelský plamen a bude nás těšit a plnit vědomím hloubky existence a její věčnosti. To vše se nám vyjevuje skrze všeprostupující a všeobjímající věčnou lásku, která dříme v každém z nás jako kus laskavého božství připomínajícího, že nejsme nikdy sami. Vždycky jsme totiž se sebou. A se svým dechem.

• autor: Kateřina Hájková
• foto: Shutterstock.com