Takovou botanickou zahradu pro každého, kdo miluje přírodu a její projevy, jsem nikdy neviděl. V místní džungli najdete celé spektrum stromů, keřů, travin, kytek, rostlin i ptáků. Jsou zde druhé nejvyšší útesy (po Molokai) na světě, které jsou známé z mnoha filmů, divoké vody Tichého oceánu, skvostné pláže, bažiny, jediná sjízdná řeka na ostrově, nespočet velkých i menších vodopádů a počasí měnící se jak na hodinkách vteřinová ručička. Zcela fascinující svět dobrodružství a zdá se, že ještě téměř nedotčené přírody.

Dobrodružství 1: Přeskakujíce vlny Pacifiku na raftu

Když jsme za doprovodu podmanivé hudby vyjeli na raftu z přístavu, přeskákali jsme velké vlny Tichého oceánu, zalapal jsem po dechu a ptal se sám sebe, jestli to 6 hodin vydržím. Pocit nejistoty trval jen chvíli a bylo to poprvé takto adrenalinové. Po chvíli jsem se uklidnil a začal si užívat hladinu oceánu, neskutečně velké vlny podobné paneláku na sídlišti. Doufal jsem, že nebudeme potřebovat záchranné vesty, o jejichž použití jsme na začátku byli poučeni. Bylo nás 12, seděli jsme na raftu, nohama povinně zaháklí za lano na zemi, rukama jsme se drželi dalších lan, abychom nevypadli z raftu. Nakláněli se ze strany na stranu, sjížděli vlny jako surfaři a byli zcela pocákaní a mokří od vody rozrážející se o příď raftu. Když vidíte ten nekonečný oceán, žasnete. Kladete si otázky, jak je možné, že to nemá konce? Jak je možné, že nevidíte nic, jen vodu a občas velrybu nebo hejno delfínů, které vás provází. Prostě žasnete a kocháte se. Samozřejmě za předpokladu, že nezvracíte z nerovnováhy na velkých vlnách. Občas jsem měl pocit, že můj soused mi něco pustí svými ústy na nohy, ale nakonec se naštěstí nic takového nestalo. Nadšeně však nevypadal. Vidět neskutečnou krásu Nā Pali Coast z hladiny oceánu, vjíždět za doprovodu vln do jeskyní ukrytých pohledům z pevniny nebo zastavit na pláži, na kterou se dostanete pouze z oceánu, bylo neskutečně silným adrenalinovým zážitkem a také fyzickým výkonem – šest hodin se držet lan, zapírat se nohama a stehna a ruce nepovolit ovlivnilo každý krok dalšího dne. Naštěstí mi pomohla jóga, která tělo protáhla a uvolnila, protože takový záhul dlouho nedostalo.

Dobrodružství 2: Bahnem po čtyřech k dechberoucí kráse

V létě 2018 byly na ostrově velké záplavy. Bylo poškozeno mnoho domů, cest i výšlapů. Dva nejkrásnější traily po vrcholcích Nā Pali Coast byly zničeny a zřejmě se obnovovat již nebudou. Ještě dnes (prosinec 2018) jsou některé oblasti zcela zavřené a v nejvíce postižené části města Hanalei vidíte u pláží uzavřené a spadlé baráky s polštáři na sedačkách, ze kterých lidé jen tak tak stačili utéci.

Naše touha chodit po horách a výškách je velká, věděli jsme, že nějaký „pořádný“ výstup uděláme. Jen jsme nevěděli kdy. Záleží na počasí, ale např. v období zimy (listopad–únor) nemá smysl studovat předpovědi a vázat se na počasí. Zmoknete vždycky. Bouřky a deště jsou stejně časté jako modrá obloha a na ní hřející slunce a teploty okolo třiceti stupňů, ale i méně. Den neplánovaného výstupu začal lenivě. Nic se nám nechtělo dělat. Nasedli jsme do auta se záměrem… někam se podívat – bez plánu. Dojeli jsme do národního parku Hā’ena, tedy k místu, kde končí silnice. Vystoupili jsme, nazuli si boty, vzali baťůžek s vodou, ovocem a věcmi na převlečení, kdyby pršelo, a vydali se na Alaka’i Swamp Trail, o kterém nám paní v infocentru řekla, že na něj opravdu vyrážejí lidé brzy ráno, a ne jako my (baronky) v poledne. Neodradila nás. V duchu jsme si pomysleli: „No ta toho nadělá, my se jen projdeme a šplhat nikam nebudeme.“ Byli jsme hodně leniví. Vybaveni na „hike“ – chůzi v horách – jsme samozřejmě nebyli, a tak co hotelový pokoj dal, jsme vzali s sebou. Nakonec jsme ušli 15 km. Šli jsme bahnem, šplhali se po čtyřech, klouzali po bahně, měli ho na těle, na oblečení i v botách. První úsek byl plný lidí. Byla to část Pihea Trailu, který většina lidí zvládne. Výhledy na Nā Pali Coast a krásné útesy seshora pokryté bujarou vegetací a zalité sluncem braly dech. To jsou ty nejkrásnější obrázky na pohlednicích a fotkách z ostrova Kauai. Měli jsme štěstí. Na nejvlhčejším místě světa, hoře Waialeale, kde prší 348 dnů v roce, bylo nádherně. Na první vyhlídce jsme byli zcela fascinováni krásou přírody. Na tomto místě už hodně lidí vzdalo svůj záměr jít po kopcích. Na konečný „lookout“ – finále trailu – ke kterému vedla cesta skrz bažiny a druhé údolí (to jsme netušili), jsme došli již sami. Pár lidí jsme potkali, ale opravdu velice málo. Šplhali jsme, kochali se nádherou džungle a užívali si slunce. V koutku duše a postupně i nahlas jsme doufali, že už dojdeme do půlky cesty, o které jsme si mysleli, že přijde dříve než po 7,5 km. Když se pod námi objevila zátoka Hanalei Bay spolu s nádherným útesem, jehož vrcholky zahalovaly bílé mraky, dech se opět, už poněkolikáté, zastavil. Jen jsme koukali, koukali a koukali. Nic víc nešlo a ten obraz je vnořen hluboko v naší duši. Při návratu jsme s ubíhající cestou věřili víc a víc, že už budeme na konci – na parkovišti, ze kterého jsme vyšli. Začaly se objevovat mraky a mlha. Překrásná údolí v nich mizela, a tak ti, co přišli po nás, už neměli šanci nic z té krásy vidět. A je možné, že ani nevěděli, co mohou vidět, protože my jsme také nevěděli, do čeho jdeme. K autu jsme došli totálně nadšení a unavení. Byli jsme zcela od bahna. Ke konci cesty nám už bylo jedno, zdali do bahna šlápneme nebo jestli se po něm sklouzneme a sedneme si do něj.

Dobrodružství 3: Ubránit se vlnám a respektovat sílu oceánu

Po šplhání po útesech jsme si chtěli dát výtečnou večeři a vidět západ slunce, který lze nejlépe obdivovat v Poipu Beach Parku. Je zde hotel Marriott, jehož bar u oceánu skýtá neskutečné západy slunce a také výborné jídlo. Jezdili jsme sem pravidelně zažívat tu jedinečnou krásu. Pláž u hotelu byla před dvěma dny prázdná a dnes je totálně narvaná. Tělo na těle, vůně opalujících krémů, závan marjánky, šnorchlaři, surfaři, štíhlí, tlustí i přetloustlí turisté, domorodci, černí, bílí, žlutí, hnědí… prostě totální Waikiki Beach jako v Honolulu. To chcete zažít jen na pět minut a pak utéci do klidu. Překvapen davem lidí jsem si dal do Googlu vyhledat „top pláže“ na Kauai a všechny jsem již znal. Jen jedna ani v průvodcích nebyla – Secret Beach. Začíná mírným sestupem, což zaručuje, že mnoho lidí na ní nebude. Bahnem se kloužete dolů, okolo jsou exkluzivní vily na útesech s kýčovitými výhledy. Pláž má tři části. Lidí zde bylo minimálně a zhruba dvě hodiny jsme byli na široké písčité pláži sami. Ohromné vlny se silnými spodními proudy povalily naše koupající se těla, a tak jsme spíš bojovali o návrat na pláž, než že bychom se koupali. Vůně vody, jejíž kapky se rozptýlily ve vzduchu, naplňovala naše plíce a energie z ní podpořila vitalitu a nabitost těla i mysli. Pozor však, až se na havajských plážích ocitnete. Je třeba respektovat doporučení buď plavčíků, anebo cedulí. Plavčíci nejsou na každé pláži. Vlny jsou silné, strhávají, přelijí vás, ztratíte se v nich, a ještě vás silné proudy pomohou vtáhnout do oceánu. To nechcete. A tak se tady opravdu vyplatí respektovat doporučení, protože s oceánem se nezahrává.

Dobrodružství 4: Jóga a meditace

Už na Maui jsem si toho všiml a tady na Kauai se mi to potvrzuje. Lidé žijící zde na ostrovech nemají potřebu cvičit jógu. Proč! Žijí v naprostém spojení s přírodou a momentem teď a tady. Na lekci jsou vždy 3–4 přistěhovalci nebo zde žijící, ale ti hlavní účastníci jsou turisté. Ti jsou zde buď delší čas a pak lekce navštěvují pravidelně, anebo je navštěvují pouze ve dnech pobytu jako já. Mám rád tu společnou energii skupiny a slovního průvodce, a tak si lekce moc užívám. Havajce nebo Havajčanku jsem na józe neviděl. I lektoři jsou většinou Američané nebo lidi z evropských i asijských koutů světa, ale domorodci opravdu ne. Ve městech jsou však studia na každém kroku. Většinou mají 2–3 hodiny brzy ráno, dopoledne a jednu večer. Je to paradox oproti naší kultuře. Ve zdejších podmínkách jsou hodně inzerované a praktikované „healing“ terapie, meditace a masážní studia, chiropraktici i akupunkturisté. Úžasné a silné budou detoxy nebo healing programy v podobě „yoga retreatů“ jak na Maui, tak i na Kauai. Příroda, síla vulkánu, oceán, slunce a vyhraněné „organic food“ tomu budou napomáhat. Ale to až příště. Ač jsem tady dlouho, tak všechno se stihnout nedá. To je třeba naplánovat jako retreat, a ne jako cestování.

• autor: Václav Krejčík
• www.vaclavkrejcik.cz
• foto: archiv autora