Kouzelný advent, čtyřtýdenní období nesoucí se v duchu čekání a příprav na Vánoce, pro mnohé nejkrásnější svátky v roce, často začíná již o posledním listopadovém víkendu (mezi 27. listopadem a 3. prosincem). Začíná první adventní nedělí a končí západem slunce na Štědrý den, který může být i zároveň poslední čtvrtou adventní nedělí. Neodmyslitelným symbolem adventního času je adventní věnec, který zřejmě pramení ze starého germánského zvyku, podle něhož se oheň jako symbol světla zapaloval uprostřed zeleného kruhu; křesťané jej potom přirovnávají ke Kristovu kříži a čtyřem světovým stranám, kterým dává své požehnání. Adventní věnec, tak jak ho známe, jen s větším počtem svíček (4 velké za každou neděli, mezi každou z nich potom 6 menších za každý den v týdnu), vyrobil v 19. století misionář a zakladatel hamburské školy pro chudé Johann Hinrich Wichern. Byla to reakce na věčné otázky dětí, které se nemohly dočkat Vánoc a chtěly vědět, kdy a za jak dlouho vlastně nastanou.

Polaz, ježek a vrkoč
S vánočním obdobím se podle tradic pojily i jiné ozdoby než adventní věnec. Dávní Keltové na zimní slunovrat (21. nebo 22. prosince) vyráběli takzvaný polaz, který měl symbolizovat slunce, přání hojnosti a zdraví. Základem byla brambora, jablko nebo těsto, kam se zapichovaly různé ozdoby, a Keltové věřili, že o nejdelší noci v roce, kdy umírá bůh slunce a rodí se nový a kdy je země ohrožena všeprostupující temnotou, je polaz ochrání před mocnostmi temna a dušemi zemřelých. Podobný dárek dostávaly mnohem později děti na Mikuláše – říkalo se mu ježek a jednalo se o kulaté jablíčko, v němž byly zapíchané zelené větvičky a špejle se sušeným ovocem, napučelým hráškem a ořechy. Kromě něj od Mikuláše dostávaly také vrkoč, jehož základem byl věneček ze tří copů, který se pletl z vánočkového těsta.

Betlém, stromeček a jmelí
Základy tradice obdarovávat se a projevovat si tak lásku a vděk zřejmě pramení z betlému, který je hlavním symbolem křesťanských Vánoc a na němž jsou vyobrazení lidé obdarovávající Ježíška, největší dar nebes. Dřevěný betlém zdobíval v adventním čase domácnosti, často se na jeho vytváření podílely celé generace a uklízel se až v únoru na Hromnice. Oproti tomu historie zdobení vánočního stromečku je poměrně raná a z německých měst se do těch našich dostala až v 19. století. Na vesnicích se místo toho rozdávaly ozdobené větve jehličnanů, které měly rodiny ochránit před vším zlým. Jako ochranný talisman již od pohanských dob fungovalo jmelí, dodnes se věří, že polibek pod ním posiluje vzájemnou lásku.

Barbora, Mikuláš a Lucka
4., 5. a 13. prosinec se nesly ve znamení třech význačných postav – svaté Barbory, svatého Mikuláše a svaté Lucie. První jmenovaná byla dcerou odpůrce křesťanství, který ji za to, že se nechala pokřtít, nechal umučit. Od té doby platí za patronku mnoha profesí a dobrotivé smrti, věřilo se, že modlitba k ní může zabránit tragickým úmrtím. Svobodné ženy zase věřily, že když na svatou Barboru uříznou třešňovou větvičku a ona do Vánoc vykvete, příští rok se vdají. V předvečer svaté Barbory potom po domácnostech chodily ženy ustrojené za Barborky a podobně jako Mikuláš obdarovávaly děti hruškami, jablky a sušeným ovocem. Mikuláš z Myry byl velmi zbožný a oblíbený duchovní, který vždy myslel na druhé a pomáhal nemocným, chudým a nespravedlivě odsouzeným, a tradice, kdy muž převlečený za tohoto světce chodí do domácností a obdarovává děti, je známa již od středověku. V poslední jmenovaný termín potom vesnicemi obcházely bílé postavy s bílou maskou na tváři, říkalo se jim Lucky a tyto ženy znázorňovaly pannu a mučednici svatou Lucii, která svůj život zasvětila křesťanství. Obcházely domácnosti a peříčkem nebo smetáčkem v rozích kontrolovaly, zda už hospodyně začaly s úklidem.

Vánočka jako symbol hojnosti, štěstí a zdraví
Kynutá vánočka, která se na našich stolech objevuje už od středověku, symbolizovala růst a hojnost, připravovala se z té nejlepší mouky a hospodyně při jejím hnětení pronášely modlitby a prosby. Peklo se jich hned několik, první dostával hospodář, aby se na statku urodilo dost obilí (v pleteném tvaru vánočky lze pozorovat klas – symbol další úrody), pro zdraví a ochranu od nemocí se další vánočka nosila i zvířatům do chléva a na štědrovečerní večeři dostal každý z rodiny z další vánočky kousek, jehož snědení mu mělo zajistit štěstí. Vánočka se tradičně peče z devíti copů, přičemž první čtyři symbolizují zemi, slunce, vodu a vzduch, prostřední tři rozum, vůli a cit a vrchní dva vědění a lásku.

Tři vánoční dny a Silvestr
Štědrovečerní večeře 24. prosince začínala východem první hvězdy. Na slavnostní tabuli se mělo nacházet 9 pokrmů: hrách pro růst a úrodu; kuba z krup, česneku a hub – symbol zdraví; muzika – rozvařené křížaly; sušené ovoce; jablka; ořechy a vánočka, která měla zajistit štěstí a zdraví. Během Štědrého večera se potom odhalovala budoucnost (zapalovaly se ořechové lodičky, odlévalo se olovo, rozkrajovala se jablka a hledala se v nich hvězdička), myslelo se na mrtvé a pocestné (u stolu se prostíralo místo navíc) a končilo se půlnoční mší oslavující narození Ježíše Krista. 25. prosince, na Boží hod vánoční aneb slavnost Narození Páně a 1. svátek vánoční se potom rozjímalo o narození Páně, veselení, setkávání a obdarovávání přicházely až 26. prosince na svatého Štěpána, 2. svátek vánoční, kdy se oslavovala památka prvního křesťanského mučedníka svatého Štěpána. Ten byl ukamenován za to, že hlásal, že Ježíš Kristus byl Mesiášem.

31. prosince potom lidé velebili památku svatého Silvestra, bývalého papeže, za jehož pontifikátu se Řím stal cele křesťanským, také patrona dobré úrody a domácích zvířat. Chodívalo se na mše, kde se projevoval vděk za uplynulý rok a žádalo se o úspěch v tom novém. Na ulicích si lidé projevovali dobrodiní a přáli si jen to dobré. Domácnosti obcházely „ometačky“, které hospodyním za symbolickou částku „ometaly“ kamna, aby v novém roce dobře hořela.

• autorka: Kateřina Hájková
• foto: Shutterstock.com