Jak se naučit na nevyžádané rady reagovat a nepouštět si je k tělu více, než je nutné? A proč vlastně mají lidé tendence je dávat?

Součástí Pataňdžaliho osmistupňové cesty jógy jsou etické zásady známé jako jama a nijama. Třetí z jam je známa jako astéja, což lze ze sanskrtu přeložit asi jako vykořenění závisti a žádostivosti. Patandžali hovoří o tom, že člověk má ve skutečnosti jen velmi málo potřeb, má ale stálou tendenci vytvářet umělá přání, pro jejichž ukájení mu nezbývá životní energie potřebná pro nějaké vyšší zaměření. Právě to je znakem žádostivosti a závisti, které bychom v rámci astéji měli rozpustit, vykořenit, dostat je ze sebe. S tím souvisí také nekradení v hmotném i nehmotném smyslu. A jak je všechno spjato s nevyžádanými radami? Možná více, než se může na první pohled zdát.

Nepřisvojování si hodnot, které nám nepatří

Krást nemusíme jen cennosti a věci materiální, krást můžeme i radost, naděje, sny, představy. Mnohdy to děláme nevědomky, bez zlého úmyslu, kvůli nedostatku sebereflexe, kvůli zahleděnosti do sebe sama, kvůli vlastní nejistotě nebo touze po pozornosti. V rámci astéji je nutné veškeré tyto důvody ze sebe sama dostat neboli vykořenit. Pokud by se tímto řídili ti, kteří dávají nevyžádané rady, měli by ti, kteří jsou nuceni je poslouchat, svatý klid. Jenže sebereflexe je obtížná a i když se dá naučit, vyžaduje mnoho vytrvalosti a trpělivosti a na počátku musí stát uvědomění, že něco dělám špatně, společně s vědomým rozhodnutím, že chci tento svůj zvyk změnit.

Jak vypadá krádež v nehmotném slova smyslu

Právě prostřednictvím astéji Patandžali nabádá k tomu, abychom si nepřisvojovali hodnoty, které nám nepatří. Abychom si uvědomili, že city si nemůžeme vynutit a nic takového jako je citové vydírání bychom tedy praktikovat neměli. Abychom milovali své blízké a nikoliv svou představu o nich. Abychom se radovali z radosti druhých a nikoliv ze své představy o tom, jak by se měli radovat. V opačných případech všech zmíněních příkladů budeme dotyčné omezovat v jejich individuálním rozvoji, budeme si přisvojovat něco, co nám nepatří, budeme krást nehmotné hodnoty.

Proč nevnucovat své názory, i když si myslíme, že jsou nejlepší

Na počátku vykořenění závisti a žádostivosti musí stát uvědomění, že každý je zodpovědný za svůj život, že každý má právo volby a na nás je, abychom to respektovali i v případě, že se domníváme, že pravda je na naší straně. Z toho plyne, že bychom nikomu a nikdy neměli vnucovat své názory, i když si budeme stokrát opakovat, že to myslíme dobře a že situaci vidíme objektivněji než ten, komu chceme radit. Každý má právo volby a i v případě, že zvolí špatně, vytváří svou jedinečnou a osobitou zkušenost, bez níž by nepřišel na to, jak se to má dělat správně. Jinými slovy každý člověk si k určitým věcem musí dojít sám, ono uvědomění se mu musí stát, musí si vytvořit vlastní jedinečnou zkušenost, vlastní jedinečný prožitek, bez něhož nikdy nezjistí, jak se věci ve skutečnosti mají.

Jak ataky nechtěných rad ubližují

A právě o toto právo volby, o tuto vnitřní svobodu, na niž má každý nezcizitelné právo, druhé okrádáme, když jim do života násilně vstupujeme ataky vlastních dobře míněných, leč nevyžádaných rad. Říká se, že každá rada je špatná, když je nevyžádaná. Ona nevyžádanost totiž radě bere její podstatu a tou je pomáhat. Nevyžádané rady nepomáhají, ony ubližují – berou osobní prostor, okrádají o klid a pohodu, atakují a vnucují se.

Jak jednat v souladu s ahinsou

Nedávejme nevyžádané rady a neubližujme jimi ostatním. Na druhé straně se sebevědomě naučme na nevyžádané rady reagovat odmítnutím a jasným sdělením vlastních hranic, za něž vlak nejede. Buďme na sebe hodní a v souladu s první jamou ahinsou si neubližujme tím, že si budeme nevyžádané rady pouštět k tělu více, než je nutné, a plýtvat cennou životní energií na řešení toho, proč jsou nám dávány. Naučme se říkat „ne“ a rozpustit je v jejich samotném zárodku dříve, než nás zvládnou doopravdy rozhodit.

• autorka: Kateřina Hájková
• foto: Shutterstock.com