pátek 7. 2. 2025
Lidé se pořád za něčím honí, musí pořád něco dělat, jsou pořád v letu, dělá jim problém se zastavit, a když to udělají, nevědí, co se sebou. Protože „nedělat nic“ je ve skutečnosti umění. Umění, které je pro naši psychickou pohodu velmi důležité. Proč si nevyčítat, když si jen tak lehneme s knížkou (nebo i bez ní) na pohovku?
Žijeme v době, kdy se hodnota člověka odvíjí od jeho produktivity. Alespoň někteří to tak vnímají, byť možná jen podvědomě. Extrémně zaneprázdnění lidé cítí nečinnost jako selhání, potřebu odpočívat vnímají jako lenost. Vzdalujeme se sami sobě, jako kdybychom zapomínali, že nejsme stroje, mašiny na práci, ale lidé, tvorové, živočichové, bytosti…
Co se skrývá pod povrchem
Za ustavičnou prací často schováváme nechuť nebo neschopnost být v klidu sami se sebou. A když nedokážeme být v klidu sami se sebou, nedokážeme to ani s těmi nejbližšími, kteří nás znají, vědí, vidí, ptají se, nutí nás uvažovat a jít hloub pod povrch, kam se nám ale nechce. A tak se schováváme za práci, za produktivitu a děsíme se chvil, kdy máme jen ležet nebo sedět a dívat se z okna…
Podle sebe soudím tebe
Moderní člověk vlastní hodnotu často spojuje se svojí produktivitou. A v duchu hesla „podle sebe soudím tebe“ potom na ty, kteří nejsou produktivní jako on, nahlíží jako na lenochy. Proč by někdo nepracoval, když má volno? Proč lelkovat, když mohu nadělat práci do zásoby, navíc? Extrémně vytížení lidé se domnívají, že potřebám těla nelze důvěřovat, že je pouze omezují v plnohodnotném výkonu práce, že je lepší je ignorovat a proti únavě bojovat jen větším úsilím.
Co je smyslem života?
Kam ale takový život vede? Co je jeho smyslem? Co je cílem takové práce, takového přístupu? Být vytížený pro onu samotnou vytíženost? Být zaměstnaný, abychom o tom mohli mluvit před ostatními? Aby nás uznávali, obdivovali? A proč hledáme něčí obdiv, proč neobdivujeme sami sebe, proč sami sobě nevěříme? Proč pracujeme od rána do večera? Abychom měli více peněz? A co s těmi penězi budeme dělat? Koupíme si za ně štěstí, čas, lásku? Raději pracovat než se zabývat takovými otázkami? Raději se otáčet zády k ostatním než s nimi konverzovat o jejich problémech? My přece nemáme čas… A na co máme čas? Když ho nemáme ani sami na sebe… Na práci? A čím je pro nás práce? Proč ji děláme? Co nám přináší? Kromě peněz… A co nám přináší peníze?
Čas, kdy je „nic“ více než mnohé „něco“
Odhlédneme-li od koronaviru, který je zatěžující zkouškou sám o sobě se vším, s čím přichází, pořád je tu smutný fakt, že stále více lidí dnes trpí nějakými duševními problémy – ať je to chronický stres přecházející do úzkostných stavů, deprese nebo syndrom vyhoření, až moc často se jedná o důsledek životního stylu s absencí pohody, klidu a spokojenosti, s absencí klidných dní, jež známe z dětství, kdy jsme se povalovali na dece na zahradě nebo na zemi v obývacím pokoji, mazlili se se psem, kreslili si, četli si, hráli si s rodiči nebo sourozenci, kdy jsme nic nedělali, na nic nemysleli, jen jsme jednoduše žili a byli a trávili čas sami se sebou a s těmi, které milujeme.
Proč se stát znovu dětmi
Únava přichází, když má člověk něčeho nedostatek: spánku, odpočinku, lásky, jídla, pochopení, empatie, čehokoliv. Únava přichází, když má člověk něčeho nadbytek: práce, stresu, odpovědnosti, peněz… Únava přichází, když není výdej a příjem v rovnováze, když v životě schází harmonie. Z přirozené únavy se vyspíme, z únavy životem se můžeme dostávat o mnoho déle a vlastně se z ní nikdy dostat nemusíme. Aby taková únava, která nám bere chuť ze života a do života, nepřišla, je třeba vrátit se na začátek, stát se dětmi a připomenout si, proč je důležité nedělat nic.
Abychom neztratili sebe sama
Protože nejen naše tělo, ale i naše mysl potřebuje odpočívat. Toulat se, svobodně a volně, bez mantinelů, do nichž ji v práci zavíráme. Abychom si uvědomili, co nám dělá dobře, co nám dobře nedělá, abychom neztráceli spojení sama se sebou, abychom nepřestali sami sobě rozumět. Když ztratíme schopnost povídat si sami se sebou, ztratíme schopnost komunikovat s ostatními. Když ztratíme schopnost být k sobě upřímní, nedokážeme být upřímní ani k ostatním.
Když máme dost, měli bychom ubrat, ne přidat
Proto potřebujeme chvilky klidu, nerušené pohody, nicnedělání. Proto bychom se měli naučit dávat jim prioritu: Dát prioritu vlastní spokojenosti a z tohoto požadavku neslevovat. Abychom mohli být sami sebou, se sebou, s těmi, které milujeme. Abychom čerpali světlo, které je uvnitř nás a které oživujeme právě tím, že si sami sebe všímáme. Abychom mohli být šťastní, spokojení, v souladu se sebou i se světem. Proto pamatujme, že když cítíme, že „máme dost“, není řešením přidat, ale spíše ubrat. Tak, abychom se cítili dobře, abychom věděli, že zvládáme. Abychom se chvilek, kdy jsme v tichu sami se sebou, nebáli, ale abychom se na ně těšili…