Přirozeně, (ne)musím aneb Indiblog 2014

17. 08. 2018


Pokud jsem si kdysi myslela, že tím, že jsem obrátila svou manažerskou kariéru naruby, opustila mezinárodní potravinářský byznys a před pár lety se částečně odstěhovala do Indie, končí veškerý přísun stresu a už to bude jen (osvícená) pohodička, tak jsem byla asi trochu mimo realitu...

V rámci vánočního (ne)úklidu a dalšího balení se do Asie mi došlo, že vzhledem ke svému nomádskému životu, který neustále střídá cykly života ve 3–4 zemích podle sezóny a organizovaných cest, jsem už minimalizovala celkem kvalitně množství matérie, kterou jsem ochotna pokaždé sbalit do krabic, přemístit a uskladnit. Ale co to nehmotné? V dnešní digitální době, kdy jsme zahlceni informacemi, to nehmotné nás často tíží i více než to hmotné. Nejen v hlavě, ale i třeba v našich počítačích. Ten můj jel na plný výkon, a přesto nestíhal, zasekával se…

Pěkná paralela k etapám života mého. Sem tam také mám(e) nějaký ten virus ve svém (mo)mentálním softwaru. V hlavě nebo PC. A tak v rámci toho úklidu dat jsem kromě odstranění trojského koně (v počítači), který tam zřejmě těžil kryptoměnu na plný úvazek, našla i svůj digitální deník z Indie, který jsem skoro před čtyřmi lety, když jsem ho psala, nazvala Indiblog 2014. Třeba vás takhle zjara při čase „jarního úklidu“ také pobaví. Udělejte si pohodlí, indická úklidová jízda začíná.

Srpen 2014. Pěkných čerstvých 31 let oslavených v Indii na meditačním retreatu (když už mluvíme o tom softwaru v hlavě) a rovnou hups to vedení jógové školy v Rišikéši, kterou mi (v dobré víře) opět svěřil její indický majitel. Škola je přes léto (mimo sezónu) zavřená, takže první odvážný (nikoli s Pierotů, nýbrž z učitelů) zodpovědný jóga velitel v srpnu nebo září má za úkol dát vše do pořádku, postarat se o direct marketing (tajný noční výlep plakátů a roznos letáků), uklidit (hala nemá dveře, což v Indii znamená mohutnou vrstvu prachu všude, a navíc slouží jako skladiště), vyjednávat s majiteli ašrámu a také majiteli školy, udržovat dobré vztahy s místními obyvateli a policií (což se snadno řekne, ale má to svá prapodivná pravidla, včetně stanovených částek cash a lhůty dodání), starat se o údržbu (nefunkční větráky nebo záložní baterie jsou ve 40°C vedru a častých výpadcích proudu challenge pro všechny zúčastněné) a nakonec koordinovat chod školy – učitele, žáky …a taky učit. J

Pokud jsem si kdysi myslela, že tím, že jsem obrátila svou manažerskou kariéru naruby, opustila mezinárodní potravinářský byznys a před pár lety se částečně odstěhovala do Indie, končí veškerý přísun stresu a už to bude jen (osvícená) pohodička, tak jsem byla asi trochu mimo realitu. Každopádně třeba to není takové peklo, jak mi to připadá, když jsem uprostřed toho všeho – hlavně proto, že se do toho uvrtávám několik sezón po sobě. Dobrovolně.

Paní perfektní

Jsem tu už druhý týden v Rišikéši zavalená v prachu, vedro k padnutí (srpen v Indii) a často nejde elektřina. Což znamená nejen, že nejde internet, což brzdí mou práceschopnost a roli náčelnice, ale hlavně větráky. Do čeho jsem se to zas pustila? Organizovat něco v Evropě už stojí za to. Natož v Indii….

Po totální krizi před pár dny, že nic nefunguje a že jsem tu opět na všechno sama, mám už i světlejší momenty. Se sklonem k západnímu perfekcionismu a také s představami o tom, jak chci, aby něco bylo a fungovalo (a hlavně „odcejpalo“, když už do toho dávám čas a energii), přišla klasicky krize, že nic nefunguje a nepostupuje. A v překážkové dráze tohoto závodu s časem stojí fakta typu, že co označí indičtí pracovníci za čisté/hotové/obyvatelné, je v jiné než evropské dimenzi, včetně chápání času a prostoru, které se opět značně míjí s evropským – nejen akademických 15 min je v pohodě, ale akademická hodinka či pár dní zpoždění na pracovní schůzku je prostě součást indického koloritu. Při baťůžkaření to vše člověk rozdýchá jako součást exotické kultury, ale když v tom má něco organizovat a ručit za chod školy, stojí to docela za to. Pěkně 1. září už máme první školní den a já jsem jak na trní, jak se to všechno stihne.

Cože tak sama, paninko?

Jsem zvyklá si poradit. Většinu (životních) cest jsem absolvovala sama, včetně těch křížem krážem Indií vlakem. A sama se pustila i do tohohle projektu. No a kde si neporadím, doufám v zázrak. JAle chybí mi opora. Hledám ji u svých blízkých přes kybersvět – vyťukávám na stařičké Blackberry do messengeru střípky pravdy těm, kteří mě vidí jako tu statečnou a odhodlanou, co už několik let v té exotické divočině (kam se vydala dobrovolně navzdory všem „radám“ a vysloveným obavám, ať se radši drží domácí jistoty) žije svůj sen, koupe se v Ganze a zpívá mantry. Ano, i to. Ale mnohem více. Nobody said it was easy aneb lehké to není. Co se tu ta československá holka po třicítce post-graduálně učí zejména je … nezbláznit se a nebýt perfektní. Protože to zkrátka nejde (ta perfekce). A Indie je v tom úžasná učitelka.

Posily

Postupně přijíždí novopečená skvadra učitelského teamu. Pomaloučku polehoučku se odstraňují i nánosy špíny. Minimálně z haly. Na sebe budu muset ale asi vzít pořádnej rejžák nebo se opravdu dlouho louhovat v Ganze (ta je však po letním monzunu poněkud rozvodněná). Když na to učení po těch všech přípravách dojde, jsem z pilné uklízečky a tajné noční vylepovačky plakátů zas ta dáma v elegantní bílé, na stupínku v pozici lektorky v yogahall, která se ze staveniště proměnila v příjemný meditační prostor ozdobený yantrami a nástěnnými koberci s hindu božstvy. Ve volném čase sem tam tahám do prádelny povlaky jógamatek, na kterých se vyváleli potulní psi, vyrábím zábranu, aby nám do yogahall nevlezla potulná kráva i s teletem, a při ruce mám hůl na opice, které vlezou všude a jógující v závěrečné relaxaci jsou jejich snadná oběť.

Tadá, opona se rozevírá, kurz začíná. Team úplný, celkem pět učitelů z pěti různých zemí. Lekcí je hodně a na ty teoretické se musíme opravdu připravit. Máme tu na starosti měsíční intenzivní kurz, učí se šest dní v týdnu ranní a odpolední dvouhodinové lekce podle přesně daného řádu, postupné rozvíjení praxe, vysvětlení tantrického know-how v józe, praxe i teorie čaker a jemně-hmotných těl a denně několikahodinové večerní přednášky na jógová témata. Jámy, nijámy, ajurvéda … i když tu učím, školím a předávám, zas se učím. Bujnou životní praxí zejména.

(Ne)řízení

Něco jiného je řízení vozidla, ve kterém se vezete sami a máte svůj cíl, a něco jiného je řízení teamu, který navíc školí v rámci mnohaleté tradice další bandu lidí z celého světa. Můj manažerský Lev se snaží v Rišikéši najít rovnováhu – tentokrát ne v rovnovážných pozicích jógových či osvícením v lotosovém květu, nýbrž v mahajóze rovnovážné mezi „já chci / já si myslím, že je nutné“ a představou okolí (nebo, řekněme, Univerza J). Někdy není úplně snadné dekódovat, co je opravdu nutné a co už je navrch. „Dělej vše, jak nejlépe dokážeš,“ praví jedna ze slavných Čtyř dohod. Co když ale „nejlépe dokážeš“ znamená naučit se dát si pohov a nechat věci, ať se dějí?

Do jisté míry, pochopitelně…

Kšá, ty potvoro!

Včera můj pokoj, když jsem byla ve sprše, navštívil opičák – vlezl otevřeným oknem a raboval v odpadcích. Nejvíce ho však zaujala má připravená snídaně: celá velká krásná zralá měkoučká oranžová papája. To, že opičák rabuje v odpadcích, je tu docela běžná věc. Ale musím říct, že odpadky všude po pokoji a obrovský opičák v posteli s vyceněnýma zubama, je docela výzva pro mou představu ranní pohody … zvláště mám-li po prostěradle rozmazanou tu božsky zářivě oranžovou papáju.

Přemýšlím o naší mentální opici – divoké mysli, která skáče z větve na větev jako ta ne zrovna krotká opice a nedá nám odpočinout... Někam nás tlačí, k něčemu nás neustále nutí. …a dělá bordel.

Jeden můj oblíbený místní učitel ze sousední školy, kterého si velmi vážím, Surinder, položil před časem na lekci zajímavou otázku: Jaký je rozdíl mezi jógou a stresem?

„Yoga is hard work with relaxation and stress is hard work with no relaxation“, tj. jóga je dřina s relaxací, stres je dřina bez relaxace. Dobrá připomínka. V Indii, Evropě nebo kdekoli jinde.

(Ne)musím

Dření až na dřeň a stres. Kde se to v nás bere? Možná soutěžíme celý život, od malička máme pocit, že si musíme vše vybojovat, zasloužit, splnit vysoké požadavky. Proč? Protože tam někdy někde byly. A z toho vzniklo naše „musím“. Musím obstát, musím přežít, musím všechno zvládnout (sama). A pak je nám také náležitě naloženo. Jak jinak.

Dovolit si nedokonalost a zranitelnost – v tom je velká síla a odvaha.

Možná nemusím... A nemusím na vše vždy být sama – můžu také požádat o pomoc. Dovolit si spolu-práci. Opět něco, co se možná učíme postupně, protože jsme to dříve neznali, nezažili bezpečné prostředí, kde spolupráce byla běžnou součástí života. Fakt, že někdy lze to vše rozdělit a „muset“ méně. Spolu-práce je pak (logicky matematicky) v přepočtu méně práce na jednoho – anebo alespoň pocit opory, najdete-li vhodného spolu-pracovníka. …nehledě na tu relaxaci. Nejen závěrečnou…

Další rok po té, co jsem si vedla tenhle deník, jsem se vydala na misi vedení jógové školy opět, potřetí a naposledy. Tentokrát jsem se rozhodla, že to udělám jinak než oba ty roky před tím. Změny v životě se dějí skrz změnu v našem chování. Dovolila jsem si tedy podělit se o tu práci se svým tehdejším partnerem. Když jsem mu dala prostor a přenechala mu část „mužského“ vyjednávání na všechny strany – zejména s indickými dodavateli – obrovsky se mi ulevilo. Mé ego muselo spolknout zjevný fakt, že indičtí muži berou ve spolupráci dalšího muže mnohem více vážně než ženu. To není pro západní emancipovanou amazonku vůbec snadné vstřebat. Ale když jsem ten prostor uvolnila a dovolila spolupráci a rozdělení práce, uvolnilo se i něco jiného.

Závěrem kurzu jsme svým účastníkům pouštěli film s názvem One. Tenhle kousek se mi moc líbil: „Někdy se možná ptáme, jak vypadá nebe? Nebe je na zemi. Ale my si ho neužíváme. Děláme si z toho drama. Nevidíme to krásné kolem nás, protože jsme neustále zaměstnaní. Zastavit se. Co se děje teď? Právě teď? Přítomnost. Present moment. Be present.“

Když už kurz běží a vše nějak funguje, hlavně při závěrečné ceremonii, kdy předávám certifikáty a květinové věnce … tak mi to dochází. Nikdy na to nejsem úplně sama, cítím tu podporu, ať už jde odkudkoli. Cítím, že vše, co jsem podnikla, mělo smysl a neuvěřitelné naplnění za to, co můžu dělat. Pozapomínám na ten pot a špínu, když vidím, co mám teď v tu chvíli tady před sebou. Ani se mi nesnilo, že bych někdy učila jógu v Indii a tenhle pocit zažívám znovu a znovu. Nejen v Indii.

Teď by se hodilo něco moudrého na závěr. No, možná něco jednoduchého, že? Něco jako rada otce Fura z pevnosti Boyard, od které jsem se nemohla kdysi ani odlepit. Tak tu je, pravá tantrická věta od Sadhgurua, který má (také) kromě pořádného plnovousu i neuvěřitelný ašrám v horkém středojihu Indie. Věta pro snaživé a moudrachtivé (kterou možná končil i ten zmíněný film), věta, která odpovídá na každé „musím“ a všechny naše „chtindy“ ať už esoterické, materiální, nebo jakékoli jiné: „Znám sebe a myslím, že je to víc než dost.“

 


Jóga Dnes Konference
Energy Studio jd
JógaMarket