Příběh (vnitřní) ženy

01. 12. 2017


Zbavím se těch dlouhých vlasů. Je mi jedno, jak budu vypadat. Vlastně se chci schovat. Vadí mi ty chtivé pohledy. Celá ta historie s muži. Vlasy pryč a všechno nanovo. Sedím u Gangy a lazebník profesionálně odstříhává jeden pramen za druhým. Opravdu to chcete, madam? Ano. Dneska to ostříhám a na nový měsíc oholím hlavu úplně. Mám silný pocit uvnitř, že to tak má být.

Později se dozvídám, že když lev oholí svou hřívu, zemře. Chtěla jsem, aby umřelo mé ego. Vlasy jsem nakonec nechala nakrátko bez oholení, ale něco umřelo. Na čas. Na následující tři měsíce v Indii jsem se ocitla oficiálně pro oči kolemjdoucích v kůži muže. Protože krátké vlasy mají v Indii pouze muži. Víceméně. Minimálně mě na to upozornili mnohokrát ve vlaku, na toaletách, i ve výcvikovém středisku Iengar jógy v Dharamsale, kam jsem odjela z Rišikéše se zrekreovat po další sezóně vedení jógového centra. Manažerka se lví silou, ale vyčerpaná. Není snadné vždy plout proti proudu. V Indii ani jinde. Potřebovala jsem dovolenou od své manažerské mužské role.

Za maskou jinocha

Zvykla jsem si na oslovení „sir“, zvykla jsem si na úplně nové pohledy. V Indii se před ničím neschováte. Neustále se někdo dívá. Ať už v kupé, kde sedíte jako jediný Evropan (na místě pro 8 lidí jste v počtu 26 kousků), nebo kdekoli na ulici. A tak přišel čas, kdy jsem se začala sama sebe ptát: jak to vlastně mám?

Nastalo pro mě překvapivé období, kdy se začalo něco uvnitř probouzet. Nikdy doposud jsem se necítila tolik jako žena jako teď. Bylo to velice soukromé a niterné probouzení. Navenek jsem žila neplánovaně za maskou milého jinocha. Bylo to jen pro mě. Věnovala jsem se tanci, tantrické praxi meditace s kundalini mantrami, tantrické józe a pracovala s shakti. Energií.

28 dní v sukni

V roce 2013, pořád ještě s krátkými vlasy, se ke mně dostala kniha od jedné mé milé učitelky, oblíbené rádkyně a šamanky-terapeutky Marie Madeiry Ježíšku, přines mámě punčocháče aneb 28 dní v sukni. 28denní program pro ženy – takový osobní průzkum, sebeléčba a probouzení vnitřní ženy. Práce s elementy země, vody, vzduchu a ohně. Vytahování programů z podvědomí vlivem měsíce a nasvícení vědomí silou slunce. Rozpouštění a odpouštění starých dětských bolístek a bloků, uzavírání míru ve vztahu k mužům, ke světu, a především sama k sobě. Rozhodla jsem se do „programu“ jít naplno a opravdu 28 dní nosit sukni a plnit domácí úkoly popsané v knize. Žila jsem v té době v Thajsku a měla před sebou výcvik nových učitelů ve škole Agama Yoga. Nikdy před tím jsem nikoho neviděla učit jógu v sukni, ale řekla jsem si, že to prostě dám. Ke svému tradičnímu bílému outfitu jsem si nechala ušít bílou sukni. A s mikroportem na pódiu se postavila před skoro stovku studentů. A v sukni jsem si najednou připadala méně nahá.

28 dní v sukni uběhlo rychle a já si uvědomila, že mi to vlastně vyhovuje. Za těch pár let jsem odevzdala na charitu a rozdala většinu svých kalhot, džín a pozůstatků byznys casual. Můj šatník zaplnily šaty a sukně nejrůznějších barev a střihů. Pryč se šedivou. Sukně, zejména dlouhá, je jako energetický kužel ze země. Žena a matka země jsou spojené. Nerozlučně. Pokud na to nezapomeneme. A pokud ano, učíme se to napojení znovu najít a cítit.

Uvědomila jsem si, co pro mě znamená příroda. Les, čerstvý vzduch, zelená tráva. Žena a příroda ve spojení. Dobíjení baterií. Nádech a výdech. Magie přítomnosti, kdy se čas zastaví a není kam spěchat. Počkají emaily, počká cokoli okolo. Ten moment, v něm je síla. Zpomalení času, zastavení, klid. Spojení. Jóga.

Žena, stvoření cyklické

Zjemnila jsem. V přístupu k životu, práci i v jógové praxi, kterou jsem přizpůsobila i svému cyklu. Ženy jsou stvoření cyklická a lineární chápání času je pro nás vlastně tak trochu proti přírodě. Někdy jsme výkonné a akční, někdy potřebujeme zalézt, být samy a odpočívat. Vše se děje v cyklech. Denních, týdenních, měsíčních, ročních, životních. Něco se probouzí a něco umírá. Neustále. A my ženy (nebo to ženské v mužích) pro to máme pochopení. Má to hloubku a pomáhá nám to zůstávat ve spojení se zemí, s kořeny a sami sebou. Pomáhá nám to smířit se s tím, že něco v nás nebo okolo nás neustále umírá. Ať už je to neoplodněné vajíčko, které odplouvá s menstruací, nebo cokoli jiného, co pouštíme. Možná i naše muže. Odplouvají kamsi do dáli a my nemáme jistotu, zda se vrátí.

Pamatuji si jednu větu, která změnila můj život a pohled na ženství a na vztah k mužům: „Ženy přišly na svět proto, aby naučily muže milovat.“ S touhle větou jsem strávila v meditaci na procházkách hodiny. Protože muže jsem odpradávna považovala za zdroj (nejen své) bolesti. Celé dlouhé ženské oslabené a bolavé rodové linie, potlačování ženství, neúcta. Velká bolest, zoufalství a neuvěřitelné naštvání žen na muže. Jak mám naučit muže milovat, když vlastně nemám chuť a cosi ve mně je s gustem napojené na naštvané předkyně a všemožné mé prastaré reinkarnace? A navíc, přesně ani nevím, co to milovat doopravdy vlastně je?

Třeba se někde potkáme

Zas plyne pár let a jsem na dalším z mnoha retreatů v Indii. Nepracovně – tentokrát se retreatuji já. 16 dní v tichu a rozjímání s mistrem Prem Babou kousek od Rišikéše. Denně satsang, jinak hodiny meditací, ve volnu s nikým nemluvit, na nikoho se nekoukat, večer ohnivé rituály. Poslední den máme oslavu – tanec. A najednou po té celé cestě cítím obrovské teplo ve svém hrudníku. Opravdový tanec uvnitř. Výbuch jaderné nálože, o které jsem doposud neměla tušení. Chuť žít. Líbí se mi jeden „spolumeditátor“ a říkám si, že jsem se asi zamilovala. Zřejmě nečekané uvolnění nadlimitního množství dopaminu (ano, biochemik ve mně se nezapře). Když už můžeme mluvit, tak se o to s ním o své pocity podělím. Ale on mé nadšení suše odmítne s „OK, see you around“ – neboli „Třeba se někde potkáme“. Zalapám po dechu a pak mi to dojde: doteď jsem měla pocit, že láska nějak musí být spojená s někým nebo něčím. Ale to, co jsme schopni cítit, vlastně přesahuje jednu lidskou bytost. Rozum byl vždycky zvyklý se vázat na nějakého muže, tak mi to nejprve nedošlo. Jen v tu chvíli: Ano, ženy možná přišly na zem naučit muže milovat, ale nejdřív se to musí naučit samy. Úžasný pocit, že mám na vybranou – rozdávat i nechat si něco pro sebe. Všechny ty paprsky, co jdou ven (a někdy se z nich stávají závislostní háčky), jsem otočila směrem k sobě. Bylo to jako velké obětí sama sebe. Až když se pohár naplní, je možné rozdávat. A já plním svůj osobní ženský pohár. Vařím si soukromý světelný koktejl.

I když jin, to ženské v nás, je zobrazen černou barvou a možná je to někdy průlet tmou na koštěti, je to vlastně světelná stezka. A raketový pohon na její zvládnutí máme všichni uložený v sobě.

 


Jóga Dnes Konference
Energy Studio jd
JógaMarket