Bývají to zábavné příběhy, kde se to jen hemží zázraky, bohy i démony. Dnes asi nejslavnější jogín – Pataňdžali, je znám díky Jógasútrám, které se staly jeho nejznámějším dílem. Ale co se týče jeho osoby, bohužel s jistotou nevíme vůbec nic. Zachovaly se nám jen různé legendy.

Z tradičních textů známe dokonce tři, které měl Pataňdžali napsat. Jednak jsou to již zmíněné Jógasútry, které jistě není třeba představovat. Pak je to velmi důležitý komentář nazývaný prostě Mahábhášja (velký komentář) k Pániniho spisu o gramatice sanskrtu (Aštádhjájí). Tento spis byl dříve nejznámější z Pataňdžaliho děl. Jóga totiž v minulosti nebyla tak populární a navíc se ne všichni jogíni hlásili k Pataňdžaliho přístupu. A dále víme o textu o ájurvédě jménem Pataňdžalatantra. Ten se bohužel nezachoval a známe ho jen díky zmínkám v jiných textech. Odborníci se dnes shodují, že tyto texty nenapsal jeden Pataňdžali, ale že šlo o tři osoby, které žily ve zcela jiné době a pouze měly stejné jméno. Nás zde ale zajímají hlavně legendy a podle nich napsal všechny tři spisy jeden Pataňdžali.

Dlouhou dobu nikdo Pataňdžaliho životopis nesepsal. Existoval pravděpodobně v různých podobách v ústní tradici a sepsal ho až Rámabhadra Díkšita (17. století) v díle Pataňdžali čaritra. O Pataňdžalim jsou občas zmínky i v jiných textech, ale toto je první dílo věnované pouze jemu. Co tedy básník píše o Pataňdžaliho životě?

Zrození Pataňdžaliho
Bůh Višnu se vždycky čas od času narodí na zemi, aby ji zachránil. Když zrovna nezachraňuje svět, dřímá na tisícihlavém hadu Ádišéšovi. Jednou ve své božské dřímotě (jóga nidra) Višnu spatřil kosmický tanec boha Šivy (tándava). Tento pohled ho naplnil blažeností a po probuzení o něm vyprávěl Ádišéšovi. Ádišéša také zatoužil ho spatřit, protože byl mimo jiné velkým oddaným boha Šivy. Višnu mu pověděl: „Přesně to si přeje i Šiva. Vzkazuje ti, že Pánini sice napsal text, který objasňuje gramatiku sanskrtu, ale zatím na něj nebyl napsán žádný dobrý a detailní komentář. Šiva není vůbec spokojen s dosavadními komentáři, protože nejsou jasné, a znalost sanskrtské gramatiky se tak šíří velice pomalu. Lidé kvůli tomu špatně rozumí šástrám (posvátným textům) a vznikají zmatky. Proto se máš narodit na zemi, spatřit Šivův kosmický tanec a poté napsat zasvěcený a detailní komentář k Pániniho dílu.“

Když si to přeje sám Šiva, tak je to hotová věc. Ádišéša se proto začal koukat po zemi, aby našel vhodnou rodinu, do které by se narodil. V nádherném lese uviděl zbožnou Góniku, která zrovna vykonávala obřady, aby se jí narodil ctnostný syn. Ádišéša si byl jist, že tohle bude pro něj ideální matka, a rozhodl, že se jí narodí. Protože nebyl jen tak obyčejný člověk, tak se samozřejmě narodil božským způsobem. Když Gónika uctívala slunce, nabrala do dlaní vodu a poté ji pomalu vylila na zem a spolu s tou vodu dopadlo na zem i malé dítě. Měla z něj velikou radost a pojmenovala ho Pataňdžali, protože „vypadl (pat) ze spojených dlaní (aňdžali)“.

O životě Pataňdžaliho
Pataňdžali kvůli lidskému zrození zapomněl na to, že je Ádišéšou, ale už od útlého dětství měl touhu meditovat na boha Šivu. Díky této intenzivní praxi se mu brzo Šiva zjevil. Vysvětlil Pataňdžalimu, že je inkarnací Ádišéši, a řekl mu, že musí jít do města Čidambaram, kde uvidí jeho tanec a díky tomu pak může splnit svůj hlavní úkol na zemi – napsat Mahábhášju. Asi bychom se mohli ptát, co má společného tanec s gramatikou. Původní text, ze kterého vycházel Pánini, se jmenuje Mahéšvarasútra a ten vznikl přímo ze zvuků Šivova bubínku (damaru). Díky tomu, že Pataňdžali spatří Šivův tanec na vlastní oči, uslyší i zvuk jeho bubínku, takže bude mít přímou znalost zdroje gramatiky sanskrtu.

Když Pataňdžali dorazí do Čidambaram, už se zde shromažďují bohové a velcí světci, aby také byli svědky Šivova tance. Nakonec dorazí i samotný Šiva na býčkovi Nandim, s půlměsícem zdobícím jeho čelo a svou manželkou Párvatí. Poté začne svůj tanec. Pohled na něj všechny zcela pohltí – zapomenou na své individuální existence a splynou v jedno se Šivou. Tándavu nelze totiž sledovat jako něco odděleného, jako obyčejnou vnější věc. Jde o stav překračující dualitu (advaita), který je získán díky Šivově milosti.

Po skončení tance ještě Šiva připomněl Pataňdžalimu, aby nezapomněl napsat ten komentář, a pak zmizel a spolu s ním i ostatní bohové a světci. Pataňdžali se dal do psaní a za chvíli se již jeho Mahábhášja šířila. Díky tomu za ním začali přicházet studenti, kteří toužili po detailní znalosti sanskrtské gramatiky. Pataňdžali se rozhodl, že je bude učit všechny. Problém byl, že jich bylo víc a zároveň bylo třeba je učit individuálně. Aby to nějak vyřešil, Pataňdžali je nechal posadit do řady za záclonu a sám se změnil do své původní podoby – tisícihlavého hada. Takhle mohl každou hlavou učit studenta individuálně a zároveň všechny ve stejnou dobu. Studenti neviděli za záclonu, a tak nechápali, jak je možné, že jeden člověk zvládne všechny učit individuálně. Pataňdžali pověřil jednoho ze svých starších studentů Gaudapádu, aby hlídal, že za záclonu nikdo nenakukuje.

Pataňdžaliho skutečná podoba
Jednoho dne ale zvědavost zvítězila a několik studentů spolu s Gaudapádou nakoukli za oponu. Zde spatřili Pataňdžaliho skutečnou podobu – tisícihlavého hada Ádišéšu. To je ohromilo, ale hned nato jim došlo, co provedli. Tím, že nakoukli za oponu, hrubě porušili příkaz svého učitele a není nic horšího než nerespektovat svého učitele (obzvlášť když je inkarnací Ádišéši). Gaudapáda se rozhodl, že vezme všechnu vinu na sebe, a řekl Pataňdžalimu, že to byla jeho chyba. Řekl mu, že v půlce lekce odešel, a tak nehlídal závěs. Pataňdžali se naštval, protože to znamenalo, že Gaudapáda odešel z lekce, aniž by řekl závěrečnou mantru. Proklel ho za to a Gaudapáda se proměnil v démona (rákšasa). Protože byl učenec, tak se nestal obyčejným démonem, ale brahma rákšasou –ten shromažďuje znalosti, ale nechává si je sám pro sebe a nikoho je neučí. Pataňdžali se potom proměnil ve starého muže a Gaudapádovi řekl, jak tuto kletbu zlomit: musí najít někoho, kdo mu poví správný tvar příčestí minulého od sanskrtského kořene pač. To samozřejmě není tak snadné. Většina lidí totiž řekne, že odpověď je pačita.Ale kořen pačpatří do jiné třídy (i když na to nevypadá) a odpověď je pakva.

I bůh musí mít učitele
Po vysvětlení Mahábhášji napsal Pataňdžali ještě Jógasútry a pojednání o ájurvédě. Protože tak splnil svůj úkol, rozhodl se, že opustí smrtelné tělo a vrátí se zpět k bohu Višnuovi jako Ádišéša.

Uplynula nějaká doba a Ádišéša viděl, že jeho učení se na zemi moc nešíří. Problém byl v tom, že Gaudapáda byl stále brahma rákšasou, a tím pádem nikoho neučil. Ádišéša proto znovu přijal lidské tělo. Narodil se jako Čandra a hned se vydal za Gaudapádou, kterému správně odpověděl na jeho otázku, a tak ho zbavil prokletí. I když se zrodí bůh, tak musí mít učitele (když už, tak aby alespoň dodržel tradici), takže Čandra požádal Gaudapádu, aby ho naučil Mahábhášju. Aby se ji naučil co nejrychleji, nespal ani nejedl. Tak se ji dokázal naučit za rekordní dva měsíce.

Díky Čandrovi se pak Mahábhášja a s tím související pravidla sanskrtské gramatiky rozšířily po celé Indii. Čandra se ve stáří rozhodl zříci se světského života a stal se sannjásinem jménem Góvinda Svámí. Žil v jeskyni v Badrináthu ponořen do hlubokého samádhi. Zde ho také nalezl Ádi Šankaráčárja (ten byl pro změnu vtělením boha Šivy), který se stal jeho žákem. Ten později napsal slavný komentář k Brahmasútrám a je dodnes považován za nejvýznamnějšího představitele advaita védanty – to je ale zase jiný příběh.

Tolik tedy o Pataňdžalim. Pataňdžaliho dílo bylo oblíbené hlavně u vzdělanců a tomu také odpovídají příběhy o jeho životě. Tradičně se klade důraz na kultivaci a čistotu řeči, mysli a těla a právě Pataňdžali napsal tři díla věnovaná těmto třem oblastem. To připomínají různé mantry, které jsou mu věnovány. Jednu z nich je kromě toho také obzvláště vhodné recitovat, než začnete číst Jógasútry:

jógéna čittasja padéna váčám malam šarírasja ča vaidjakéna

jó‘pákaróttam pravanam munínám pataňdžalim práňdžaliránatósmi

ábáhu purušákáram šankha čakrási dhárinam

sahasra širasam švétam pranamámi pataňdžalim

Se sepnutýma rukama (aňdžali) se klaním největšímu ze světců (muni) Pataňdžalimu, který přinesl pro neduhy mysli jógu, pro neduhy řeči gramatiku a pro neduhy těla ájurvédu.

Klaním se Pataňdžalimu, který má až po ramena podobu člověka, v ruce drží lasturu, disk a meč a má tisíc zářivých hlav.

• autor: David Dostal
• www.korenyastangajogy.cz
• foto: Shutterstock.com