Příběh jógy…

15. 08. 2017


Pokročilost v józe se nepozná dle toho, zda dokážeme stát na hlavě, a ještě při tom vypadat dobře, ale podle toho, jaký postoj, vztah zaujímáme k sobě samým, potažmo ke svému okolí...

Dle slov lektora vcházíme do určité pozice, jejíž název nedokážeme ani vyslovit. To ale nevadí. Stojíme, dýcháme a jsme. Náhle nás však obejme zvláštní pocit, který známe z dlouhých zimních večerů, kdy si jej krátíme filmem žánru podle svého melancholického zimního rozpoložení. Pocit, kdy se nám napíná kůže kolem úst i očí. Pocit, kdy cítíme jemný třes v těle, než se z koutku našeho oka vykutálí první velká slza, jejíž stopy na naší tváři následují další. Pláč.

Pláč, který na onu lekci přišel bez větších ohlasů, bez upozornění, bez příčiny. A tak tu stojíme, na své jógamatce a slova našeho lektora v nás vyvolají emoci, kterou bychom právě zde, na tomto místě, v jógovém sále, nejméně čekali.

Jóga je praxí stažení pozornosti. Kam? Dovnitř. Stažení pozornosti do svého nitra, k sobě samým, ke svému příběhu. 

Dle mého názoru jsou dva důležité pohledy na dnešní jógu. Jeden pohled je terapeutický. Tedy chvíle, kdy člověk nad klávesnicí svého počítače nevydrží nikoliv kvůli náplni své práce, ale z důvodu hlásících se zad, bolesti šíje, mělkému dechu uzavřenému v pokrouceném hrudníku. A tak naše těžké kroky vedou pro radu. Kolegyně, fyzioterapeuta, přítele. Rada? Jóga. A tak jdeme. Vyhledáme si jógu pro zdravá záda či jiné pojetí jógové terapie, a zkušeného lektora k tomu navrch. Než se prokoušeme bolestmi, než naše tělesná schránka povolí, než se naše plíce opět zhluboka nadechnou, nějaký ten čas a odříkání to zabere. A co pak? Pak je zde, v našem těle i v naší mysli, vytvořen prostor pro vlastní příběh. Nové seznámení se svým tělem, se svými potřebami nás popostrčí kupředu. Zjistit více. A v tuto vzácnou chvíli přichází do popředí pomyslných reflektorů příběh jógy a náš osobní příběh. Pohled druhý. 

„Každý člověk z kraje mládí ví, jaký je jeho osobní příběh. Jak však čas plyne, jakási tajemná síla se snaží dokázat, že osobní příběh uskutečnit nelze.“ (Paulo Coelho) 

Uzavřeni ve vlastním těle. V těle, které bičujeme vzorci, jak bychom měli vypadat, jakou bychom měli mít konfekční velikost, méně pih na tváři, více pih na nose, svalnatější paže, užší ramena... Jsme uvězněni v programech, jak by věci měly být a jak nejsou. A tak na ony programy naše tělo reaguje. Jak? Jak by mohlo reagovat na destruktivní mínění, které o sobě máme? Destruktivně. Ramena se nám strachy vyšplhají až k uším, hrudník propade, záda zakulatí a celé tělo schoulí. Jako malé dítě, které se bojí velké příšery na obrazovce nedělního dopoledního programu v televizi. Ona příšera, které se bojíme, jsme v dospělosti nakonec my sami.

Když pak přicházíme na lekce jógy, jsme často frustrováni pokyny, které na nás útočí. Stáhněte ramena od uší dolů a do šířky místnosti. Stáhněte hroty lopatek směrem k hýždím. Vytáhněte stydkou kost vzhůru. Vytáhněte čéšku. Prodlužte stehenní sval. Zapojte aktivní chodidla, zapojte aktivní podbřišek, zapojte aktivní střed, a do toho všeho dýchejte. A my si až s posledním pokynem uvědomíme, že nedýcháme, a že jestli se právě teď nenadechneme, tak se zajisté udusíme.

Prožitek. O to se ve svých lekcích snažím já. Proč? Protože jsme tuze odpojení od svého těla, od svého středu, od sebe samých. Od prožitku prostého dechu, prostého protažení, prostého žití. Za vším hledáme složitosti, informace. Vše chceme zvládnout, být nejlepší. Pozornost ven, pozornost za cíli ve vnějším světě. Myslím, že bychom se nejdříve měli naučit vnímat své pochody než kritizovat pochody ostatních. Vnímat své postoje ve smyslu vnitřního postoje než hodnotit postoj sousedky na podložce po naší pravici. Vnímat sami sebe, jako celistvé bytosti oproti pozornosti na pouhou čéšku a směr jejího vytažení. Proč? Protože když jsme byli malými šťastnými dětmi, věci jsme zkoumali, zkoušeli a nacházeli je. Než jsme si poprvé stoupli na nohy, než jsme udělali první kroky, než jsme se zaradovali a rozeběhli, museli jsme také párkrát skončit na zadku a zkoušet to znovu a znovu. Kdyby nám tenkrát někdo řekl, jak máme postavit chodidla, jakým směrem vytočit kolena, jak zapojit stehenní svaly, jak břišní a pod jakým úhlem vstávat, ztratila by se prostá radost z konání. Ztratil by se prostý a jedinečný prožitek. Ztratil by se náš příběh.

Pokročilost v józe se nepozná dle toho, zda dokážeme stát na hlavě, a ještě při tom vypadat dobře, ale podle toho, jaký postoj, vztah zaujímáme k sobě samým, potažmo ke svému okolí.

Dotknout se v lekcích jógy něčeho uvnitř pouze poukazuje na fakt, že se vracíme domů. K sobě samým. Emoce, které se v průběhu lekce mohou drát na povrch, nám jen naznačují, abychom k sobě nebyli lhostejní a využili je jako můstek k bližšímu poznání sama sebe. Vztek v delším držení pozice bojovníka než pět dechů? Jsem schopný vydržet? Jsem schopný najít v sobě odvahu? Pláč při pozicích otevírajících hrudník a srdeční oblast? Jak dlouho jsem neprojevil své city? Jak dlouho se uzavírám před okolím, před sebou samým? Smutek při práci s pažemi? Není se co divit, právě pracujeme s meridiány plic, které jsou spojeny s emocí smutku. Zkoumejme. Žijme. Plačme a radujme se. Čtěme v mapě svého těla. Nikoliv na blogu oblíbené blogerky. Staňme se svědkem, pozorovatelem a pozorujme, zkoumejme ten úžasný děj, který se postupně při lekcích jógy začne dít. Děj, který se děje i mimo podložku, mimo jógové studio, daleko od našeho učitele. Děj uvnitř. Vnitřní příběh. Ten náš. Hledejme obsah za formou.

 

  • autor: Šárka Konečná
  • www.jogovna.cz
  • zdroj fotky: Shutterstock.com

Jóga Dnes Konference
Energy Studio jd
JógaMarket