Psyché&Duše 18. 07. 2020 PDF Tisk

Praxe ve 3.20 ráno…

Probudím se pár minut předtím, než zazvoní budík nastavený na telefonu. Ačkoliv je teprve před půl čtvrtou ráno (nebo v noci – to je věc názoru a pohledu), když roztáhnu žaluzie, všímám si na obzoru prvních známek budoucího východu slunce. Nový den je v rozpuku a u mne dnes začíná skutečně brzy. Protože jsem se k tomu rozhodla, protože to tak mám ráda.

Praxe ve 3.20 ráno…

Odjakživa jsem ranní ptáče. Zatímco sovy ponocují, aby mohly vyspávat, já se raději do peřin vydávám dříve, abych ráno mohla dříve vstát a užít si celý dlouhý den. Zejména v létě, kdy jsou noci krátké a dny dlouhé, mi přijde hřích ráno vyspávat a bez nadsázky pociťuji, že když vstávám v sedm hodin ráno, je to již pozdě – tím spíše, když mě čeká den pracovní.

Ráno dělá den
Každý den začínám jógovou praxí. Vstanu, zajdu si na toaletu, vypiji sklenku vody a usednu do nějakého meditačního sedu – do takového, u něhož cítím, že mi ráno vyhovuje, do něhož se zkrátka pěkně usadím a uvelebím se v něm. Zavřu oči, polknu – jednou, dvakrát, tolikrát, kolikrát potřebuji, abych si uvědomila vnitřní prostor a dostala se pozorností dovnitř – a obrátím pozornost k dechu a k dráze, kterou v těle vykonává. Přicházející myšlenky posílám pryč a vždy, když vnímám, že nějaká přichází, znovu vědomě upnu pozornost k dechu. Jakmile cítím, že jsem připravena zahájit praxi fyzickou, otevřu oči a praktikuji podle toho, jak se v ten moment a v ten den cítím.

Cesta jménem život
Takhle vypadá každé mé ráno. Je to můj rituál, jímž vstupuji do nového dne. Svou ranní jógovou praxi vnímám jako čas, který trávím sama se sebou. Jako čas, kdy si mohu sama se sebou popovídat jako s nejlepší kamarádkou, s partnerem, s nejbližší osobou. Jako čas, kdy se učím sama sobě naslouchat a respektovat signály, které z těla přicházejí. To, co se učím na podložce, se snažím přenášet do každodenního života. To, co se učím praktikovat sama k sobě, se potom snažím praktikovat vůči okolí. Je to má cesta životem, cesta bez konce, cesta jako proces, cesta, kterou miluji. A cesta každého dne začíná právě ráno, praxí, která pro mě znamená zastavení se a setrvání v klidu a pohodě sama se sebou, v tichu, které říká víc než mnohá slova.

Na tom správném místě
Po ranní praxi se cítím svěží a odpočatá. Setřepu ze sebe ospalost a nechuť vstát z vyhřáté postele, kde vedle oddechuje milovaný partner, k němuž bych se poté, co zazvoní budík, nejraději přitulila a spala dál. Jenže jakmile vstanu a usadím se do sedu, cítím, že jsem na svém místě, tam, kde mám být. Někdy provádím jemnou praxi přímo v posteli. Vedle partnera. Když vnímám, že ten den je to lepší, že to potřebuji, že budu na svém místě právě tady.

Pravidelné setkání s nejbližším člověkem
To všechno jsou benefity, které mi má praxe dává, které miluji, kterých se nechci vzdát, ani když mne čeká dlouhý den. V takových případech si přivstanu, abych o praxi nepřišla. I když to má být ve 3.20 ráno. I když den předem jdu spát výrazně dříve než obvykle. Někdo by mohl říci, že se jedná o ulpívání – že na své ranní praxi ulpívám. Já to ale vnímám tak, že kdybych se jí vzdala, vzdám se pravidelného setkání s nejbližším člověkem.

Učím sebe sama, učím se se sebou
Ranní praxe mě probudí, přivede mě ke mně samé, připomene mi, co je důležité a co není, čemu se věnovat a co pustit. Ranní praxe mi ukazuje, jak komunikuji sama se sebou. Učí mě komunikovat se světem, učí mě žít podle svého nejlepšího svědomí a vědomí. Učí mě… Kdo mě učí? Já samu sebe.

  • autor: Kateřina Hájková
  • foto: Shutterstock.com

Objednat předplatné