Není tajemstvím, že nedostatek slunečního svitu způsobuje rozvoj úzkostí, strachů a depresí. Proto není ani žádným překvapením, že podobné pocity přicházejí každý rok v období, kdy léto předává pomyslné žezlo podzimu. Co bylo suché a teplé, je najednou chladné a vlhké. To na řadu z nás může působit tíživě. Při troše snahy můžeme ale léto prožívat po celý rok. Jakmile se totiž naučíme pracovat se světlem uvnitř sebe sama, bude nám naše vnitřní slunce svítit na cestu i na podzim a v zimě.

Identifikace vnitřního nepřítele

Nejprve je ale třeba udělat jednu věc. Identifikovat, co způsobuje naši vnitřní nepohodu. Může to být cokoliv. Prvním krokem k samoléčbě je pojmenovat to „ono“ a strhnout mu tajemnou masku, která mu halí tvář. Je všeobecně známo, že pojmenovaný strach je strach zbavený děsivosti. Nepřítel, kterému vidíme do očí, se stává protivníkem, s nímž můžeme bojovat. Těžko můžeme bojovat s někým, o jehož totožnosti nemáme ani ponětí. Jediné, co víme, je, že nám jeho přítomnost ubližuje. Identifikujme svého vnitřního nepřítele a staňme mu tváří v tvář. To je základní a první krok na cestě k nastolení vnitřní harmonie a pohody.

Upřímnost k sobě samému

Předpokladem pro úspěšné pojmenování toho, co nás tíží, je odvaha a ochota vypravit se do nejtemnějších hlubin sebe sama. Často ani my nevíme, co se zde skrývá a co zde můžeme objevit. Jisté však je, že odpovědi na to, co nás tíží, nikde jinde nenajdeme. Zde se nacházejí příčiny všech našich těžkostí, úzkostí a strachů. Nepřicházejí z venku, jak se často mylně domníváme, pramení uvnitř. Ačkoliv impuls, který spustí kolotoč tíživých pocitů, může přijít z vnějšku, nastalá vnitřní disharmonie je vždy reakcí na něco, co jsme prožili a nezpracovali. Nepříjemné neřešené zážitky se transformují do podoby stahující úzkosti a strachu, a vytrvale se ozývají a připomínají vždy, když se nám něco stane nebo přijde něco byť jen nepatrně podobného. S upřímností k nám samým možná nakonec zjistíme, že nepřítel není vlastně protivníkem, ale jen špatně pochopeným přítelem. Základem je postavit se strachu s hlavou hrdě vztyčenou a pohlédnout mu zpříma do očí.

Nechme se vést dechem

Praxi proti vnitřní nepohodě zahajme sedem se založenýma nohama. Usaďme se tak, abychom se cítili příjemně a pohodlně, v případě potřeby vždy přehoďme nohu a založme na druhou stranu. Zmapujme své fyzické tělo. Uvědomme si jeho kontakt se zemí. Polkněme. Obraťme pozornost dovnitř, k dechu a dráze, kterou v těle vykonává. Nic jiného teď není důležité. Setrvejme v klidu a míru sami se sebou a se svým dechem a nechme se jím vést. Dovede nás tak, kam potřebujeme.

Bezpečí, klid a jistota

Hlavní část praxe proti vnitřní nepohodě se tedy odehrává v rovině vnitřní. Spočívá v pojmenování toho, co nás trápí. S uvědoměním toho a s obrácením koncentrace dovnitř mohou pomoci některé ásany, které evokují bezpečí, jež jsme zažili u matky v břiše. Ne nadarmo se poloha dítěte nazývá polohou dítěte. Chrání nás před okolním světem, pomáhá uzavřít se v sobě samém a obrátit pozornost cele dovnitř.

Poloha dítěte

Zaujměme ji. Usedněme na paty, čelo položme na zem – v případě potřeby podložme polštářkem, nebo pokud se nám stlačují nosní dírky o zem a my nemůžeme volně dýchat, položme hlavu na pravý či levý spánek. Paže leží podél těla, dlaněmi vzhůru. Později můžeme spojit ruce, proplést prsty a položit na bedra. Ještě později můžeme paže natáhnout dopředu před hlavu a nechat tak spočinout. Poté můžeme spojit dlaně a položit na hlavu tak, aby směřovaly šikmo vzhůru. Buďme v poloze, dýchejme, sledujme, co se v nás odehrává.

• autor: Kateřina Lukášová
• www.sadhak.cz
• zdroj fotky: Shutterstock.com