Strach je často tím, co nás svazuje. Vnitřně i fyzicky. Když se něčeho bojíme, máme pocit, že se nemůžeme volně hýbat, máme ztuhlé svaly, paralyzované končetiny. Jak se strach projevuje na vnitřní úrovni? Každý to může vnímat jinak. Já pociťuji mrazení v zádech, mnohdy spojené s nutkáním odskočit si na toaletu, bušení srdce roztahující se vnitřním prostorem v hrudníku do stran, neschopnost vyjadřovat se tak, jak bych chtěla, a také velké ztížení upnout mysl jiným směrem než k onomu počinu, který strach vyvolává. Úzkost, nepřirozenost, staženost. Jako kdyby se nás někdo pokoušel natlačit někam, kam se nevejdeme, kde se nemůžeme pořádně nadechnout, a tak po dechu jen lapáme. A potom ta beznaděj a zoufalství nutící nás utéci pryč, co nejdál od původce strachu. Tma, temnota a zase tma, kde nic není vidět, ale zato cítit.

Strach může být dobrým sluhou, ale špatným pánem
Tak vnímám strach já. Ačkoliv jej každý může prožívat jinak, pravděpodobně se shodneme na jedné věci: strach nás omezuje. A jak se říká – může být dobrým sluhou, ale špatným pánem. Jak zkrotit vlastní strach a donutit jej, aby nás poslouchal? S pomocí praxe. Jógové. Ta, je-li vedena s otevřeným srdcem a myslí, nás učí odvaze postavit se vlastním strachům a úzkostem tváří v tvář a postupně je rozpouštět, dokud úplně nezmizí. A když se zase objeví? Už budeme vědět, jak na ně. Jako Harry Potter, když se snažil přemoci bubáka – odporné stvoření, které se vždy, když před někým stanulo, změnilo v to, čeho se ten dotyčný nejvíce bál. Jedinou účinnou zbraní proti této příšeře byl smích. Čaroděj si musel představit objekt svého strachu jako něco směšného – jak si možná pamatujeme, Neville Longbottom, který jej viděl jako profesora Snapea, jej oblékl do babiččiných šatů a legračního klobouku se supem. Když se potom začal kouzelník smát, bubák byl zmatený a zmizel. Vyřešeno.

Rozpusťme své bubáky
Svým způsobem své vlastní bubáky zaženeme podobně. Nemusíme se smát, ale musíme si ze sebe umět udělat legraci – kdo se bere moc vážně, zpravidla onou vážností skrývá něco, za co se moc stydí a za co se nemá vůbec rád. Právě to je třeba rozpustit. Naučit se mít rád takový, jaký jsem. Se vším všudy. A začít si toho vážit. To neznamená, že se nebudeme snažit zlepšit, co se nám na nás nelíbí – jako například sobectví, nabubřelost, nebo naopak nejistotu, nízké sebevědomí. Znamená to jen to, že se naučíme se sebou pracovat tak, abychom ve všech místech této cesty byli se sebou srovnaní a stáli za sebou tak jako za nejlepším přítelem či tím, koho bezmezně milujeme. Dokázali bychom ublížit partnerovi? Rodičům? Sestře? Stejně musíme milovat sebe. Ba co víc – nejprve tak musíme milovat sebe. Abychom mohli milovat ostatní.

Povídejme si se sebou
Cestou k tomu všemu je dialog se sebou samým. Dialog s vlastním nitrem i s vlastním tělem. Jak s tím pomůže praxe? Vyžaduje vytrvalé sledování a pozornost upřenou do vlastního nitra. Naslouchejme si, rozmlouvejme se sebou, buďme k sobě pozorní a neignorujme impulsy, které z těla přicházejí. Může to znít směšně, směšné to ale vůbec není – kolikrát potřebujeme na toaletu, ale tuto potřebu odkládáme, dokud nevyřešíme něco „důležitějšího“. Kolikrát máme hlad či žízeň, ale potřebujeme dopsat pár vět, a tak necháme tělo strádat. Právě to jsou okamžiky, kdy je třeba se zvednout a jednat. Naplnit potřebu těla. Když se nenaučíme naplňovat potřeby těla, jak chceme naplňovat potřeby vnitřní? Sebelásku?

Ahimsa vůči sobě, ahimsa vůči ostatním
Praktikujme první jamu – ahimsu – která učí nenásilí, neubližování. Buďme na sebe hodní. Ve fyzické praxi se netlačme do poloh, které nám nejsou pohodlné a příjemné, násilím. Zeptejme se sami sebe, proč je chceme zvládnout, co nám to přinese, jaký je náš záměr. A jako ke všemu, co v životě chceme, dopracovávejme se k nim postupně, krůček po krůčku, až najednou zjistíme, že se ta poloha stala – přirozeně a nenuceně. A že se tak dějí polohy i v dalších rovinách našeho života. A že se už vlastně tolik nebojíme. A když ano? Víme, co s tím. Víme, že sami sebe podržíme. Protože se sebou umíme komunikovat. Nebo se to alespoň učíme.

• autor: Kateřina Hájková
• foto: Shutterstock.com