Cílem jógové praxe je cítit se dobře. Jde o hledání hluboké vnitřní spokojenosti, která je nezávislá na čemkoliv pocházejícím z vnějšího světa. Jógové techniky nás vedou k poznání, že zdroj oné spokojenosti máme uvnitř sebe; že jde o místo, kam se uchylujeme, když potřebujeme načerpat energii nebo dobít baterky; že jde o vnitřní domov, kde můžeme být sami sebou, kde jsme se sebou rádi, kde jediným zdrojem radosti je fakt, že JSME.

Dovolme si probudit se do sobotního rána a zůstat v něm

Technik a praxí, které do onoho vnitřního domova vedou, nebo navádějí, je bezpočet. Jednou z nejznámějších je sledování dechu a dráhy, kterou v těle vykonává. Oproti tomuto množství technik existuje paradoxně jen jeden spolehlivý způsob jak poznat, že jsme to místo objevili. Já mu sama pro sebe říkám sobotní ráno, protože tak mi o něm kdysi mluvil jeden učitel a mně se to vyprávění s oním pocitem natolik spojilo, že v podstatě splynuly v jedno a totéž.

Představte si, že se probudíte do sobotního rána. Probudíte se sami od sebe, ne budíkem, ne tím, že by na vás někdo volal, že už musíte vstávat. Probudíte se odpočatí, svěží a lehcí. Otevřeným oknem do ložnice proudí čerstvý, voňavý a příjemně chladivý vzduch, který vám čechrá vlasy. Oči laskavě oslňuje sluníčko. Jde z něj teplo a světlo, které přejímáte a berete za své. Jen tak si ležíte, díváte se a víte, že nic nemusíte, že nikam nespěcháte. Je vám lehko, nic vás netíží, nebolí a vy si užíváte přítomnosti, ve které je vám zkrátka dobře. Nad ničím nepřemýšlíte, jen JSTE.

Takové okamžiky sobotního rána nám jógová praxe pomáhá nejprve zvědomovat a posléze prodlužovat. Jakmile si na svůj vnitřní domov rozvzpomeneme, najdeme cestu, která k němu vede, můžeme o ni začít pečovat, aby se nám zase neztratila a abychom zase neztratili spojení se sebou samým. Můžeme se učit splynout s onou svobodou, lehkostí a volností, které se nás zmocní vždy, když do vnitřního domova vstoupíme, můžeme pracovat na tom, abychom se s nimi provázali natolik, že se staneme jedním a vnitřní domov už vlastně vůbec nebudeme opouštět, protože s ním v nitru splyneme.

Proč vnímat světlo a cestu jako záměr

Cesta k vnitřnímu domovu může být krátká, dlouhá, náročná, trnitá, klikatá, světlá i tmavá. Bez ohledu na to, jaká je, vždy nás na ní provází světlo, pokud si sami nezakážeme ho vidět, ho využívat, ho přijímat a následně dávat. Ono světlo je záměrem, ono světlo je průvodcem, cílem i cestou, je čistotou, je Bohem, láskou, jedním, vším, je námi. Jen si musíme dovolit ho přijmout a vědomě se rozhodnout, že vytrváme a u tohoto rozhodnutí setrvat, i když se to bude jevit nemožným. Abychom mohli k sobě domů skutečně dojít a skutečně tu setrvat, je důležité, aby naším záměrem, naším cílem byla ona cesta.

Protože pokud bude naším záměrem i cílem cesta, pokud ji skutečně budeme takto niterně vnímat, budeme zároveň otevřeni úskalím, která nás na ní potkají. Pokud bude záměrem i cílem cesta, nepropadneme očekáváním ohledně toho, kdy a jak dojdeme k cíli; neupadneme do ulpívání na tom, jak by to v cíli mělo vypadat a co by nám cíl měl přinést. Očekávání a ulpívání jsou největšími nástrahami a překážkami, které nás na cestě do vnitřního domova mohou potkat. Mohou dokonce zatemnit světlo natolik, že se může zdát, že zhaslo zcela. Dokud se opět neotevřeme a nedovolíme si ho vidět.

Očekávání a ulpívání dusí naději, svobodu, lehkost. Zavírají okno, takže dovnitř nemůže proudit čerstvý chladný vzduch; zatahují roletu, takže dovnitř nemůže svítit a hřát slunce. Očekávání a ulpívání budí dojem, že nic není tak dobré, jak by mohlo být; že není možné dosáhnout spokojenosti za nastalých podmínek; že je nutné změnit vnější okolnosti, aby se otevřely dveře ke štěstí. Očekávání a ulpívání z nás snímají zodpovědnost za vlastní život; budí dojem, že za to, jak se cítíme, neneseme odpovědnost my sami; berou nám vnitřní sílu, chuť i motivaci k hledání.

Pravidelnost: Přítel nebo nepřítel praxe?

Pravidelnost praxe může být přítelem, pomocníkem, ale také nepřítelem ztěžujícím nám cestu. Pokud se bude pravidelnost praxe odvíjet od toho, jak a kdy se cítíme; pokud bude naše pravidelnost flexibilně reagovat na vnější i vnitřní podmínky, stane se naším přítelem, který bude pocit hluboké vnitřní spokojenosti umocňovat.

Pokud se ovšem pravidelnost stane souborem pravidel, která nás budou svazovat a budit v nás úzkost a tíseň v případě, že se nám je nebude dařit plnit do puntíku tak, jak jsme si předsevzali, potom se může stát naším nepřítelem. Nepřítelem, který plodí nadměrná očekávání a nutí nás ulpívat na něčem, co nám dává falešný pocit stability a jistoty.

Vnímejme pravidelnost jako laskavost – k vlastnímu tělu, mysli, duši. Nenechme se jí svazovat a nedovolme jí, aby nám diktovala, jak se budeme nebo nebudeme cítit. My jsme pánem své mysli, na nás je, jak se rozhodneme. Vždy se můžeme rozhodnout, jestli bude naším záměrem strach nebo láska.

• autorka: Kateřina Hájková
• foto: Shutterstock.com