Shon všedních dní je nebezpečný v tom, že svádí k žití mělkého života. Života, který klouže po povrchu. Chceme všechno stihnout, chceme, aby byli všichni spokojení, a sami se tlačíme do zvládnutí něčeho, co nikdy zvládnout nemůžeme. Být na několika místech zároveň? To nedokáže nikdo. Ledaže by se rozdělil. Což, alespoň zatím, není možné – přinejmenším fyzicky. Psychicky už to tak jednoznačné není. Možná to někteří z nás zažívají každý den. Nebo i několikrát denně. Nebo i celý den…

Nebezpečí mělkého života

Ráno vstáváme z postele, ale ve skutečnosti nejsme v ložnici s partnerem, protože už uháníme do práce a svírá nás stres z toho, že přijdeme pozdě a neuděláme vše, co udělat máme, takže budeme muset jít později z práce, tím pádem budeme muset zrušit lekci cvičení, kterou už máme týden zamluvenou, abychom se mohli stavit v obchodě a nakoupit potraviny, z nichž připravíme večeři… A takhle to jde postupně dál: Jakmile splníme jednu položku a odškrtneme si ji, hned uháníme po dálnici myšlenek šílenou rychlostí za další. Užijeme si vlastně vůbec, že jsme něco dokázali? Oslavíme to uvnitř sebe pochvalou a pohlazením? Řekneme si, že jsme vážně dobří? Zastavíme se, abychom měli čas něco takového vykonat? Často ne.

Člověk jako osamělý ostrov

Řekněme, že takové vnitřní boje zažíváme my. Nejsme ale sami. Vezměme v potaz, že podobně to mají naši rodiče, příbuzní, přátelé, partner. Když potom po dlouhém náročném dni konečně s partnerem spočineme vedle sebe a zeptáme se, jak jsme se vlastně měli, jsme si jistí, že toho druhého posloucháme? Že si jen nechceme „odfajfkovat“ další položku v seznamu nazvanou „rozhovor s partnerem“ jako splněnou? Posloucháme opravdu, co nám říká, nebo myšlenkami už zase uháníme dál a uvažujeme, v kolik musíme ráno vstávat? Nebo ještě k tomu datlujeme na mobilu a bezmyšlenkovitě skrolujeme prstem po obrazovce tam a zpět, abychom sledovali přejíždějící obrázky známých i neznámých lidí na Instagramu?

Roztržitost oddaluje

Koho vlastně posloucháme? Co vlastně děláme? Kde vlastně jsme? Zmatek, chaos, panika. „Posloucháš mě vůbec?“ vyruší nás z roztržitosti partnerův mírně rozladěný dotaz. „Ale jistě,“ odpovíme. A potom: „Co jsi vlastně říkal?“ Ale nenechme se mýlit. Partner nám to nevědomky vrátí, když začneme vyprávět my. On již svoje sdělil, na chvíli do nás promítl své vnitřní rozhovory. Má splněno – kolonku „promluva s partnerem“ si může odškrtnout. Takže teď povídáme my. A partnerův zasněný pohled upřený na obrazovku televize mluví za vše. „Posloucháš mě?“ ptáme se stejně jako partner před chvílí. „Cože? Ale ovšem, jistě,“ odvětí. A následuje: „O čem jsi mluvila?“

Umění naslouchat život naplní

Je tu jen JÁ. Kde je my? My společně? Nemůže být, protože není ani ono JÁ. Takové myšlenkové pochody jsou typické pro rozháranou mysl, která není zkrocena praxí, a tak si dělá, co chce. Přeskakuje od tématu k tématu, je roztěkaná, náladová, svéhlavá, sobecká. Její nositel se vlastně nezajímá pořádně o nic, ani o sebe. Jak by se potom mohl zajímat o někoho jiného? Zde je nutná praxe ahimsy – naučit se naslouchat sobě. S láskou, pochopením a pokorou. Z toho potom vychází umění naslouchat ostatním.

Vánoce jako na dlani

Chce to čas, vytrvalost a úsilí. Plody toho všeho se ale časem ukážou. V uvolnění napětí, rozpuštění vnitřní potřeby neustále spěchat, paniky, že nestihneme něco, co stihnout potřebujeme. Co dalšího se ještě vyjeví? V čem dalším se nám život podstatně zjednoduší? Nebudeme se muset stresovat, co koupit milovaným k Vánocům. Přání totiž není vždy nutné vyslovit nahlas. Když umíme naslouchat, známe přání a tužby vlastní i těch, na kterých nám záleží. Umění naslouchat život výrazně zjednoduší. Umění naslouchat jej učiní naplněným, jasným a klidným. Začít ale musíme, jako vždy a ve všem, u sebe.

• autor: Kateřina Hájková
• foto: Shutterstock.com