pondělí 4. 11. 2024
„Praktikuješ si?“ zeptala se mě na konci telefonického rozhovoru lektorka, moje učitelka. „Ano,“ odpověděla jsem nejistě. Vnímala jsem totiž, že to poslední dobou není úplně ono, a její otázka spustila kolotoč emocí.
Míša totiž vždycky ví. Vždycky pozná. I když bych to někdy ani nechtěla – jak sama poznamenala. Ale o to nejde. Jde o to, že její otázka odhalila něco, co jsem již delší dobu pociťovala, o čem jsem věděla, ale nemluvila. Ani sama se sebou. A v tom je ten hlavní kámen úrazu. Ke komu bych se totiž měla v případech, jako je tento, obracet, když ne sama k sobě? A o tom právě praxe je. Jógová.
Hledat příčinu, neřešit problém
Další důležitá věc, kterou mi Míša odhalila, bylo sdělení, abych posvátnou slabiku óm v praxi nepoužívala jako hadr na mytí oken. Uvědomila jsem si, že právě to dělám. Óm je pro mě neutrální praxe, která mne drží stabilní. Jenže v posledních týdnech jsem jej používala právě k tomu, abych si onu vnitřní stabilitu a nadhled rychle navodila, bez ohledu na to, jak jsem se zrovna cítila. Místo toho, abych se zastavila a zaměřila pozornost na dech a naslouchala tomu, co se ve mně odehrává, jsem s pomocí posvátné slabiky čistila špinavá okna, aniž bych se snažila rozpustit to, co je vlastně špiní. Pomoc byla okamžitá, účinek však nikoliv. Protože jsem přestala komunikovat sama se sebou. Se svým nejlepším přítelem. Místo toho, abych se s láskou a pochopením zeptala, jak se cítí, jsem začala řešit to, co bylo viditelné. Aniž bych se vlastně doopravdy podívala.
Radžas k sattvě, nebo k tamasu?
„Óm teď raději nedělej vůbec. Vrať se k dechu,“ zněla další Míšina instrukce. Na hrudníku jsem ucítila tlak, zmocnila se mne panika a horkost. Radžas. „Je asi zbytečné se ptát, proč se to děje?“ zkusila jsem to. „Kačko, na tom vůbec nezáleží. Všude kolem tebe se nachází spousta radžasu a…“ Přišel další aha moment. Ale ještě jsem o tom nevěděla. Došlo mi to až při odpolední praxi. Udělala jsem si čas na sebe, zaujala pohodlnou polohu a zavřela oči. Proud dechu dovnitř a ven. Nic víc. Proč jsem se cítila tak stísněně? Proč ten tlak na hrudi nepovoloval? Měla jsem chuť použít óm a nechat ho s výdechem odejít. Ale učinila jsem vědomé rozhodnutí, že nebudu čistit okna, ale zeptám se sama sebe, co je špiní. Všude kolem se nachází spousta radžasu. Pohyb, oheň, tvořivá síla a energie. Není špatná, záleží, k čemu nás unáší. K sattvě, nebo k tamasu? U mě to poslední týdny byl tamas. Ne vždy, ale často.
Orientace na vnějšek
Miluji svou práci, ale mám tendence nechat se strhnout radžasem, z něhož pramení nejen tvořivost a kreativita, ale také stres a úzkost. Není-li prosvětlován sattvou, vede k orientaci na vnějšek, který potom řídí, jak se cítíme uvnitř. Tedy se mi něco povede, mám radost a dobrou náladu. Něco se pokazí, je mi smutno a úzko. Vede-li k sattvě, pak učí, aby to, co se děje venku, neovlivňovalo, jak se cítíme uvnitř. K tomu by v konečném důsledku, aplikováno na reálný život, měla vést i jógová praxe.
Pružnost vnitřní i fyzická
S pružností ducha, duše přichází i pružnost těla. A jak já měla poslední dobou fyzické tělo zatuhlé! Kyčle, zadní strana stehen, horní část zad. Ačkoliv jsem zařazovala ásany, které mi běžně pomáhají, situace se lepšila jen během praxe, po ní ne. Stejně jako tlak na hrudníku s pomocí óm povolil a zase se vrátil. Převládl radžas, orientace na vnějšek a zapomněla jsem na kultivaci toho nejposvátnějšího – sebe sama. Co pro mě ale bylo nejtěžší? Přijmout, že to tak je a nebrat to tak, že jsem sešla ze správné cesty. Že jsem špatný člověk. Ono se snadno říká, že člověk by měl brát chyby jako prostředky k sebe-růstu. Praktické provedení je ale těžší. Já pracuji na tom, abych to tak skutečně vnímala a udržela směr cesty, po níž jdu. Vědomě, sama se sebou, se svým dechem. Se svou vnitřní pohodou nezávislou na tom, co se děje kolem mě.
Světlo uvnitř sebe
Během života se setkáváme s různými situacemi. Nezáleží na tom, jaké jsou. Záleží na tom, jak je přijmeme. Věřím, že všechno se děje z nějakého důvodu a že všechno můžeme ovlivnit silou vlastního nitra. Světlo v sobě má každý z nás. A nejde jen o to jej objevit. Když ho najdeme a uvidíme, musíme se o něj starat a pečovat. Zalévat jej jako vzácný květ, živit jej a dávat mu lásku a pochopení. Když na chvíli přestane zářit, neznamená to, že zhaslo. Jen nás upozorňuje, abychom se vrátili k tomu nejdůležitějšímu a nejjednoduššímu, zároveň i nejsložitějšímu. K dechu. Protože ten nás dovede tam, kam je třeba a dá nám potřebný nadhled, jejž pomáhá budovat jógová praxe.