Jak to vzniklo?
V dřívějších dobách chodili lidé na poutě hlavně proto, aby navštívili poutní místo s vybraným náboženským významem. Buddhisti putují na místa, kde žil a přebýval Gautama Buddha. Křesťané vyhledávají místa spojená s Ježíšem a jinými svatými. V Islámu se putuje do Mekky. A snad nejznámější poutnickou stezkou je Santiago de Compostela.

Možná vás hned v úvodu napadne: „To není nic pro mě, já jsem ateista.“ Nenechte se odradit od poutí jejich náboženským významem, poutě jsou pro každého z nás bez rozdílů a mnoho významů a pozitivních účinků poznáme, až když se na samotnou cestu vydáme. 

Proč putovat?
Kdo putuje, odevzdává sám sebe, očišťuje se, opouští a nachází. Každý poutník si dává darem čas, který věnuje jen sám sobě, poznání kvalit i strachů. Cesta samotná je pro něho cílem. Na cestě zanechává staré, nefunkční vzorce a nachází své silné a divoké stránky. Učí se přijímat a děkovat přírodě za její dary a nachází úctu k zemi a všem živlům. Zpomalí, uklidní se. Jeho mysl, duše i tělo se posílí, najednou uvidí vše jasněji a možná po návratu změní celý svůj život, možná jen jeho část a možná přijde na to, že je spokojený, a vrátí se se srdcem plným vděčnosti. 

Cesta poutníka je náročná po mnoha stránkách. Opouští své zajeté koleje, zónu komfortu a pohodlí, kterou mu dávají čtyři stěny domů či bytů. Více než po fyzické stránce si saháme na dno psychicky. Jsme úplně odpojení od světa kolem (měli bychom být) a zůstáváme jen sami se sebou, a to je pro mnohé z nás obrovská výzva.

Být poutníkem 
Na cestě odevzdáváme. Vzdáváme se něčeho a vzdáváme se něčemu. Vzdáváme svá přesvědčení o tom, jací bychom měli být podle společnosti, rodiny nebo okolí, a zjišťujeme, že jsme na sebe úplně sami a že se samotou přichází zodpovědnost, síla a někdy i strach. A následně se můžeme vzdát hlubinám našeho vnitřního já, naší duše, potopit se a nalézt sebe. Nejpravdivější a nejautentičtější verzi svého já. Musíme se spolehnout sami na sebe, a to více než kdy jindy.

Temnotu i svobodu, to nám poutě přinášejí
Do morku kostí začínáme cítit, jak toužíme být svobodní, a zároveň vnímáme tu tíhu na svých bedrech, protože se svobodou roste i zodpovědnost. Chceme žít, nechceme přežívat. Posílí se naše tělo, energie začne růst, mysl se uklidní, staneme se více vědomými, vnímavými, zostří se nám smysly a posílí se naše fyzické tělo. Každou cestou za sebou necháváme masky a role a může se zdát někdy až děsivé, co vše je třeba odložit. Ovšem ukazuje se, kam máme kráčet, kam nás srdce, a nikoliv ego, vede. Celý svět se ve své divoké nespoutanosti stává naším domovem. 

Kdy putovat?
Kdykoliv vás srdce požádá. Tradičně se putovalo od jara do podzimu, ovšem nejvíce poutí probíhalo přes letní dny. A končily slavností na konci putování. A právě odtud pochází název pro poutě, které jsou nám všem již mnohem známější. Cukrové vaty, střelnice s růžemi a kolotoče. 

Kam putovat?
Možností je opravdu mnoho. Můžete svou cestu naplánovat podle sebe, najít si trasu a tou jít. Nemusí být nutně na druhém konci světa, dokonce ani na druhém cípu naší republiky. Najděte si svou první trasu třeba v okolí vašeho bydliště a vyzkoušejte si, jaké by to bylo. Ovšem pokud už nyní víte, že potřebujete jít dál, tak jděte. Poslouchejte sami sebe. Můžete také zvolit poutě doprovázené či přímo plánované na dny. Například 20. května je den Českého Anděla a je vhodné se vydat na horu Říp. 

Jak dlouho putovat?
To je opět velmi individuální. Můžete přijmout daný plán cesty a sami si stanovit, za jak dlouho jej chcete ujít. Nebo jdete s procesím. Pro začátek mohou být vaše poutě jednodenní či víkendové. S cílem dojít do konkrétního místa či s cílem dosáhnout zvnitřnění a zklidnění vlastní mysli.

Jak mohou poutní místa vypadat?
Mohou to být města jako například Řím, Mekka, Santiago de Compostela či Jeruzalém.
Mohou to být větší i menší kostelíky a kapličky „romanticky“ zasazené do krajin.
Ale mohou jimi být i zapomenutá, opuštěná a přírodou ukrytá místa jako například studánky, prameny, jeskyně, kopce nebo hory. 

Poutní místa a cesty u nás
Ráda bych se zaměřila právě na Českou republiku. Občas přes pohledy do dálek nevidíme, jaké krásy máme před sebou: 

• Poutní cesta z Prahy do Staré Boleslavi – Svatováclavská poutní cesta (patří k nejstarším poutním místům)
• Poutní cesta z Březnice na Svatou Horu u Příbrami
• Skokovská cesta, Mariánská poutní stezka – poutní místo klášter premonstrátů v Teplé
• Poutní cesta Loreta Praha–Křemešník
• Poutní cesta Blaník–Říp

Kratší cestu na Říp lze podniknout z obce Ctiněves, ze které vede poutní cesta se sedmi zastaveními končící na naší posvátné hoře, která, jak se na místě dočtete, je: „Co Mohamedu Mekka, to Čechu Říp.“

Pro každého z nás bude mít pouť jiný význam a jiný cíl. Někdo bude chtít jít po poutních místech, jiný navštívit vrcholky hor a další hloubku lesů.

Není dobrá a špatná pouť.
Je vhodné si před cestou stanovit účel a cíl a umět je pustit, nelpět na nich. Nechme se na svých cestách překvapit a vést svým tělem, svou duší, přírodou a hlavně cestou samotnou.

Přeji vám odvahu a sílu a nezapomeňte si to hlavně užít.

TIP ze zahraničí
Slyšeli jste někdy o Pacifické hřebenovce? Jedná se o trail v Americe dlouhý přes 4 000 km! Pokud vás zajímají postřehy z této výpravy, zabruste na našem webu na blog Pacifická hřebenovka Dany Walker Mackové, která ji vyšlápla v roce 2019.