Stojím na autobusové zastávce poblíž místní polikliniky. Je únor a z pusy mi jde pára, ale zimu kolem sebe nevnímám. V tuhle chvíli pociťuji pouze úlevu. Úlevu z toho, že opravdu nejsem bláznivý hypochondr. Po několikaměsíční litanii po všemožných doktorech mi jeden z nejlepších neurologů v Ostravě konečně byl schopen stanovit diagnózu. Jiný by asi možná pociťoval vztek nebo nespravedlnost, že ho v tak mladém věku postihla tajemně znějící porucha pohybového aparátu, ale já po několika bezesných nocích vnímám jenom radost a zadostiučinění, že svou dlouhou absenci v práci pouze nepředstírám.

Doma poté usedám k počítači a dělám přesně to, před čím mě všichni varovali. Spouštím „strejdu“ Googla. Jaká chyba to byla, jsem se dozvěděla vzápětí. Těch pár článků, které jsem našla, obsahovaly pouze kusé informace o nezvratném poškození, podivné obrázky a diskuse o velkých bolestech, obstřicích, šroubech, operacích a dalších „chuťovkách“. Na další kontrole mi neurolog na můj dotaz, co se teda s tím dá dělat, jenom s úsměvem odpověděl: „S tím se holt musíte smířit.“ Jak milé. No, s permanentní bolestí a nemožností si vyjít ani nikam na delší túru se já nesmířím nikdy. A tak opět googlím. Ale tentokrát trochu jinak a konečně nalézám. Vypadá to, že odpovědí by mohla být jóga. Tu jedinou podobní nešťastníci v diskusních fórech zmiňují jako opravdu efektivní věc. No jo, ale zrovna já a jóga? Sice jsem o ní už dávno snila, ale nějak jsem si v ní sama sebe nedokázala představit. Není jóga určená pouze pro super vysportované holky v barevných legínách a s fajnovým drdolem, pro které je hodit si nohu za hlavu stejně samozřejmé a snadné jako pro mě natáhnout ruku pro hrnek s kafem? Přesto mi to ale zůstalo v hlavě, i když odloženo (jako ostatně spousta věcí v mém životě) na období „až potom“. Sama nevím, na kdy potom. Až mi bude líp? Až budu o něco hubenější? O něco pružnější?

Nějak jsem ale tušila, že si zase jenom nalhávám, abych nemusela čelit svému strachu. Strachu, že budu k smíchu, že zase budu někde nejhorší, že mi to nepůjde. Nakonec rozhodla náhoda. A opět u lékaře. Tentokrát v čekárně, kde jsem i přes to, že jsem byla objednaná, již hodinu znuděně přešlapovala a projížděla si Facebook, kde na mě najednou vyskočila nabídka jarních kurzů místního jógového studia. Ze zvědavosti jsem ho otevřela a kurz Medical Yoga tam čekal jakoby přesně na míru jenom pro mě. Byla to rychloakce, za 5 minut už jsem byla přihlášena. O dva týdny, tisíc myšlenek pochybností a jednom zmateném nákupu oblečení v nejmenovaném řetězci s levnými sportovními potřebami později se ocitám na místě činu. Nejistě se rozhlížím kolem a s překvapením zjišťuji, že jsou kolem mě naprosto normální lidé. Žádné nadpozemské jogínky tady nejsou, ale naopak úplně normální ženské, jako jsem já. Cítím se dobře, lekci zvládnu relativně se ctí a říkám si, že to bylo vlastně docela dost fajn (o tom, že jsem se poté nemohla v tramvaji zvednout ze sedačky, jak moc mě bolely svaly, raději taktně pomlčíme) a začínám se těšit na příště. A na příště. Ve své jógové praxi stojím na úplné startovní čáře. Posouvám se po milimetrech, často mi to nejde tak, jak bych chtěla, padám, učím se trpělivosti, že nemůžu dosáhnout všeho hned. Ale vím, že vstoupit do toho úžasného světa bylo jedno z nejlepších rozhodnutí, které jsem mohla udělat. Poprvé cítím, že dělám a jsem přesně tam, kde mám být. A začíná mi být dobře. Na těle a i na duši.

Autorka: Aneta Šimůnková

Jóga mi zkřížila životní cestu teprve nedávno. I když se stále (a asi ještě dlouho) řadím mezi těžké amatéry a věčné začátečníky, jóga mi naprosto učarovala a začala prostupovat do mého života prakticky ve všech oblastech. Věřím, že i když stojím teprve na startovní čáře mé jógové cesty, že mám svým příspěvkem co nabídnout a třeba někoho i pobavit nebo inspirovat. 

foto: archiv A. Šimůnkové