Také jste se někdy dostali do situace, kdy jste cítili, že nabízená pomoc nejde tak úplně od srdce? Že se za ní možná skrývá něco jiného než jen záměr konat dobro? Cítili jste se nepříjemně a nevěděli jste, jak zareagovat? A protože jste se dotyčného nechtěli dotknout, raději jste kývli, i když jste z toho sami neměli dobrý pocit? Zamysleli jste se někdy nad tím, proč vlastně chcete druhým pomáhat? Proč vlastně máte záměr konat dobro?

Co si představit pod pojmy „dobro“ a „pomoc“
Co je vlastně dobro? Dalo by se říci, že je to něco, co prospívá všem. Jenže to je těžké. Aby něco prospívalo všem, nesmí to nikoho omezovat. Na druhé straně dobro může spočívat i v tom, že se dočasně omezíme, abychom někomu prospěli. Jak se s tím pojmem tedy vypořádat? A jak souvisí s „pomocí“? Co si vlastně představíme pod pojmem „pomoc“? Mělo by to být něco, o co sami požádáme nebo co nám někdo nabídne? Jak vlastně můžeme někomu pomoci? A jak můžeme pomoci sami sobě?

S jakým záměrem pomoc nabízíme?
S naší otázkou souvisí další otázka. Otázka, která se dá vztáhnout úplně na všechno. Začněme od bodu, kdy chceme my pomáhat ostatním. Protože podle jógy bychom vždy a ve všem měli začínat sami od sebe. Jógová filozofie staví na jednom základním kameni – když mám s něčím problém, nehledám řešení venku, nepřemýšlím nad tím, co by se mělo změnit, ale po řešení pátrám uvnitř sebe, kladu si otázky a zjišťuji, co mohu udělat já pro to, abych se cítila dobře. A dostáváme se k oné otázce, která spojuje pojmy „dobro“ a „pomoc“. S jakým záměrem chci konat dobro? S jakým záměrem chci pomáhat?

Jamy, které pomohou odhalit naše záměry
To by si každý z nás měl ujasnit vždy předtím, než někomu nabídne pomocnou ruku. Protože pomoc, jakkoliv se to může zdát nepochopitelné, se velmi snadno může stát formou manipulace. Není-li nabízena se záměrem konat dobro a pomáhat ostatním, ale je-li záměrem pomáhat sobě ve smyslu přilepšit si, přiživit představu o sobě jako o mecenáši, zdůraznit to, že my máme pravdu a ostatní ne, ulevit černému svědomí nebo si prostě jen připadat dobře. Odhalit záměr našeho jednání není vždy snadné, pomáhá s tím jóga a vyprávějí o tom jógové etické zásady známé jako jama a nijama. My si dnes rozebereme tři jamy, které s naším tématem souvisejí.

Ahinsa – nenásilí, neubližování
Pomoc jako forma manipulace nesplňuje ahinsu (nenásilí). Jejím prostřednictvím se dopouštíme násilí na druhých, protože jim vnucujeme své hodnoty a nerespektujeme ty jejich. Zároveň ubližujeme sami sobě, protože v podstatě hledáme potvrzení vlastní důležitosti venku a ukazujeme tím, že si ve skutečnosti sami sebe nedostatečně vážíme.

Satja – nelhaní, jednota slov, myšlenek a činů
Nevyžádaná a neupřímně myšlená pomoc nesplňuje ani satju (nelhaní). Skrze ni nejsme upřímní sami k sobě, nabízíme pomoc a tvrdíme (ostatním i sobě), že chceme pomáhat, konat dobro, ale neděláme to, abychom pomohli ostatním, chceme pomoci sobě. Potom v nás vzniká nesoulad, jsme podráždění, vzteklí, přecházíme do agresivní argumentace, urážíme se, znovu porušujeme ahinsu. Budujeme o sobě umělou představu – před okolím, před sebou – nejsme schopni sebereflexe a neumíme pohlédnout sami sobě do očí. Tváříme se, že zachraňujeme svět, ale děláme to pro sebe, protože taková představa o nás samých nám dělá dobře.

Astéja – vykořenění závistí a žádostivosti, role oběti
Jinému může dělat dobře, když se může litovat, jakmile druzí pomoc odmítnou – staví se do role oběti. Nesplňuje tím další jamu – astéju, vykořenění závisti a žádostivosti. Dotyčný potom tvrdí: „Vždyť jsem to myslel dobře.“ Tím zase manipuluje s ostatními, vyčítá, dělá z nich nevděčníky a ze sebe světce, znovu porušuje ahinsu i satju – páchá na ostatních vnitřní násilí, sobě nalhává a nedokáže se přijmout, jak je. Čeká, že ho ostatní budou utěšovat, že potvrdí jeho důležitost, že si je omotá kolem prstu a oni budou skákat, jak on pískne.

Někomu vyhovuje role oběti, protože tím přenáší na druhé zodpovědnost za to, jak se cítí – nemůže za to on, ale oni. To ho v jistém smyslu osvobozuje, ve skutečnosti však v jeho nitru panuje rozháranost. Člověk si neuvědomuje, že city nelze koupit ani vynutit. Nemiluje sebe, miluje představu o sobě, nemiluje ostatní, miluje své představy o nich a nezdravě na nich ulpívá.

Co se s tím vším dá dělat
Abychom dokázali odhalit záměry svých činů, je třeba věnovat během dne pozornost svým myšlenkám, rekapitulovat své postoje a tím srovnávat sebe s vlastní představou o sobě. V souladu se satjou bychom se potom měli učit milovat sebe a ne představu, kterou o sobě vytváříme. Vlastně bychom o sobě žádné umělé představy vytvářet neměli. V tomto smyslu je stěžejní si uvědomit, že každý klam a přetvářka jsou jen překážkami, které nás vzdalují od poznání vlastního já a od nalezení skutečného opěrného bodu uvnitř sebe.

S tím souvisí i těžký úkol nepodlehnout pocitu vlastní důležitosti – ať už navozovaného sebou samým, nebo okolím. Takové nástrahy poskytují sociální sítě. Opět přichází čas na otázku: S jakým záměrem zde lidé zveřejňují příspěvky? Aby se pochlubili? Aby ukázali, jak jsou úspěšní a šťastní? Vlastní důležitost ale přeci nemusíme potvrzovat zveřejňováním statusů a sdílením fotek, to není skutečný svět. Kdo je se sebou srovnaný, kdo miluje sebe a ne představu o sobě, nehledá potvrzení venku. Jeho spokojenost nezávisí na tom, zda ho někdo pochválí, nebo pokárá, ale na tom, jak se cítí uvnitř.

A srovnaný člověk stejně nahlíží i na ostatní. S takovým přístupem poznáme, když nevyžádanou pomoc nabízíme i když je nám nabízena. „Nerada dávám nevyžádané rady, ale…“ Takhle konverzaci nezačne někdo, kdo nechce okupovat osobní prostor partnera v rozhovoru tím, že mu začne vnucovat své názory, své zkušenosti jako jediné správné. Zjistíme-li, že máme tendence takto jednat, nebo upozorní-li nás na to naše okolí, učiňme vědomé rozhodnutí, že se příště takového jednání vyvarujeme. Identifikujeme-li takové nabídky či pobídky od ostatních, řekněme s čistým svědomím a s respektem k osobě své i osobě toho, kdo pomoc nabízí, jednoduše: „Děkuji, ale ne.“

• autor: Kateřina Hájková
• foto: Shutterstock.com