Když jsem se poprvé setkal s Rudolfem Skarnitzlem při svém studiu jógy na FTVS, zůstal jsem naprosto oddaně zaposlouchaný do jeho slov. O filozofii jógy vyprávěl jednoduše a s přehledem. I laik mohl v danou chvíli pochopit složitosti probíraného tématu. Jeho závěrečné podání ruky a hluboký pohled ve mně zůstává a provází mě studiem jógy.

Působení PhMr. Rudolfa Skarnitzla je velice bohaté. Na jeho internetových stránkách naleznete ucelený přehled přednáškové, překladatelské a spisovatelské činnosti. Přes 60 let svého života se zabývá teoretickou i praktickou stránkou tradiční jógové filozofie. Jeho tvorba i praxe byla a stále je inspirována životem a učením Šrí Ramany Maháršiho, indického mudrce, který žil v letech 1879 - 1950, a také několika osobními setkáními s Annamalai Svámím - plně realizovaným žákem Šrí Ramany Maháršiho. V současnosti Rudolf Skarnitzl přednáší jak pro širokou veřejnost, tak i pro posluchače dvouletého studia jógy na FTVS UK.

V.K.: Jaká byla Vaše cesta k józe?

R.S.: Ta cesta je dlouhá a dalo by se říci, že dnes už památkově chráněná. Mě vždycky zajímala pravda. Ne to, co se jako pravda jeví, ale, čím ve skutečnosti je. Už na gymnáziu jsem své učitele intuitivně považoval za „guru“, ač jsem ještě nechápal význam tohoto slova. Tehdy jsem ale zjistil, že pravdou, o které jsme se učili, je vnější jevnost, nikoliv vnitřní stav. Začal jsem tedy vnitřní pravdu hledat. Měl jsem štěstí, že jsem se setkal s člověkem, který se zabýval psychickými složkami. Později jsem pochopil, že se jednalo o tzv. guny, tedy motivační faktory pravdy. To byl můj první krok k zájmu o témata, kdo je člověk, co ho tvoří a z čeho se skládá. Jógová komunita, alespoň v Praze, ale asi i jinde, je dost nejednotná. Každý má svůj názor a všichni jsou přesvědčení, že pouze jejich názor je ten správný. To byl důvod, proč jsem žil hodně stranou. Nezúčastňoval jsem se setkání „pražských mystiků“. Hledání pravdy mě opravdu naplňovalo a i toto setrvání v pozadí mi umožnilo hledat.

V.K.: Jak jste se dostával k „jógovým pramenům“?

R.S.:Měl jsem další velké štěstí a z boží milosti požehnání, že jsem se setkal s člověkem, který mě upozornil na to, že v univerzitní knihovně lze nalézt množství knížek o učení jógy. Uměl jsem ze školy anglicky, a tak jsem mohl informace sbírat z anglických textů. Začal jsem je překládat a studovat, čímž jsem se navíc naučil výborně anglicky. V knihovně jsem našel naprosté poklady, které ve mně vyvolaly ještě větší zájem. To bylo v letech 1964 - 1965. Další fází mého poznávání bylo seznámení se s technickou knihovnou ve Spálené ulici. Knihovna jako jediná dovážela knihy a tak zde byl velký přístup ke světové literatuře bez omezení. Moje sekretářka si vzala syna ředitele této knihovny, čímž jsem tam dostal „háček“ a mohl si nechat dovézt některé tituly. To byla velká výhoda. Vrcholem bylo mé přátelství s rakouským konzulem v Česku (můj otec byl v zahraničních službách 1934-1939 a tehdy jsme žili s rodinou ve Vídni). Společně jsme poznávali moudra různých učení. To se psaly roky 1975-1979. Můj přítel si vždy objednával, co chtěl, protože pro něj to nebyl problém. A vždy jednu knihu pro sebe a jednu pro mě. Mojí největší životní inspirací se stal Ramana Maharši. Byl a je tím, co mě zaujalo a čemu jsem věren dodnes. V roce 1995 jsem poprvé odjel do Indie a posléze jsem za ním jezdil každý druhý rok.

V.K.: Čím Vás zaujal?

R.S.: Ústřední linií jeho učení je otázka: Kdo jsem JÁ? Co JÁ znamená? JÁ používáme jako samozřejmost, ale málokoho napadne, co vlastně znamená? Ramana Maharši to začal zkoumat. Lze použít příměr psa, který jde po stopách svého pána. Čichá a čichá. Je mu jedno, jak pán vypadá, co má na sobě. Čich (pozorné hledání) ho vede, až ke svému pánovi nakonec dojde. Tak si můžete představit hledání svého JÁ. Jeho poznávání je možné realizovat pouze přes zklidněnou mysl. Mysl má však tendenci těkat a utíkat do vnějšího světa. Dostat se k esenciálnímu jádru bytí je proto velice náročné. Když ho však objevíte, věnujete veškeré své úsilí k hledání svého bytí, vědomí vlastního JÁ a ztotožníte se s ním, pak nacházíte osvobození.

V.K.: Je v současném světě náročné hledat své vlastní já?

R.S.: Ano je, a vždycky bylo.

V.K.: Je hledání podmíněno dobou?

Rozhodně ne! Je a bylo vždy mnoho povolaných a mnoho vyvolených. To byl vždycky problém. Pro opravdové hledání ve vás musí vzniknout zájem z boží milosti. Víte, co máte dneska všelijakých lákadel, které na všechny křičí: „Mě si pořiď, já ti opatřím štěstí, jen se mnou budeš šťastný. Kup si mě a zaručeně štěstí najdeš!“ Naším skutečným právem a dědictvím je štěstí. Každý jej také hledá, a to je správné. Každý hledá nepřerušované štěstí a blaho, ale hledá ho zpravidla venku, a to je chyba. Je nutné, aby člověk zjistil, že venku ho nenajde. Ale před tím musí být spousta pokusů ho nalézt. Je nutné, aby se člověk ve své cestě za hledáním angažoval. Postupně zjistí, že ve vnějším světě uspokojení nepřichází, protože ten je proměnlivý a nestálý. Chvíli si člověk myslí, že okolí je stálé, ale postupně mění názor a obrací se k hledání jinde. Pak se začne věnovat cestě dovnitř, do svého nitra. Pokud není nabažen světem, tak nemůže pochopit své vnitřní já. (K mému překvapení Rudolf Skarnitzl pokládá otázku mně.)

R.S.: Co vy děláte?

V.K.: Já učím lidi odpočívat a relaxovat. Mám dvě studia jógy v Praze a v podstatě nejvíce se snažím nalézat v sobě klid, abych ho mohl předávat lidem. Když v sobě mám klid, nedělám chyby, jsem někde jinde než v okolním světě, cítím se v sobě dobře a cítím „lehké brnění, nebo vibrace“, něco vnitřního, co nedokážu slovy popsat. Když se dokážu zastavit a být u svého dechu, přes který se k sobě dostanu lépe, tak mám pocit, že najednou vnitřní síla vzrůstá.

R.S.: Řekl jste, že vnitřní síla vzrůstá. To je celkem správné pojmenování. A máte představu, odkud vychází to vaše brnění? Co je to?

V.K: Tento silný stav jsem zažil, když mi zemřela maminka. Neměl jsem pocit smutku a ztráty, ale pocit síly. Stále jsem o tom přemýšlel a přemýšlím, co že se to stalo? Od té chvíle tento stav zažívám, ale ne stabilně. Mám pocit, že jsou chvíle, kdy sedím, a jsem vnitřně šťastný. S tímto vnitřním stavem se cítím uvolněný a odevzdaný. Ty chvíle se neopakují často, ale když se oddálím od okolního světa, mám pocit, že se mohu dotknout tohoto stavu. Chtělo by to asi více trénovat, protože myšlenky to vždy naruší. Tyto stavy občas zažívám a nevím, co to je? Je to pocit, který neřeším, ale současně ho hledám. Rád bych se přiblížil více.

R.S: Ve chvíli, kdybyste tento stav stále hledal, bylo by to jen řešení toho stavu a ne spontánní prožívání.

V.K: Stává se mi to na horách. To je ten můj vnitřní pocit klidu a radosti. Vnitřní stav štěstí, který je ale nestálý, protože myšlenky to stále ruší a tak se snažím vyhledávat příležitosti k hledání. Proto je pro mě jóga cesta, kdy se dostávám sám k sobě. Při hledání zjišťuji, že ne všechno, co je uvnitř, je krásné. Naopak o sobě člověk zjišťuje i nemilé skutečnosti, ale to je cenností, kterou poznání skýtá. V současném světě je všechno rychlé, a myslím si, že naše já nám utíká. Tím se dostávám k odpovědi na vaši otázku ze začátku. Cvičím jógu a provozuji studia, kde mohou lidi odpočívat a čerpat energii. Vedeme je cestou cvičení a přes fyzické poznání mohou navštívit i své vnitřní prožívání, protože fyzické tělo bylo uspokojeno a lidi jsou otevřenější k přijímání například u hlubších relaxací, kde často o sobě zjišťují nejrůznější informace. Jakým způsobem souvisí vnitřní pocitu JÁ s egem?

R.S: Naprosto.

V.K: Je totožné s esenciálním JÁ?

R. S.: Budeme-li mluvit o „já pocitu“, tak to je totožné. Kde by sebralo ego „pocit já“? Ono to má ze svrchovaného Já. A zrcadlením se to promítá jako já ego. Ale to já, to je to, co jsem vám říkal, o hledajícím a čichajícím psovi. Je mu jedno, jaké má pán oblečení. Jde za ním. Když já, najdete, objevujete nositele toho pána. Ovšem je množství překážek znečišťujících, rozptylujících, které jsou právě majetkem egem. Ego není čistá záležitost, která by směřovala k já. Je směsí všeho možného: našich tužeb, přání, vzpomínek. Jak víte, ego je tvořeno gunami. Co si myslíte, že je jeho hlavní nečistota? Co brání celé naší józe? Co brání klidu člověka i klidu mezi lidmi a podobně?

V.K.: Chtění?

R. S.: Je to radžas – chtění, touhy, dynamika. Radžas je princip šíře chtění a hledání na všech frontách, avšak pozor! Extrovertní hledání. Proto lidi hledají štěstí venku. Jsou pod vládou radžasu. A taky jste si stěžoval, že myšlenky ruší klid. Klid je sattvický. Pro vysvětlení, guna tamas je lenost, těžkopádnost. Guna sattva se projevuje jako jas a klid. Sattva neprodukuje myšlenky. Prožívání sattvického cítění přivádí k pravému Já tehdy, když ego odumřelo. Ego je zbarveno vším možným, ale nadávat na ego není nejchytřejší. To, co omezuje poznávání je radžas a tamas. To je nečisté ego. Uskutečnění čistého ega, osvobozeného od tamasu a radžasu, je cestou jógy. Realizovat se může jen ten, kdo je sattvickou bytostí, ale radžas dělá neklid. To je pěkná mrcha a množství překážek.

V.K.: Smyslem cesty jógy je tedy rozpouštět radžas?

R.S.: Ano. Svět je ovládaný radžasem. On má převahu. Celá příroda se skládá ze tří gun, které je nutné harmonizovat a nechat prozářit jas sattvy. Sattva představuje trend směřující vzhůru, je nositelem gasu, reprezentuje krystalickou čistotu, lehkost. Působí jako přirozené směřování k dobru, nenásilí, k pravdě.

V.K.: Je možné radžas umírnit?

R.S: To je nevhodné slovo. Vhodnější je harmonizovat. Vždy bude touha po sexu, vlastnictví, sebeuplatnění (i tak je guna radžas popsána), ale záleží na tom, jestli ji dovolíte projevovat se jakýmkoliv způsobem, nebo jen sattvickým způsobem. Ta sattva když převáží (inteligence, mír), nedochází k tomu, že se brání. Sattva ji nechá v jejich původním směru, ale dává ji jemnost a mírnost. A ne prohnanou dychtivou mazanost. To jste myslel, když jste řekl: „Umírnit radžas“. Radžas je možné harmonizovat. A to je řešení. Sattvická bytost je nesmírně čistou bytostí, která vysílá okolo sebe mír a štěstí. Protože sattva s nikým nebojuje. Radžas soutěží. S čím by měl jas soutěžit? S temnotou? Ne, když je jas, není temnota.

V.K.: Mezi Vašimi knihami jsem objevil titul „Poznáváme své já“. Mnoho lidí v současné době se touží poznat a vyhledávají proto prostředky, jak toto učinit. Různé semináře, kurzy, meditace atd. Jak byste poradil člověku, který by se chtěl poznat?

RS.: Musí zkoumat. V té knize naleznete kapitolou Sebepozorování. Jak se to dělá opravdu a co se zkoumá. Je to tam podrobně popsáno. Napřed je rozbor, co je já a pak je cesta ovlivňování radžasu a jeho harmonizování sattvou. Způsoby pro posílení sattvy sattvickým cítěním, jak se to dělá a jak se to dociluje. Ale tyto věci se musí studovat! Opakovaným úsilím, vůlí a pílí a nepřetržitě. Vytrvalost a trpělivost jsou hlavními faktory úspěchu. Ale musím vám říci jednu věc.

V úvodu jste mluvil o tom, že se snažíte pomáhat a vést lidi k relaxaci a odpočinku, aby mohli v sobě objevovat vnitřní mír.Já bych se na ty jiné lidi tak moc nezaměřoval, abyste je uklidnil. Pracujte na sobě! A ono to udělá svoje. Teď být vámi, abyste onen pocit, který jste popisoval, atmášakty (působení síly átmanu, svrchovaného Já) pokud možno ustálil. Měl to neustále v sobě. To uznáte, že to není nic špatného. Když budete tento stav ovládat, a bude vám stálý, tak pro Vás nebude problémem žádná otázka a žádná odpověď pro vás. A vaše působení na spoluobčany, spolujogíny bude naprosto samozřejmé. Protože to jde z vašeho vnitřku. Kdo chce ty lidi uklidňovat, když sami nechtějí? Myslíte si, že kdyby to Bůh chtěl, tak to neudělá? Když vás někdo požádá o pomoc, tak to je něco jiného. Ale abyste se sám zaměřoval na to, pomáhat, tak to ne!

V.K.: Není to sobecké?

R.S: Ne. To je krásný argument. To se vždycky říká, že starat se sám o sebe je sobecké. Naší jedinou a nejvyšší povinností, která platí ve kterémkoliv náboženství, je z celého srdce milovat. To říká i Kristus. Ramana říká: „Jedinou povinností je poznat, co jste!“ A to je jediná povinnost. To není sobecké a je co dělat, abyste se staral sám o sebe. Slova jako sobeckost a apatie jsou argumenty mysli, která svojí mnohostí produkuje myšlenky a tím potvrzuje svoji jsoucnost. Prokazuje vám, že je vám velikým přítelem. Ale když ji vypínáte, a dáváte ji do klidu, který je vám příjemný (mysl jde stranou), začne vzbuzovat svoji pozornost a křičet všemi možnými prostředky:

„Já jsem tady!“ Jít sám svojí cestou, to je velké hrdinství. V Indii se označuje jako „víra“ (hrdina).

Sebekázeň, sebezapření radžastického ega, to je ta cesta a máte celý život co dělat. To je cesta pro hrdiny.

Děkuji za rozhovor!

Václav Krejčík

• zdroj fotky: Radoslava Dubanská
• www.fotodubanska.cz