Večery se prodlužují, dny se krátí, rána jsou chladná a plná mlhy, přibývá deště a obloha bývá častěji zamračená. I když v září ještě doznívá léto, své si říká už i podzim, který neodvratně klepe na dveře a někdy u toho pořádně fučí. Ačkoliv se blíží nehostinný čas podzimních plískanic věštících další ochlazení a příchod zimy, je září stále ještě plné slunce a doznívající pohody letních měsíců. Pro naše předky bylo září časem, kdy projevovali bohům a později, s příchodem křesťanství, Bohu vděk za to, co se jim během léta podařilo vybudovat.

Vůně čerstvých jablek
Září si spojuji nejen se začátkem školního roku, který pro mne samozřejmě znamenal konec bezstarostných prázdnin a nástup povinností, do nichž se mi jako mnohým dalším dětem vůbec nechtělo, ale také s vůní čerstvých jablek. Zářijová odpoledne jsme se sestrou a babičkou totiž trávívaly na naší zahrádce, kde jsme sbíraly jablka, později i shrabávaly listí. Pozorovaly jsme přitom babičku, starou moudrou ženu, která byla v umění zahradničení neobyčejně zběhlá, a napodobovaly to, co dělá, čímž jsme se učily a toto učení nám činilo radost.

Hřejivé slunko zlatavého babího léta
Do dneška cítím pohodu, jež nás zalévala společně se slunečními paprsky doznívajícího léta, i hřejivost, již jsem zažívala, když jsem po dlouhém odpoledni přišla příjemně vyvětraná a vyfoukaná domů. Když ve vzduchu koncem srpna ucítím vůni čerstvých jablek, vybaví se mi tyto výjevy a dostaví se ona známá pohoda: sice končí léto, ale začíná podzim, období sklízení toho, co jsme zaseli, radosti z toho, že se to povedlo, a vděku za to, že to proběhlo a mohlo proběhnout.

Pokora jako přirozenost
Až mnohem později jsem pochopila, že babička nám předávala něco, co bylo pro její generaci a pro generace před ní přirozené. Babička vyrostla na vesnici, kde podzim znamenal náročný čas sklízení úrody, na jejímž obhospodařování se pracovalo od raného jara. Babička v sobě celý život cítila vděk vůči rostlinám za to, že rostou, vůči květinám za to, že se na nás smějí, vůči půdě za to, že rodí a umožňuje nám sklízet. Svou zahrádku milovala, ráda na ní pracovala a potom ráda seděla, usrkávala tureckou kávu s půl kostkou cukru a pozorovala, co všechno dokázala. Hřálo ji to u srdce. „S kytičkami si povídám,“ řekla mi jednou. „Ony mne slyší a reagují,“ pověděla s blaženým úsměvem. Neměla jsem důvod jí nevěřit a nemám ho doteď.

Proč zapomínáme na to projevovat vděk
Našim předkům byly jistá pokora a vděk za štědrost, jíž nás Bůh a země obdařují, přirozené. Vnímali je jako něco samozřejmého, což plynulo z toho, že vlastně nic nebrali jako samozřejmost. To je něco, v čem bychom se u nich měli inspirovat – ve městech nevidíme, co úsilí stojí za vypěstováním jednoho jablka, které si koupíme v supermarketu, jsme ochuzeni o krásu péče o přírodu a o radost z plodů, které z ní vzejdou. Je pro nás jednoduché jít do obchodu a koupit si, co potřebujeme, vnímáme to jako něco samozřejmého, takže zapomínáme na to cítit a projevovat vděčnost. A to je škoda.

Jak změnit přístup
Nastoupení na cestu našich předků ovšem nemusí být složité, nemusíme se odstěhovat na venkov a začít hospodařit na vlastní zahrádce. Stačí změnit přístup, obrátit pozornost k sobě a hledat ve vlastní přirozenosti to, na co jsme zapomněli – prostou dětskou radost, nadšení a vděk za obyčejně neobyčejné věci, jako je slunce, sladké jablíčko, pohlazení od milované osoby. S tím může pomoci jóga, která nás vede zpátky k nám samým a ukazuje nám, jak může být život krásný, když si ho nebudeme komplikovat. Buďme vděční, že žijeme, buďme vděční za každý nový den, za každý paprsek slunce a užívejme si je, jako kdyby měly být naše poslední.

• autorka: Kateřina Hájková
• foto: Shutterstock.com