Nemusí to být jen na Nový rok, ale pokud se rozhodnete přeci jen pro novoroční předsevzetí, je to o fous symboličtější. Něco končí, jiné a nové začíná, člověk bilancuje, co udělal dobře, co by bylo dobré udělat lépe, a je možná čas zapomenout staré křivdy a jít dál. Odpustit a poučit se ze starých chyb. Otočit list a začít znovu.

Je dokonce vědecky prokázáno, že odpuštění rovná se léčení, a čím více lidí se to naučí, tím to bude pro naši civilizaci lepší. Odpuštění pak samo o sobě dá více tomu, kdo odpouští, než tomu, komu je odpuštěno. Mnoho studií dokázalo, že ten, kdo dokáže odpustit, trpí menší porcí vzteku a stresu ve srovnání s těmi, kteří odpustit nedokázali a dál se drželi svého hněvu.

Odpuštěním druhému se totiž hlavně my sami zbavujeme tíhy trápení, které se může dříve či později projevit jako nemoc fyzického těla.

Proč tedy odpustit?
Je to v našem nejlepším zájmu. Ačkoliv si lidé myslí, že odpuštění je něco jako laskavost vůči druhému, většinou vůči někomu, kdo si to vlastně vůbec nezaslouží, je tomu přesně naopak. A tak se s někým pohádáme, chceme na něj zapomenout a někdy ho i několik let nevidíme. Ovšem odpustit je stejné jako vynášet odpadky z domu, ve kterém bydlíme. Zášť a vztek, který v sobě vůči někomu živíme, působí a tráví naše tělo i naši mysl jako jed a pomalu, ale jistě ruinuje celý náš život. A to není potřeba. V případě, že se rozhodnete někomu odpustit, měli byste si uvědomit, že je to něco, co skutečně udělat chcete. Ano, chcete, ačkoliv se to v prvopočátku může zdát nemyslitelné, je to určitě v silách každého z nás.

Chtít odpustit.
Samozřejmě existují situace, kdy je pro nás odpuštění velice bolestivé, skoro až nemyslitelné, a abychom nad ním začali alespoň přemýšlet, je dobré se sám sebe zeptat, jak se budu cítit v případě, že k odpuštění opravdu dojde. Bude mi lépe? Anebo se budu cítit hůř? Odpovídat nemusíte hned, dejte si čas na to si odpověď pořádně promyslet. A pokud bude vaše odpověď „ano, uleví se mi“, pak máte konečně motiv odpustit. A tak na tom můžete začít pracovat, pomalu, ale vědomě a s cílem, že toho nakonec také dosáhnete.

Jak odpustit?
Z odpuštění si nemusíte dělat hlavu. To, že se pro něj rozhodnete, neznamená, že z toho musíte vytvořit obřad za přítomnosti mnoha diváků. Odpustit můžete jen sami v sobě a k dotyčnému se pak chovat tak, jako kdyby se mezi vámi nic zlého nikdy nestalo. A abyste toto natrénovali, je dobré začít u malých věcí. Jako jsou drobná nedorozumění v práci, nepodstatné hádky s rodinou a tak podobně. Pokud se to na malých věcech naučíte, pak ty velké budete zvládat o to lépe! A pokud někde uvnitř sebe víte, že nejste schopni nechat něco být, opět se vraťte sami k sobě a položte si otázku: Budu se cítit lépe plný zášti, nebo se mi uleví, když odpustím? A vaše odpověď na tuto otázku vás jistě navede dál.

Často ale chceme situaci pochopit racionálně, a tak druhého omlouváme, říkáme si, proč a nač se choval tak či onak, abychom lépe porozuměli celé situaci. Pokud se ale nestane celá situace opravdu srozumitelnou, dříve či později se dostaví jiná situace, která nás opět rozhádá. Nicméně v každé hádce a následném odpuštění bychom měli jít dál než jen k tomu soudit, jak se dotyčný choval, protože ty nejniternější pocity vedoucí ho k jeho chování zná jen on sám.

Jedním z největších mýtů o odpuštění je strach, že nám odpuštění ublíží, že nás raní. Odůvodnění je následující: Pokud totiž odpustím tomu, kdo mi ublížil, dávám mu tím možnost ublížit mi znovu. Ale to tak úplně není. To, že odpustíme někomu, kdo nás ranil, je naše práce, ale nikdo neříká, že se s tím dotyčným musíme vídat. Ba naopak. Měli bychom si ho držet od těla. Pokud nám někdo vědomě ubližuje, není důvod, aby byl v našem životě. A jakmile se ocitnete pryč z dané situace, budete na ni nahlížet z jiné perspektivy, jinýma očima a už to bude krok k tomu, abyste byli schopni odpustit.

Měli bychom se naučit odpouštět, ale měli bychom brát v potaz také své vlastní pocity. Co to znamená? Jednoduše to, že pokud se na někoho zlobíme, cítíme smutek, jsme rozhození, neměli bychom dělat, že jsme v pohodě, a trápit se někde v ústraní. Důležité je nezapomínat, že nikdy nebudu schopen odpustit druhému, když nebudu schopen odpustit sám sobě. U toho každé odpuštění začíná. Každý negativní pocit proto přijměte, prociťte a následně ho nechte být, aby mohl odeznít.

A pokud vám to nepůjde hned, nevěste hlavu, to učení dělá mistra a i mistr tesař se někdy utne!

• autor: Valentina Lebová
• zdroj fotky: Shutterstock.com