Uvědomila jsem si při tom, že kreativitu buďto přeceňujeme, nebo naopak podceňujeme. Přeceňujeme v tom smyslu, že jí máme tendenci přisuzovat jakési zvláštní postavení, stavět ji na roveň uměleckému vyjadřování. Umění sice předpokládá kreativitu, kreativní duše ale nemusí být schopná tvořit umění. Alespoň ne v tom smyslu, jak jej definují slovníky a příručky, tedy jako výsledek tvůrčí činnosti se zvláštní estetickou hodnotou, nebo jak jej dokážeme vycítit každý z nás, když se dotkne naší duše. A podceňujeme pak proto, že kreativitu nevidíme tam, kde se běžně nachází, tedy v úplně obyčejných okamžicích. Slovo obyčejné v sobě skrývá obyčej, tedy zvyk. Něco, co jen zběžně zaznamenáme a nad čím příliš nepřemýšlíme. Opakování některých úkonů, dobré zvyky i špatné návyky. Kreativní aspekt je však možný u všeho, co děláme. Tvořivě je možné namalovat obraz, ale také stlouct poličku nebo vyplnit formulář.

Článek v magazínu tak může upadnout v zapomnění ještě před vydáním dalšího čísla, obraz nebo jiné dílo dokáže přetrvat staletí. Mnoho z oceňovaných umělců se přitom živilo takzvaně obyčejnou prací. Pro práci za přepážkou, o které panuje představa, že je kreativní jen málo, a která obvykle nepatří mezi atraktivní zaměstnání, můžeme mít přitom navíc nejrůznější důvody. Někdo má rád stabilní prostředí, někdo se třeba stará o malé děti nebo nemocné rodiče. A mnoho z nás prostě nemá tvůrčí ambice a za daleko důležitější považuje pečovat o rodinu. Nebo své tvořivé sny realizujeme ve volném čase, protože psaní románu nás zatím a nejspíše ani nikdy v budoucnu neuživí. Určité zázemí naopak potřebují i tvůrčí profese, většinou také platí složenky a řeší nájem. Za přepážkou se můžeme setkat i s velmi kreativní snahou pomoci konkrétnímu člověku, zatímco někteří tvůrci mohou stále stejným způsobem škodit. A všichni potřebujeme krásu okolo, stejně jako čerstvý chléb nebo solidní skříň.

Skutečné umění přímo k duši promlouvá, něčím zvláštním nás dokáže rozechvět. To by nebylo možné, pokud by nerezonovalo s kreativní částí našeho já, které je schopno vnímat a rozumět. Podle jógové filosofie jsme každý (a vlastně i vše okolo nás) konkrétním projevem neohraničeného a neohraničitelného jsoucna. Máme proto v sobě neomezený potenciál, který můžeme různým způsobem rozvíjet. A ať přitom věříme na karmu, či nikoliv, do cesty se nám staví různé překážky, formují nás skrze rozhodnutí a způsob, jakým reagujeme, určuje další cestu.

Obyčejné i kreativní je součástí našich životů jako jin a jang. Projevují se v různém poměru v různých situacích. Někdo je kreativní v práci, někdo v soukromí. Z hlediska jógy je podstatné, abychom k sobě navzájem dokázali být tolerantní, vstřícní a otevření. Životní příběh každého z nás je jedinečný. Na cvičební podložce v oblíbeném studiu se setkáváme – v pokoře a jednoduchosti. Ať už si přicházíme jen protáhnout tělo, nebo se věnujeme komplexní jógové filosofii, na lekci jsme adepti a učíme se nejen od lektora nebo mistra, ale také, a především od sebe navzájem. S respektem, ohleduplností a úctou, které pak přesáhnou podložku i cvičební sál a prostoupí naše vnímání všech a všeho okolo.

• autor: Michaela Dombrovská
• www.protoze.cz
• foto: Shutterstock.com