Žijeme svůj život tak, jak umíme. Někdy jsme smutní, jindy veselí. Míváme pocit smysluplnosti, nebo naopak bezvýznamnosti, až sklíčenosti. Někdo cítí v životě naplnění a druhý zase prázdno. Tyto obě kvality se postupně situacemi a věkem vyvíjejí a jedna přechází v druhou a naopak.

Vstáváme, pracujeme, vychováváme děti, venčíme domácí mazlíčky, cvičíme, lenošíme, bavíme se a máme tendenci dělat pro sebe to nejlepší, co můžeme – a i přesto jsme často nespokojení. Někde v hloubce uvnitř nás se čas od času ozývá malý „černokněžník“, který do mysli posílá blesky a hromy vnitřní nejistoty, nespokojenosti. Otevírá nám různá zákoutí a předkládá pocity, které chce, aby byly řešeny. Ony nevyvstanou jen tak. Ale na základě nějakého podnětu, se kterým jsme byli konfrontováni. A pokud to tak není, ve chvíli zastavení se, relaxace nebo spánku se do prostoru mysli dostane „něco“, co má být projeveno a vyčerpáno. Přijde to jen tak, jako blesk z čistého nebe. Je to tady a nás to nahlodává zevnitř. Často jde jen o záblesky jevící se jako nepříliš podstatné informace, ale přesto se objevují v mysli a ve chvílích zastavení pronikají ven. Provokují nás. Obtěžují a současně vyzývají k přemýšlení, proč zde jsou.

"Máme své jméno, svou profesní i osobní kariéru, jsme tam, kde máme být, a i přesto to drhne".

Přirozená snaha člověka je být spokojený i vyhýbat se nechtěnému, problémům a nepohodě. Tak jsme naprogramovaní. Proto se i člověk chová tak, jak by neměl. Snaží se vše zatlouci někam do kouta nevědomosti a rozumově se ujišťuje, že nic neslyší, nevnímá a že to je nějaký omyl. Tento vnitřní hlas jsme schopni potlačit, ale z vlastní zkušenosti vím, že jen na chvilku. Právě těmto minimalistickým projevům nespokojenosti, které postupně zesilují, je třeba věnovat pozornost.

Sundat kabát, který jsme si pro sebe sami ušili, je náročné. Chce to přítomnost vědomí, čas na pobývání sám se sebou a především velkou odvahu. Stát se pozorovatelem svého úspěchu i neúspěchu. Zapomenout na to, kdo jsme a čeho jsme dosáhli, kde se nacházíme a s čím pracujeme. Tudy vede upřímná cesta ke změně… my však stále hledáme stabilitu a rovnováhu.

Má předposlední kniha Žijte jógu 2 byla o hledání harmonie. Zamýšlel jsem se nad tématy stabilního štěstí, spokojenosti a jejich významem. Hledal jsem harmonii a zjistil jsem, že nalézt ji ve světě okolo nás je nemožné. Hledám-li však uvnitř, harmonie je samotná podstata – sám život. Je projevená ve fungování lidského těla, které je dokonalé. Je to symfonie všech systémů, díky kterým žijeme a můžeme je podpořit cvičením, stravou a vztahem sama se sebou.

„Svět a jeho evoluce jsou procesy proměnlivé, a proto hledat stabilitu je často frustrující. Učíme se orientovat, vymezovat a žít s pocitem, že vše se neustále mění, což není jednoduché.“

Jógovou praxí zkoušíme mysl cvičit, abychom byli schopni svět pozorovat, přijímat jeho plynutí a reagovat na jeho nestálost. Mysl, která nám dává mentální obrazy světa, je komplikovaná. Je třeba pracovat s ní, aby nebyla tak přeplněná vnějšími objekty tužeb. Díky egu hodnotíme a vztahujeme k sobě sama svět, ve kterém žijeme. Pády i stoupání jsou standardním stavem a dle mého názoru není možné být absolutně vyrovnaný, harmonický, v klidu a míru. Nebo ano?

Sníme o tom, to je jasné. Toužíme po stabilitě a rovnováze. Tato touha je však paradoxně to, co nás rozhazuje a udržuje v nerovnováze. Realita běžného života není rovnováha, ale chaos a zmatek jako běžnost, přirozenost. Z nich se učíme, vyvíjíme, poznáváme a rosteme. Přijmutí tohoto principu – tedy změny jako základu stability – je harmonie.

Ať se daří odkládat přebytečné a přijímat změnu jako základ harmonie.

• autor: Václav Krejčík
• www.vaclavkrejcik.cz
• foto: Dara Rakovčík @fotimjogu.cz a archív autora

Další info

1. Více o józe mysli v nové knize Václava Krejčíka - Můj život s jógou - info ZDE.
2. Nový díl podcastu Jóga Dnes on AIR - pořad NAHLAS Václava Krejčíka  - ZDE.