Občasná panika

13. 05. 2017


Vybavily se mi začátky mých vedených lekcí. Byla jsem nervózní, a tak moc se soustředila na provedení dokonalé ásany, až jsem tím lidi snad musela i odradit. Zpanikařila jsem už tehdy a zpanikařila jsem i dnes...

Už několik týdnů vedu pravidelně své lekce. V sále, do kterého se vejde maximálně 7 lidí, víc by se jich tam snad ani nevešlo. Možná ano, ale podle mého názoru, by to lidi nejspíše odradilo. Lekce v počtu 5 lidí na tak malý prostor je ideální. Začíná se mi formovat skupinka, která chodí pravidelně. Díky těmto lidem se učím pracovat s klienty, ale taky formuju sebe z pohledu učitele. Tahle práce mě opravdově baví a věřím, že i kdybych vedla lekce denně, a ne jednou týdně, tato činnost by mě neomrzela. Snažím se učit tak, jako učila má učitelka mě. Předávat to, co já jsem dostala předané. Kladu velký důraz na pranájámu, kdy učím lidi dýchat a prodýchat každý konkrétní pohyb. Je těžké učit začátečníky pořádnému dechu. Můžete neustále opakovat „nadechneme se od spodních žeber“ a někteří nevědí, jak a odkud tohle chytit a tento čin provádět. Ačkoliv většina se snaží a myslí na to, že by to tak mělo být. Já sama při svých začátcích zapomínala na bandhy. Na dech. Šla jsem jen cvičit přece. Nešlo mi o nic jiného než si odpočinout, zapomenout, vypustit, dát si do těla. Znova tak jako v téměř každém svém příspěvku zdůrazňuji, že jóga není cvičení jako takové.

Dnes jsem byla po 14 dnech na své vlastní praxi jógy. U učitelky, kterou jsem si velmi oblíbila a která – dle mého názoru – patří mezi ty, kteří své zkušenosti předávají nenásilným a příjemným způsobem. Nebyla jsem schopná zůstat myšlenkami v sále, najednou mi vadilo všechno. Nováčci, kteří přišli na vedenou lekci aštanga jógy. Vadilo mi mé tělo, protože mě bolelo tamto, ono. Vadil mi způsob, jakým byla lekce vedena. V podstatě nebylo špatně vůbec nic! Jen já měla špatný den. Nebyla jsem schopná se soustředit na slova učitelky. Nevnímala jsem a nesoustředila jsem se. Snažila jsem se poslouchat a zároveň donutit tělo k výkonu, který by byl dle mé spokojenosti. A snad poprvé za celou svou praxi jsem si přála, aby byl konec lekce. Najednou jsem cítila, že dnes jsem tam neměla být. Bolelo mě břicho, vnitřní orgány. Bolela mě bedra. Rušili mě lidé v sále. A já zpanikařila, co se děje, proč tak přemýšlím. A ještě větší panika přišla ve chvíli, kdy jsem si uvědomila, že tohle se nemá dít. Potom už to není jóga. Co když tohle bude i příště? Co když tyhle pocity vnesu i do lekcí, které vedu já sama? Jóga má být příjemná záležitost. Má být meditací v pohybu.

Vybavily se mi začátky mých vedených lekcí. Byla jsem nervózní, a tak moc se soustředila na provedení dokonalé ásany, až jsem tím lidi snad musela i odradit. Zpanikařila jsem už tehdy a zpanikařila jsem i dnes. Honily se mi hlavou myšlenky „Co chceš učit, když sama neumíš?“. Od spousty úžasných a velmi schopných učitelů s dlouholetou vlastní praxí, jsem slýchávala slova „Čím více do jógy zabředávám, tím více mám pocit, že jsem stále na začátku.“ Proto by bylo nejspíše dobré přestat se tolik soustředit na absolutní dokonalost a být více shovívaví. Já už na tom rozhodně začínám pracovat…

 

  • autor: Veronika Fojtíková
  • zdroj fotky: Shutterstock.com

Jóga Dnes Konference
Energy Studio jd
JógaMarket