Svoboda je velmi křehká záležitost, každý na ni může mít svůj vlastní pohled, ostatně jako v podstatě na všechno. Dnešní doba je dobou relativismu. Máme tendenci všechno zpochybňovat a relativizovat. S oblibou zdůrazňujeme, že na všechno se můžeme podívat z mnoha úhlů, protože u toho vypadáme sofistikovaně.

Jít proti proudu
Nejdůležitější je nejít s davem, ale vydat se naopak proti proudu, protože já přeci nebudu jednat slepě jako ovce ve stádě – nezodpovědná za svůj názor. Zajímavé je, že takoví protiproudní jedinci mnohem častěji vytvářejí stáda, protože se potkávají ve svých protiproudních a radikálních názorech. Jen je moc těžké si takovou skutečnost přiznat. Myslí si to, co si myslí, protože jsou o tom skutečně přesvědčení, nebo se jim jen líbí vědomí, že jsou jiní, a proto zajímaví?

Relativismus jako opar světáctví
Dnes rádi všechno relativizujeme, protože u toho vypadáme světaznale. Relativizace kolem nás vytváří opar intelektuálna a sečtělosti, kvůli nimž ale nemusíme studovat a zajímat se, jak se věci mají. Je to vlastně šíleně jednoduché, a právě to je důvod, proč se k takovému způsobu myšlení přiklání stále více lidí. Na všechno přeci mohu odpovědět: „Kdo ví, jak to vlastně bylo.“ Nebo: „To vědí jen ti, kteří tam byli. My do toho nevidíme.“ Vypadá to zasvěceně, vytváří to zdání, že víme, o co se jedná, že rozumíme složité problematice. A že je to ve skutečnosti jinak? To víme jen my a my to nikomu neprozradíme.

Jsme na světě sami?
Máme přeci svobodu slova, takže si můžeme říkat, co chceme. Kdo nebo co mi bude diktovat, co si mám myslet, co mám povídat, jak mám jednat? Komu nebo čemu dal kdo právo soudit druhé, soudit mě? Takové myšlenky sice mohou vypadat svobodomyslně, na druhou stranu se ve světle současných událostí jeví jako velmi zpátečnické. Cožpak si skutečně myslíme, že jsme na světě sami čili že můžeme dělat, co se nám zlíbí jen proto, že se nám to líbí?

Kde zůstala všeobecná morálka
Proč si o sobě myslíme, že jsme tak nedotknutelní, že se všichni a všechno musí podřizovat našim libůstkám? Že já chci dělat to a to, říkat to a to, chodit tam a tam? Tak to tak zkrátka bude a každý, kdo se postaví proti, je zabedněnec? A když se nám nelíbí reakce ostatních, když nejsou dostatečně vřelé, dostatečně chápavé, empatické, když nepřijdou dostatečně brzy, tak se začneme ohánět příklady z minulosti, srovnávat nesrovnatelné? Je takové jednání korektní? V souladu s obecnou morálkou a etikou? A věříme ještě vůbec na obecnou morálku a etiku? Když je přeci moje věc, co si myslím a jak se chovám? Když do toho nikomu nic není?

Svoboda jako ohleduplnost
A kde se nám mezi tím vším ztratilo ono Millovo „svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého“? Cožpak se skutečně domníváme, že svoboda je pouze osobní věc jednotlivců a že něco takového jako kolektivní svoboda neexistuje? To je naše vidění, vnímání a chápání tak malé? Nízké? Cožpak jsme zapomněli, že kolektivní svoboda je především o ohleduplnosti? A že ohleduplnost by měla být něčím přirozeným a ne něčím, co by se mělo nařizovat? Že někdy je potřeba upozadit sebe, aby mohlo lidstvo jako celek prospívat? Že někdy je potřeba uskromnit se ve jménu všeobecného blaha? Slevit ze svých přesvědčení nebo třeba jen připustit, že nemáme monopol na pravdu?

Pusťme, co nás tíží
Pojďme si to všechno společně 17. listopadu připomenout. Buďme rozumní, ohleduplní, pokorní a láskyplní. Nedělejme si život zbytečně složitým a nesnesitelným tím, že v sobě budeme živit vztek, hněv a podrážděnost. Pusťme to, co nás tíží, a vnímejme svobodu v celé její šíři a kráse. Jako svobodu všeho a všech. Jako svobodu v ohleduplnosti. Jako svobodu, která má smysl.

• autor: Kateřina Hájková
• foto: Shutterstock.com