Jsem sama doma, ačkoliv je celá moje rodina pohromadě. V tuto chvíli ale manžel s dětmi vyběhl za dům na kopec, aby se podívali společně na ohňostroj. Sedím doma v křesle, upíjím teplý čaj, bilancuji a pozastavuji se nad uplynulým rokem. Vždy s příchodem nového roku s lehce nostalgickou náladou polemizuji nad tím, co všechno jsem zvládla a co jsem nestihla. Dávám na vážky důležité, odděluji od nedůležitého. Zrno od plev. Myslím, že to tak dělá každý z nás.

Pomalu vstávám, když uslyším dětský pláč z ložnice. „Co se děje, miláčku?“ beru do náruče své několikatýdenní miminko. Nejspíš ji vzbudil rachot z toho ohňostroje. Nebo vycítila mou náladu a snaží se odvést mé myšlenky pryč od toho, co ve své mysli právě řeším. Uklidňuji svou malou holčičku a zároveň s tím vytahuji podložku ze skříně. Dlouho, dlouho jsem svou žlutou jógamatku nevzala do ruky, neroztáhla na podlahu, necítila její vůni. Ačkoliv, co je dlouho? Pro mě to je pár týdnů, pro některé může být definice „dlouho“ diametrálně odlišná.

Přenáším miminko a využívám chvilky o samotě. Za chvíli se vrátí dvojčata s manželem a nebude další prostor na praxi ani meditaci. A já chci dnes meditaci. Chci se prodýchat do hlubokého uvolnění, potřebuji najít rovnováhu. Začínám pránájámou, nádí šódhana. Maličká odpočívá na dece vedle mě, kouká do prostoru, tiše oddechuje. Zároveň s ní uklidňuji i svůj dech, uvolňuji svaly. Uvědomuji si, že jsem napjatá jako struna. Vánoce byly náročné, ostatně jako každé Vánoce s dětmi. A nový rok si žádá zklidnění, každý za sebou máme kus skvěle odvedené práce. Ať se nám podařily splnit velké cíle či menší přání, určitě na sebe každý může být pyšný. Každý v jiném směru, každý jinak, ale určitě se nám za 365 uplynulých dnů povedlo něco, za co si dotyčný může poplácat po rameni.

Pomalu ukončuji pránájámu a snažím se rozhýbat své zatuhlé tělo. Nejde to lehce, začínám velmi pozvolna. Neustále poslouchám svůj dech, snažím se na něj upřít celou svou mysl. Tělo nespolupracuje, ale nemůžu přece čekat zázraky, vždyť prožívám stále ještě šestinedělí. Praxi ukončuji po 15 minutách a znova usedám do zkříženého sedu. Pozvolna rozpouštím sumarizaci toho, co jsem v uplynulém roce nedokázala, a přijímám pocit, že už s tím teď nic neudělám. Minulost je pryč, je třeba se soustředit na tuhle chvíli. A tak to dělám. Nehodnotím, jen přijímám. Dnes oslavujeme příchod dalšího nového roku a já se soustředím na svá budoucí přání. Nelpím, jen přijímám.

Může zůstat vše zdánlivě při starém, avšak mění se denně spousta maličkostí. Jen my je možná nechceme vidět. Uděláme malý pokrok ve své jógové praxi, pojďme se za to pochválit! Povede se nám velmi důležitý pracovní úkol, pojďme se znova pochválit. Během dalších těchto následujících 365 dnů máme přece možnost udělat spoustu malých věcí, které budeme na konci roku opět zhodnocovat, a vyjde nám jedna obrovská věc. Nemusí být nová, může být jen jiná. Nový rok není vždy o novotách, vše může běžet při starém. Stačí hodnotit svýma očima. Odměnit se, pustit staré, přijmout příchozí. Nový rok nám dává naději a další možnosti. Pojďme je proto přijmout s pokorou a vděčností, poděkujme a přijměme v takové fázi, v jaké jsme dostali.

Já vám, milí čtenáři, přeji spoustu krásného každý jeden den z toho následujícího roku 2019. Ať už ve formě maličkostí a banalit, anebo ve formě obrovských projektů. Nezapomeňte si vážit toho, co máte, a nezapomeňte prosit a děkovat. Vesmíru, lidem kolem vás a také především sobě. Protože nový rok je přece a jen o vás – o nás.

• autor: Veronika Nadymáčková
• foto: Shutterstock.com