Věděla jsem, že se chci posunout, a přitom jsem nemohla najít vhodného učitele. Takového, kterými věnuje svůj čas – tolik času, kolik budu potřebovat ke svému posunu. Myslela jsem, že má cesta k sebezdokonalování a posunu bude jednodušší a rychlejší, ale možná právě kvůli tomuto je celý proces tolik pozvolný. Protože ne každýchce obětovat svůj čas tomu druhému tak, jak si druhý představuje. Dlouho měto trápilo, ale potom jsem dozrála díky své praxi k jinému přístupu. Nejde o rychlost, jde o posun samotný. Ve své podstatě nás posouvají maličkosti, které prožíváme dnes a denně. I to, že místo jednoho dne v týdnu se postavíme na podložku třikrát týdně, je přece posun. Ač to tak nevnímáme, je to tak. To jen v dnešním zrychleném světě chceme rychlejší tempo ve všech oblastech života. Přitom je důležitési užívat tu cestu se vším všudy, včetně té oné „pomalosti“. Proč spěchat, když můžeme praktikovat celý zbytek svého života. Nač se honit?

Uběhla spousta vody, než jsem pochopila, že má cesta jógy je nikdy nekončící proces. A tak jsem přestala lpět na učiteli, který by mi měl přijít do cesty tak, jak jsem očekávala. Místo toho jsem změnila přístup. Nehledala jsem jedince, ale vybírala kurzy, workshopy, lekce. Protože právě tam byli lidé, kteří mi nabídli tolik všemožných různorodých poznatků během jediných dvou či tří dnů. A nebylo potřeba to nijak zásadně a dlouho řešit. Vybrat událost, která zaujme, přihlásit se, zaplatit a zúčastnit se. Najednou jsem zjistila, že posuny jsou nenásilné, pozvolné, o to kvalitnější, trvalejší a krásnější...

Tak jako nedávno… Přišla příležitost naučit se opět něco nového. Na kurzu, po kterém jsem toužila snad rok. Najednou tahle příležitost přišla znova a já ji okamžitě neváhala využít. Pocity po absolvování jsou nepopsatelné. Je to jako procitnutí, jako „aha moment“, kdy člověk přijde na něco důležitého. Něco, co měl ukryto hluboko v sobě, jen potřeboval trošku popostrčit k otevřenínových dveří. Něco vás zaujme, počkáte si rok a najednou těch 365 dnů uteče a vy stojíte přede dveřmi do sálu, kde máte strávit čtyři dny. Cítíte už v tu chvíli, že takhle – přesně takhle, a ne jinak, ne jindy, to mělo nastat. První den hodnotíte, druhý den nasloucháte a ztišíte se, další den cítíte únavu, a přitom neuvěřitelné nadšení, a poslední den lítost, že je po všem. A přitom stále převládá nadšení, že jste to dokázali, že jste se posunuli na své cestě k cíli, že jste nasbírali tolik nových poznatků, poznali tolik zajímavých lidí. Já miluji příběhy a tady se jich dozvíte spoustu. Takováto setkání sbližují.

A přitom nejde o papír, který dokazuje absolvování. Za tím papírem se totiž skrývá hromada pocitů, emocí, prožitků, poznatků. Ale také únava, vyčerpání, bolavé tělo. Přesto je to takhle nejsprávněji.

Přeji všem krásnou vlastní cestu plnou zkušeností, vzletů a pádů. Protože bez toho to nejde. Tak jako světlo nemůže být bez tmy, tak nemůže být cesta bez překážek.

Namasté

• autor: Veronika Nadymáčková
• foto: Shutterstock.com