Nezavírejme se do vězení vlastních bičů

31. 01. 2017


Jóga je svobodná. Udává směr, ale zároveň umožňuje, aby si každý ten svůj zvolil. V duchu toho pěstuje svobodnost v nás. Respektive ten, kdo se věnuje józe, pracuje de facto na tom, aby osvobodil ducha i tělo ze svazujících pout…

Čeho? Mnohdy sebe sama.

Ačkoliv se nám to možná nelíbí, tak často tím, kdo nebo co nás svazuje, a neumožní nám pokročit tam, kam se snažíme a kam bychom chtěli, jsme často my sami a náš strach.

Ano – strach v nejrůznějších formách a podobách tráví naše srdce, naše sny, myšlenky a nitro. Z tohoto postu se stává závažím, které s sebou vláčíme, a většinou si toho ani nejsme vědomi.

Překonejme vlastní strach a máme vyhráno ne na půl, ale zcela.

Józe se věnuji od svých vysokoškolských studií. Vnímám ji jako prostředek k zušlechťování těla i ducha. Mám ráda vnitřní praxe, mám ráda, jak jednotlivé ásany působí na hrubé fyzické tělo i na ta těla jemnější. Ráda se učím být sama se sebou a pracovat tímto způsobem s tělem i duchem. Mezi mé oblíbené polohy patří rotace, předklony, záklony… Mám ráda všechny polohy, když si ale mohu vybrat, jsou to většinou ty, kde se cítím bezpečně a chráněně – poloha dítěte, poloha pluhu, kolena k uším, kleště, předklony a různé variace…

Každá z nich se svým způsobem blíží poloze, kterou zaujímáme všichni ve svých životech úplně poprvé – poloze embrya.

Člověk má zakulacená bedra, je stažen k sobě a do sebe a vytváří kolem sebe jakousi bariéru – semknutí těla umožňuje vtažení dovnitř. Jako protipól mám potom polohy, kde jakýmkoliv způsobem překračujeme gravitaci – začněme (jako pro mě nejjednodušší) polohou svíčky a skončeme (pro mě nejsložitější) polohou stoje na hlavě – širšásany. Od té doby, co jsem se začala józe věnovat, jsem tak nějak věděla, že je mi tato poloha poloh, královská poloha, poloha, která pro většinu lidí symbolizuje jógu samotnou, zapovězena. Proč? To jsem tak nějak ani nevěděla.

Postupně, jak mne jógová praxe učí zjemňovat svůj přístup k sobě samé, jsem začala pozorovat a zkoumat, jaký problém s tou polohou vlastně mám. Podvědomě jsem se jejímu praktikování vyhýbala, což je u mě přístup zcela opačný – jsem velice vytrvalá, a proto když mi něco nejde, snažím se zkrátka tak, že se to nakonec podaří. Ne v této poloze. Tady to bylo úplně jinak.

Přišlo mi zcela nelogické, jak bych se prostě mohla postavit na hlavu – úplně opačně, než stojíme normálně.

Jak a čím se tam vlastně udržím?

Zkušenosti z první jógové školy, již jsem absolvovala, mému zmatku moc nepomohly. Spíše naopak. Když se jedna kolegyně postavila na hlavu a já ji fascinovaně sledovala a ptala se své učitelky, jak je to možné, ona odvětila – „Vždyť se na ni ale podívej. Ona tam nestojí správně.“ A já se zeptala: „Jak je možné, aby nestála správně na hlavě?“ Moje učitelka odvětila: „Stejně jako lidé nestojí správně na nohou, nestojí správně ani na hlavě.“

Ačkoliv teorie širšásany mi byla zcela jasná a neměla jsem pochybnosti, co se provedení týče, vlastní praxe se stále ne a ne podařit. Jakmile jsem se dostala do fáze, kdy bych měla odlepit nohy od země, prostě to nešlo. Zkoušela jsem to o stěnu, zkoušela jsem to tradičně – nepříjemné pocity se dostavovaly již po odlepení jedné nohy od země – mrazení v bederní části páteře, třes, únava, panika, strach. Strach z toho, že přepadnu na záda a zlomím si vaz. Když jsem navíc jednou viděla kolegyni, která se nebála a snažila se do polohy širšásany dostat švihem a přepadla, můj strach to ještě umocnilo – paradoxně kolegyni se ale nic nestalo. A vždy, když mi někdo pomohl – že mne podržel (například, když jsme s přítelem zkoušeli akrojógu), tak jsem nikdy neměla pocit, že bych se o to zasloužila sama, a že bych se tam zkrátka sama dostala a zvládla to.

Navíc vždy po takovém násilném zásahu se později objevil nepříjemný pocit na bedrech – namožení, stažení, bolest – dle mého názoru zamrzlý strach.

Moje jógová učitelka mi jednou řekla, že po fyzické stránce neexistuje jediný důvod, proč bych neměla být schopna správně provést širšásanu.

Že problém bude někde jinde. Ať zkoumám, pozoruji a hledám. Tak jsem se s tím tak nějak srovnala. Jednou za čas jsem ji zkoušela praktikovat a měla jsem dobrý pocit z toho, že to zkouším. Z mojí praxe se vytratilo ono nadměrné úsilí a přijala jsem situaci tak, jak to bylo – zkrátka na hlavě nestojím, a až ten čas přijde, postavím se na ni. Nebo možná taky ne.

Můj tatínek se dříve jako samouk věnoval józe. Učitelem mu byl André van Lysebeth. A když jsem jednou byla na víkendové návštěvě u rodičů a praktikovala v obýváku jógu, začali jsme si s tatínkem povídat. Dostali jsme se až ke stoji na hlavně. „Vzpomínáš, jak jsem stál na hlavě a vy jste mne jako malé lechtaly na palcích od nohou? Vydržel jsem tam stát někdy i 10 minut, bylo to úžasné. Praktikoval jsem to hlavně o zkouškovém, když jsem si potřeboval pročistit hlavu.“ Vzpomněla jsem si, jak se taťka zavíral do ložnice, kde cvičil a často stával na hlavě, a jak nám, když jsme tam za ním se sestrou přišly, to tehdy přišlo tak úžasné a legrační zároveň.

Svěřila jsem se taťkovi se svou situací týkající se širšásany. „A co kapalásana?“ zeptal se.

Ta je přeci o tolik těžší. Zavrhla jsem ji okamžitě. Navíc nás to vždy učili od širšásany. A tatínek začal povídat o tom, jak to učí Lysebeth. Že kapalásana je pro začátečníky mnohem jednodušší, protože vychází z širší opěrné základny, a navíc v první fázi umožní odpočinek – než se dostaneme do samotného stoje, můžeme si položit kolena na lokty a tuto polohu cvičit klidně týdny či měsíce. Jak o tom táta vyprávěl, znělo to tak pěkně, logicky mi to ale nedávalo vůbec smysl. Vždyť přeci hlava a dlaně dávají daleko menší opěrnou základnu než hlava a celá předloktí. „Tak to vyzkoušej,“ říkal táta. Vstal z pohovky, postavil se za mě a dělal mi oporu. A já to vyzkoušela. Umístila jsem hlavu do vrcholu rovnostranného trojúhelníku, zapřela dlaně do země a… odlepila nohy ze země!

Já skutečně poprvé ve svém životě odlepila nohy ze země a opřela je o lokty.

Rozklepala jsem se jako ratlík, protože tělo ani mysl si nemohly na novou situaci zvyknout. Vždyť jsem byla hlavou vzhůru! To, o co jsem se tak dlouho pokoušela, najednou přišlo tak nějak samo od sebe – přirozeně, snadno a nenásilně. Tentam byl pocit, že nemůžu, tentam byl strach, že přepadnu, totam bylo mrazení v bedrech. Já stála na hlavě. A nesešlo mi na tom, že mám kolena zapřená o lokty, protože pro mne to bylo ohromné vítězství – vítězství nad sebou a svým strachem. Protože já odlepila nohy od země!

Co z toho všeho plyne? Nezavírejme se do vězení vlastních bičů.

Buďme na sebe přísní, ale ne moc. Přehnaná přísnost se mění ve strach ze selhání a ten může být velmi svazující. Může nám dokonce bránit v rozletu. V jakémkoliv smyslu. Dále se snažme být otevření – sami sobě a celému světu. Vnímejme každého, s kým se potkáme, jako učitele – i sami sebe tak berme. Nebuďme hluší ke svému vnitřnímu hlasu a naslouchejme mu tak, jak jen to je možné. Nebuďme hluší k tomu, co nám říkají ostatní – ať už verbálně, nebo neverbálně. Mějme trpělivost – sami se sebou i s ostatními, se světem. A především – věřme. Věřme sami v sebe, a jakmile se nám to podaří, budeme věřit i ostatním.

Uvědomme si, že dokážeme všechno, co chceme, stačí si věřit a připustit si, že se nám to může podařit.

Nezatracujme sami sebe a neshazujme se tím, že si budeme v duchu i nahlas říkat, že něco nedokážeme.

Sami se tak ochuzujeme o možnost to dokázat.

A nejedná se pouze o polohy, samozřejmě. Ten, kdo praktikuje jógu, jistě ví, že v ní je o moc víc než jen fyzické cvičení – ony polohy nás vlastně připravují na to, co nás potkává v životě.

Připusťme si, že zvládneme stát na hlavě a připusťme si, že můžeme být v životě šťastní.

Připusťme si, že už dokonce možná šťastní jsme.

Protože štěstí pramení z pocitu vyrovnanosti sami se sebou – když jsme srovnaní sami se sebou, jsme srovnaní i se světem. V tom je ta krásná všednost štěstí. Štěstí není nic mimořádného. Je mimořádné tím, jak je všední a obyčejné. Protože právě v obyčejnosti a všednosti se často skrývá ta největší krása.

V obyčejnosti a všednosti toho, že můžeme trávit čas s těmi, na nichž nám záleží nejvíce. „To jsem rád, že jsem si s tebou mohl tak pěkně popovídat a předat Ti něco, co jsem se naučil,“ řekl mi taťka, který měl z toho, co se mi podařilo, stejnou, ne-li větší radost, než já.

A já si, tati, vážím toho, že jsi se mnou měl trpělivost a mluvil na mě, i když jsem tě někdy neposlouchala.

Děkuji Ti za to.

 

  • autor: Kateřina Lukášová
  • www.sadhak.cz
  • zdroj fotky: Shutterstock.com

Jóga Dnes Konference
Energy Studio jd
JógaMarket