Moc jsem se nikdy nepídila po tom, z čeho plyne neustálá vyčerpanost, přičítala jsem to dvojčatům, která se v noci probouzela i třikrát. A samozřejmě na tom měl vliv ten shon kolem dětí, které vyžadovaly pozornost 24 hodin denně. Tudíž jsem neřešila, že usínám pomalu ve stoje.

Jenomže dnes jsou dvojčata větší, spoustu práce s nimi zastane manžel a já bych měla být přece relativně odpočatá. A já jsem i nadále unavená. Zelený čaj – pomůže na chvíli. Čokoláda s vysokým podílem kakaa – krátkodobý efekt. Káva – povzbuzení na dvě hodinky. Nemám sílu vstát ze židle, ale musím, čeká mě lekce jógy. Lidi, kteří navštěvují mé lekce, nezajímá, jestli je lektor unavený, nebo plný síly. Oni si přicházejí pro svou dávku energie, kterou si odnáší následně s sebou. Probudí se ve mně pocit zodpovědnosti vůči mým skvělým praktikantům a já rozbaluji podložku.

Začínám jako vždy se surya namaskar. První nádech, spolu se kterým pomalu zvedám ruce vzhůru a spojuji dlaně nad hlavou. První výdech, se kterým přecházím do uttanásany – hlubokého předklonu. Odchází napětí i únava. Propluji v tempu svého dechu přes surya namaskar A i B a dosedám na podložku. Pokračuji zahříváním paží, páteře, nohou. Nikam nespěchám, v józe stejně nelze nic uspěchat. Hlavou se mi míhají myšlenky na tu věčnou a neodbytnou únavu a z toho pramenící pokles nálady. Nechávám tyto myšlenky přijít a zase odejít, nechci se jimi zabývat. Ne při své praxi, ne na jógové podložce. Pomalu a plynule přecházím z jedné ásany do druhé a poslouchám svůj hluboký, šumivý dech. Téměř hodina soustředění se na své tělo, které mi nejspíš vysílá signály, a já pocítím náhlý příval energie. Ani čokoláda, ani káva, ani zelený čaj. Jóga – znova pomáhá.

Znova se připlížilo – vyčerpání. Poslouchám své tělo a zkouším se přepnout do nouzového režimu. Musím zvládnout ještě několik věcí, než půjdu do postele a dopřeju si zase osmihodinový spánek. A tak přepínám na autopilota.

Takhle to jde den za dnem. Únava nemizí. Zkouším Bachovy kapky, z obalu na mě kouká velký nápis VYČERPÁNÍ. Snad to pomůže. Tři kapky pod jazyk, chvilka čekání a možná očekávání. Snažím se fungovat dál, ale přemýšlím nad tím, jestli nezkusit placebo efekt, kdy přeprogramuju svůj mozek na „Ne, nejsem unavená, dopřála jsem si hodně spánku, hodně aktivního odpočinku.“ A tak zkouším i tohle. Vydrží mi to hodinu, možná dalších třicet minut navrch.

Vzpomínám, jak mi ještě před několika lety stačilo pár hodin spánku, a já byla svěží. Možná mi teď tělo vrací to všechno, co jsem mu dávala dřív. Málo spánku, málo jídla, hodně, hodně sportu. Kdysi šlo o to se co nejvíc unavit. Nechápu, jak jsem to tehdy mohla zvládnout. Možná je to tím, že stárnu. Ano, asi ano. Tělo si říká o více odpočinku, je starší, opotřebovanější. A tak naslouchám jeho signálům a lehám si na podložku. Rovnou do šavásany. Nejde přece o to se strhat. Jde o to dopřát si to, čeho si naše hlava i tělo žádá.

• autor: Veronika Nadymáčková
• zdroj fotky: Shutterstock.com