Nepoznané je nejhorším zlem

03. 02. 2018


Neznámé je to, čeho se bojíme nejvíce. Jakmile ale staneme tváří v tvář vlastním obavám, uleví se nám. Proč? Protože musíme náhle nastalou situaci řešit a bereme to zkrátka tak, jak to aktuálně je. Na předchozí strach si většinou ani nevzpomeneme. Ne nadarmo se říká, že když člověka hodí do vody, zkrátka plave. Protože chce přežít.

Se strachem a obavami, které často způsobují nepříjemné svírání v oblasti hrudníku (nebo kdekoliv jinde, kde jim dovolíme se projevit), to bývá velmi podobné. Sužují nás často celé dny, týdny a někdy i měsíce před zážitkem či povinností, kterou si sami pro sebe dopředu identifikujeme jako nepříjemnou. Realita ale často bývá o poznání méně dramatická a také více příjemná než původní plány a obavy. Ne nadarmo proto jóga v rámci etických zásad jamy a nijamy radí neulpívat na plánech a představách, ale být spokojení s tím, co máme, a vážit si toho.

Nové pero, nebo tužka a guma?

Takovou věc je dobré si uvědomit nejen na počátku nového roku, kdy hypoteticky začínáme s čistým listem a na psaní dalších příběhů můžeme vzít úplně nové pero, nebo třeba obyčejnou tužku, abychom občas mohli něco vygumovat a napravit. Nebyla by to ale škoda? Co je psáno, je sice dáno, zase nám to ale připomíná, čím vším jsme prošli, co nám to dalo, a můžeme se z toho nadále učit, a ne pouze jednou poučit. Vzpomínky na prožité radosti nám nikdo nevezme, stejně jako na poklesky a pády. I z těch si ale v konečném důsledku můžeme vzít mnoho dobrého a zužitkovat je v budoucím jednání tak, abychom se jich již příště nedopustili.

Bojíme se sami sebe

Žádný učený z nebe nespadl. A nikdo nikdy nedostal přesný návod k tomu, jak a jaký život žít. Ani naši rodiče ne. Ani prarodiče. Každý se snaží, jak nejlépe dovede, podle svého nejlepšího svědomí a vědomí. Věrným průvodcem, učitelem a přítelem na trnité cestě životem se může stát jóga, která ale nedělá nic jiného, než že nám otevírá oči v nezastřeném autentickém pohledu na sebe sama. Ten není vždy příjemný, a tak oči často rádi zase zavíráme a místo toho, abychom viděli na cestu a kráčeli po ní svobodně sami, bereme na pomoc slepeckou hůl (nebo jiné berličky), které nám ji usnadní. Jenže v temnotě se nedá dělat nic jiného než tápat a žádná berle také nefunguje věčně. Poláme se, rozbije, poškodí a my musíme hledat novou. A co když zrovna není po ruce? Padáme, lezeme po čtyřech, plazíme se. Všude kolem tma. A my neuděláme to jediné správné, co máme. Neotevřeme oči. Proč? Protože se bojíme. Sami sebe. Z toho plyne drtivá většina (ne-li úplná) všech problémů, s nimiž se během života potýkáme.

Nejtěžší konfrontace ze všech

Každý má o sobě nějakou představu. Někdy lepší, někdy horší. Cesta jógy nám nastavuje zrcadlo a nutí nás ke konfrontaci s touto představou. Což není snadné. Naše vlastní já se ale zrcadlí i někde jinde. Někde, kde je to možná na první pohled patrnější. Ve tvářích ostatních lidí. Ti nám nastavují zrcadlo každý den a je jen na nás, jak jej uchopíme, jak se na něj podíváme a co si z něj odneseme. I střepy lze slepit a může z nich být krásný nový kus, který bude zářit a usmívat se na všechny strany. K tomu je třeba jediné. Tedy trojjediné. Chtít, věřit si a vytrvat (nepolevit).

Zpátky na začátku

A jsme zpátky na začátku. U nepoznaného. Obav z neznámého. Pokud nechceme s dusivým pocitem na hrudi přežít celý život, musíme se odvážit otevřít oči. Nikdo nezaručí, co tam uvidíme a co to s námi provede. Je to ale velmi chytře zařízeno. Člověk nikdy nedostane naloženo více, než ve skutečnosti zvládne unést. Vyšší princip, vyšší prozřetelnost to má chytře zařízeno. Na nás je, abychom to přijali a pochopili. Dobrá zpráva je, že na to máme celý život. A vy už víte, co k tomu stačí. Otevřít oči a dívat se. Obavami, které si vytváříme ve své mysli, se zbytečně stresujeme a děsíme sami. Skutečnost je většinou mnohem méně děsivá než strachy, jimiž se dopředu sužujeme.

 


Jóga Dnes Konference
Energy Studio jd
JógaMarket