Vezměme si příklad, který zná z praxe snad každý. Na něco se moc těšíte. Přímo se toho nemůžete dočkat. Nesejde na tom, zda se jedná o dovolenou, četbu knihy u odpolední kávy, nebo třeba Vánoce. Potom to přijde a je to jiné. Není to takové, jaké jste si to představovali. A potom naopak něco, z čeho jste zprvu nebyli vůbec nadšení, je překvapivě fajn. Víte přeci, že se říká, že když se na něco netěšíte, obvykle to potom stojí za to. Život je plný paradoxů, že?

Neulpívejme na vlastní představě reality

Jedna z jógových etických zásad, prezentovaných jamou a nijamou, říká, že není důležité, kolik toho v životě máme, ale jak to užíváme. Aparigraha učí neulpívat na čemkoliv. A když se na něco hodně těšíme, přímo se k tomu upínáme, ulpíváme na tom. A jsme si toho vnitřně zřejmě vědomi, což nám v konečném důsledku znemožňuje si nastalou, tolik očekávanou, situaci plně vychutnat a být plně přítomní. Ulpíváme totiž na onom plánování, a tak se nám, když sedíme u kávy s knihou na balkóně a díváme se na moře, stále honí hlavou, jaké by to mělo být a jestli to takové je. A nevnímáme šum, vůni, hřejivé sluneční paprsky… De facto ulpíváme na vlastní představě reality. Což nás vnitřně svazuje.

Nezáleží na tom, kde jsme…

Z tohoto pohledu potom nezáleží na tom, kde se nacházíme. Nebo s kým se nacházíme. Protože všechno se odvíjí od toho, jak to máme nastavené uvnitř sebe. A když se necítíme dobře sami se sebou a ulpíváme na úniku od sebe samých, ven, ať už je to kamkoliv, nebudeme se nikdy a nikde cítit dobře. A nebudeme se cítit dobře ani s někým jiným. Staré přísloví, které praví, že člověk by měl začínat u sebe nebo si nejprve zamést před vlastním prahem, je mimořádně výstižné a pravdivé.

…ale jak to máme uvnitř sebe

Tím vším se snažím říci, že jóga nás učí jedné věci (samozřejmě mnoha věcem, ale v tomto kontextu chci hovořit o jedné). Učí nás neutíkat ven – k plánům, co a jak bude, k ulpívání na něčem (čemkoli). Místo toho radí obracet se dovnitř. K hledání pevného bodu uvnitř sebe, který se stane pilířem, jenž nás podrží vždy a všude. Díky němu se budeme všude cítit stejně – dobře. A díky němu budeme schopni plně docenit význam lásky. Veliké, všeprostupující a čisté. Díky němu, díky tomu, že se naučíme milovat sebe sama, k sobě budeme moci připustit onu lásku a být šťastni s někým, s kým naše vnitřní nastavení bude rezonovat. Souznět. Tohle všechno se mi vyjevilo při nedávné ranní praxi na terase našeho nového bytu. Svoboda, volnost, pohoda, klid. Štěstí a vnitřní radost. Stálá a konstantní. Cítím se zde skutečně dobře. Ale je to tím prostorem? Nikoliv.

…a potom s kým jsme

Ačkoliv vnímám atmosféru místa, která je určitě velmi důležitá, musím říci, že se uvnitř cítím v podstatě stejně jako ve starém bytě. Nejsem tady šťastná primárně kvůli tomu prostoru, ale kvůli osobě, s níž jej obývám. Mému životnímu partnerovi. Že ten byt sdílíme spolu. Že je NÁŠ. Bez něj by ten byt neměl takový význam, jaký má. Jistě, nebyl by určitě bez významu. Ale nebylo by to takové. Vědomí vzájemné lásky, kterou k sobě chováme, mi dává klid, jistotu a vnitřní radost, která se nemění v závislosti na tom, kde se nacházím. Protože všude je se mnou on. Je ve mně, je mojí součástí. Podobně jako všichni blízcí. I ti zesnulí.

• autor: Kateřina Lukášová
• foto: Shutterstock.com