Návrat opravdových mužů

02. 04. 2016


První důležitý, z konstelací odpozorovaný fenomén, vedoucí k oslabení mužské síly, a potažmo všech mužů, je nedůvěra v otce a mužské předky. Koncentrace našich otců (a jejich otců a snad i třetí generace směrem dozadu) na práci, na budování, na honění se za penězi, kariérou nebo za osobní svobodou způsobila jejich nepřítomnost.

A ačkoliv muži tvoří často v seminářích osobního rozvoje menšinu, je znát, že si uvědomují, jak důležité je pustit se do objevování neznámých končin. A protože tento náš svět je už celý probádán a zmapován, začíná to dnešní mužské dobrodružství nikoliv v dalekém pralese, poušti nebo na Antarktidě (tam všude jsme už byli), ale pár centimetrů pod krkem muže. Poté, co jsme se prošli po Měsíci (vlastně to byla Selena či Luna), zbývá nám ta nejdůležitější cesta současného muže – do jeho nitra.


Můj děda vyprávěl, jak se dříve na vesnici mezi chlapy dělaly smlouvy: „Plácnutím“. „Nikdo by si nedovolil, nedržet slovo, nebo dokonce lhát,“ vyprávěl mi, když jsem byl malý kluk, „to by s ním chlapi už nikdy nepromluvili ani slovo.“ Jak se časy mění. Už pan Plzák radil „zatloukat, zatloukat, zatloukat!“ a dnešní muži-politici ho vzali za slovo. A nejen oni.


Jenže možná, že nám svítá na lepší mužské časy. Semináře, speciálně ty pouze pro muže, se plní, dnešní moderní muž se už nemusí vyhýbat přiznání, že něco neví, nebo – dokonce – že má s něčím problém. O ženském a mužském principu se píší články a přibývá mužů, kteří chápou, že poté, co si ženy osvojily mužské dovednosti, například zaparkovat auto pozadu nebo pilotovat Boeing 747, nám nezbývá, než se aspoň seznámit s těmi ženskými. Emoce, empatie, plynutí s proudem, intuice, akceptování cyklů, to vše se stává pro muže důležité. Ale nejen to. Mnoho dnešních chlapů začíná chápat, že přehnaná agrese, nenasytnost a křivý charakter možná vede ke krátkodobému zbohatnutí na korupčních zakázkách, tunelech a podobných, v české společnosti hojných praktikách, ale ke dlouhodobému pocitu vlastní integrity a štěstí je potřeba něco jiného.


Krize mužského světa
Právě jsem se vrátil z jednoho takového mužského kruhu v rámci ročního výcviku, který nazývám „Návrat Krále“ (www.navratkrale.cz). Zde, společně s čtyřiadvaceti účastníky, hledáme východiska z dnešní krize, která je pro mne především krizí pramenící z nadužívání mužského principu. Tím, že ve společnosti byly dlouhou dobu preferovány typicky mužské kvality (expanze, konkurence, agrese, věda a vědění, logika, racionalita, rychlost atd.), dochází k jejich vyčerpání. Důsledky této krize jsou vskutku globální, lhaní politiků a bezradnost ekonomů jsou pouze její malé epizody. Jádro našich potíží spočívá ve třech důležitých jevech, které se stále a stále ukazují v konstelační práci.


Než se však pustíme na cestu vedoucí k jejich nápravě, je nutné si tyto jevy vůbec uvědomit a přiznat si naši prvotní bezradnost. Teprve potom se můžeme vydat hledat řešení, ačkoliv se stále a stále ukazuje, že některé specificky mužské problémy nemají instantní, okamžitá, rychlá řešení – taková, jaká bychom si my muži přáli – ale že vyžadují trpělivost, uvolnění, akceptaci a (řečeno pomocí jógy) spíše pasivní výdech než aktivní nádech. Příčiny krize mužského světa jsou však dobře schované a jen velice všímaví jedinci si je uvědomují. Konstelace coby metoda „dívání se pod povrch věcí“ nám v tom mohou velice dobře posloužit.


(Ne)důvěra k otcům
První důležitý, z konstelací odpozorovaný fenomén, vedoucí k oslabení mužské síly, a potažmo všech mužů, je nedůvěra v otce a mužské předky. Koncentrace našich otců (a jejich otců a snad i třetí generace směrem dozadu) na práci, na budování, na honění se za penězi, kariérou nebo za osobní svobodou způsobila jejich nepřítomnost. A k nepřítomnému otci nemůže malý kluk vzhlížet, nemůže se od něho učit, nebude ho obdivovat a nepřevezme z jeho rukou onu mužskou sílu. Namísto toho s ním povede věčný zápas. Zapojeni do výrobního procesu, stresováni často nesmyslnou a od potřeb těla i od přírody odtrženou prací, unaveni budováním lepší společnosti měli naši otcové příliš málo času na to, aby s námi chodili do lesů, aby nám ukazovali svět nebo nám předali okouzlení a úctu k ženám-bohyním. Poté, co jsme dorostli a rozhodli se „stát se vším, jen nebýt jako můj táta“, se z odmítání otců zrodilo odmítání mužů a nejistota ohledně definice mužské síly. Zde se náprava zdá nejsnazší. Je nutno, možná s trochou skřípění zubů, se obrátit k našim otcům a přijmout je, přijmout fakt, že dělali, co mohli, a že bychom zde bez nich prostě nebyli. Je nutné, dát jim v našem životě, v našem světě opět místo, a to aniž bychom hodnotili, zdali byli „dobří, nebo špatní otcové“. Prostě můj táta je můj táta a já mám jen jednoho. Toho správného.


Poslání
Druhá příčina oslabení mužského principu vězí v tom, že jsme ztratili poslání. To není zaměstnání ani byznys, nemůže to být osobní výhoda ani pokoutní obohacení se. Poslání je totiž vždy spojené s něčím, co muže přesahuje. Na to, aby muž byl schopný nalézt své poslání, se však potřebuje setkat s něčím, co je větší než on. Například se svou vizí. Nebo také se smrtí. V dřívějších společnostech se chlapci, když nadešel čas stát se mužem, vydávali na obtížné cesty, plnili nebezpečné úkoly, byli zasvěcováni do mystérií nebo tančili extatický a krvavý „tanec Slunce“, jako to ještě dnes dělá kmen kanadských Černonožců. Společným znakem přechodu od kluka k muži je nejen nepohodlná, ale i nebezpečná iniciace. Je nutno stanout tváří v tvář nevyhnutelnosti, ať už ve formě bolesti, nebezpečí, nebo prožitku strachu. Naše civilizace však zahnala tmu pouličním osvětlením, na bolest vynalezla analgetika, nebezpečí eliminovala vydáváním stále nových a nových bezpečnostních předpisů a smrt uzavřela do izolace jednotek intenzivní péče. A pokud po matce ta druhá, nejdůležitější „žena“ v životě muže, smrt, někoho potká na ulici, honem zakryjeme tělo, abychom nebyli vystaveni pohledu na konec, který vnímáme v naší posedlosti jistotou a zabezpečením už téměř jako obscénní.


Jenomže skutečný muž toto setkání potřebuje – jednoduše k tomu, aby pochopil svoji konečnost, aby si uvědomil marnost egoistického počínání a aby se tak mohl vydat na cestu hledání toho, proč tu je – právě na zmíněnou cestu za svým posláním. Jedině tak může umřít s pocitem, že byl užitečný nejen pro sebe a rodinu, ale pro něco většího, co ho přesahovalo. Jako někteří hodně dávní politici. Tehdy byla ještě politika tím, čím dneska není, totiž službou obci (polis), posláním dělat to, co prospívá všem.


Tak, chlapi, kam dál?
Třetí, ale zdaleka ne poslední důvod pro nejistotu a hledání dnešních mužů, je shora zmíněný fakt, že totiž už pomalu nemáme kam expandovat – ve vnějším světě. Kdykoliv „chlapsky“ postavíme novou dálnici, vybudujeme novou továrnu na automobily na zelené louce, kdykoliv jsme úspěšní v byznysu, na burze nebo zdoláme další příčku na kariérním žebříčku v korporaci, vkrádá se nám do duše otázka: „K čemu to vlastně je?“ Už nás to nedělá tak úplně šťastnými jako před desetiletími, už nás to neuspokojuje, jak to ještě uspokojovalo naše otce, dědy a pradědy. Hledáme smysl své práce, svého tvoření, a zjišťujeme, že jedna z důležitých mužských vlastností, totiž expanze do vnějšího světa, smysl zrovna ztrácí.


Bylo zajímavé slyšet osudy některých účastníků mužského semináře. Mnozí měli za sebou úspěšnou kariéru, vybudovali velikou firmu či objeli celý svět. A najednou, poslední rok či dva, přišlo poznání, že tohle všechno nedává smysl. Mnohdy je toto prozření následkem zhrouceného vztahu, náhlé nemoci nebo krachu firmy. A protože hledání smyslu, především toho „jiného“, uvnitř nás, je vždy cesta do neznáma, provází nás strach. Strach může dnešního čtyřicátníka přepadnout zrovna tak jako indiánské ještě-kluky před jejich zasvěcením do mystérií muže. Může ho sklátit nesmírná bolest, může se ztratit v mlze. Mnoho mužů v takové chvíli uteče – ať už do náručí milenky, nebo do ještě intenzivnější práce. Což je škoda, protože krize a strach jsou dary nebes. Nutí nás zastavit se, uvědomit si své pocity (především ty negativní, které bychom nejraději necítili) a zkusit být k sobě, možná poprvé ve svém životě, upřímný. Což je docela dobrý začátek upřímnosti k jiným.


Všude kolem mne přibývá mužů, kteří si toto všechno uvědomují. Možná v poněkud jiných slovech a souvislostech, než v jakých to zde popisuji. Možná že tento proces není ani moc vědomý, že to „pouze“ začínáme cítit. Což je však ještě důležitější a ještě intenzivnější. Tito muži, my všichni, se vydáváme na cestu, na které neexistují směrovky, návody a předem dané instrukce. Tuto cestu nikdo neprošlapává, nikdo se zde nemůže stavět do pozice guru, do pozice „velkého“ učitele a říkat: „Tudy!“ – z jednoduchého důvodu. Tato naše cesta je totiž úplně nová, je to opravdu cesta do neznáma, poslání, kam nás něco posílá a kde ještě nikdo a nic není. Jedna z největších výzev pro muže je, dovolit si nevědět. Tehdy se dospělý, úžasný a mocný muž spojuje se svým malým, kreativním, zvídavým, vnitřním klukem. A hravě, inteligentně a naslouchajíc svému srdci jde hledat poklad, který se schovává kdesi v hlubokém lese.

  • autor: Jan Bílý
  • www.konstelace.info

  • zdroj fotky: Shutterstock.com

 


Jóga Dnes Konference
Energy Studio jd
JógaMarket