Historie

Sikhismus je momentálně rozšířený po celém světě a je devátým největším náboženstvím. Proto může být překvapivé, že nemá nijak dlouhou historii. Není jasné přesné datum jeho vzniku – neexistuje totiž žádný konkrétní čin ani událost, které by zrod sikhismu jako náboženství určily, Každopádně vznikl někdy ke konci 15. století. Jeho zakladatel byl guru Nának (1469–1539). O jeho životě koluje mnoho legend a podle nich byl Nának už od dětství vyvolen pro něco velkého. Jeho rodiče byly oba hinduisté, ale guru Nának dosáhl vlastního mystického poznání, které nakonec dalo vzniknout samostatnému náboženství. Po Nánakovi následovalo ještě devět dalších učitelů, kteří dnešní podobu sikhismu postupně formovali. Poslední z nich byl guru Góbind Singh (1666–1708) a ten jako svého nástupce neurčil člověka, ale knihu – Gurugranth sáhib (známou též jako Ádigranth). Tím skončila linie lidských guruů a za posledního, věčného učitele je považován právě tento text.

Posvátné texty

Z abrahámovských náboženství (tj. judaismus, křesťanství a islám) jsme zvyklí na to, že každé „správné“ náboženství by mělo mít svou posvátnou knihu. V Indii to však neplatí. Většina náboženství, která zde vznikla, spoléhá na celou řadu posvátných textů (hinduisté mají védy, Mahábháratu, Rámájanu, purány atd.; buddhisté zase tripitaku...), jež často obsahují nesmírné množství materiálu. Neexistuje jeden svazek, který je třeba studovat. Sikhismus je v tomto ohledu podobnější křesťanství, protože má jediný a hlavní posvátný text, již zmíněný Gurugranth sáhib (v překladu „vznešený učitel-kniha“).

Gurugranth sáhib vznikal postupně z příspěvků (vlastně básní) předchozích učitelů a obsahuje i básně světců – buď hinduistů (Kabír, Námdév, Ravidás atd.), nebo muslimů (například slavný súfi šejk Faríd). Je celý napsán v básnickém metru a lze ho celý přezpívat na melodie z indické klasické hudby (což se také často děje).

Gurugranth sáhib začal vznikat v roce 1604, a to z iniciativy pátého lidského gurua Ardžana (též Ardžuna). V jeho době se totiž objevily různé básně, které byly připisovány Nánakovi, ale podle mnohých (včetně Ardžana) šlo o zkomoleniny původního učení či přímo o falza. Proto se rozhodl sesbírat a uspořádat autentické učení sikhských učitelů do jednoho svazku. Shromáždil (dle svého soudu) autentické básně prvních čtyř guruů a připojil k nim ještě díla sedmnácti hinduistických a dvou muslimských světců. Se svým dílem byl hotov 30. srpna 1604 a 1. září byl svazek oficiálně umístěn v chrámu.

Někteří guruové po Ardžanovi také přidali své texty nebo Gurugranth sáhib jinak rozšířili. Jeho finální podoba vznikla v roce 1704. Z díla gurua Góbinda Singha se do Gurugranth sáhib dostal jen jeden verš. Ostatní jeho básně byly uchovány zvlášť v dokumentu známém jako Dasamgranth sáhib, který je druhým posvátným textem sikhismu (části z něj se recitují během obřadů a modliteb).

Základy učení

Ze společenského pohledu by se dalo říct, že guru Nának se snažil překonat rozpory mezi hinduisty a muslimy. Z náboženského hlediska lze tvrdit, že vycházel ze své přímé mystické zkušenosti. Každopádně základem jeho učení byla nauka o jednom bohu, který je nepopsatelný a všepronikající. Nemá žádné konkrétní jméno a říká se mu buď Ik ónkar,anebo váhiguru a existuje pro něj celá řada dalších označení (ale nejde o jména v pravém slova smyslu). Je předmětem sporu, jestli je sikhismus spíše monoteismus (vyznává víru v jednoho Boha), nebo pantheismus (Bůh je všechno a všechno je Bůh). V praxi bychom mohli říct, že obojí je pravda.

Člověk je ale zaslepen takzvanými pěti zloději a ti ho vedou k tomu, že propadá touhám po věcech, které mu nakonec stejně přinesou pouze utrpení, a odvrací ho od oddanosti Bohu. K pěti zlodějům patří ego, zlost, hamižnost, připoutanost a sexuální touha.

Důležitou složkou sikhismu je i názor, že není jedno správné náboženství, které by mělo monopol na pravdu. Sikhové se nesnaží prosazovat, že by pouze oni měli pravdu a všichni ostatní by se mýlili. Zároveň předpokládají rovnost všech lidí (včetně rovnosti mužů a žen, což není v Indii typické).

Náboženská praxe

V praxi bychom sikhismus mohli označit za bhaktické náboženství – jeho hlavním rysem je oddanost Bohu. Sikhové chodí do gurudváry (chrám či kostel), kde se zpívají texty z Gurugranth sáhib a provádí se obřady. Mezi nejčastější praktiky patří kírtan, zpívání posvátných textů či manter. Důležité je též opakování mantry božího jména (ik ónkar nebo váhiguru atd.).

Sikhismus se nedrží žádných asketických ideálů – nepovažuje mnišský život za nijak zvlášť duchovní. Hlavní je podle něj normální světský život s manželstvím, rodinou a prací, ale prožitý ctnostně. Proto se sikhové hodně věnují charitě a například v gurudvarách dostane najíst každý, bez ohledu na náboženské vyznání či společenské postavení.

Bojovníci a světci

Sikhismus téměř od počátku narážel na náboženskou perzekuci. V té době vládla ve většině Indie mughalská dynastie, která byla muslimská, a ne všichni její vládci dobře nesli vznik nového náboženství. Mnoho významných sikhů bylo popraveno. Mezi nimi byl i guru Góbind Singh (popraven údajně kvůli protestům proti perzekuci hinduistů v Kašmíru). Ten roku 1699 založil khalsu. Pojem khalsa dnes může označovat sikhy obecně, ale v užším slova smyslu jde o sikhy, kteří prošli speciálním rituálem (amrit sančar, jsou „pokřtěni“) a mají mimo jiné povinnost být i bojovníky proti všem formám náboženské perzekuce.

Sikh, který obřadem amrit sančar projde, získá jméno Singh (pokud jde o muže), nebo Kaur (o ženu) a zároveň musí dodržovat různá pravidla, která se týkají chování (neměl by kouřit, pít alkohol apod.) a také oblékání (tzv. pět K, o nich později). Jeho/její povinností je také bojovat proti tyranii anebo náboženskému útlaku, kterým netrpí jen on/ona, ale kdokoli jiný.

Pět K

Vizuálně dnes sikhy (především muže) poznáme podle tzv. pěti K. Jsou to věci, které by každý sikh měl mít neustále při sobě či na sobě.

První K je kéš (vlasy). Sikh by si neměl stříhat vlasy (ani vousy), a proto nosí speciální turban, pod kterým má vlasy smotané. Turban bývá označován za duchovní trůn a podle něj lze sikhy snadno rozpoznat.

Druhé K je kangha (hřeben). K dlouhým vlasům a vousům je samozřejmě potřeba hřeben, takže každý sikh by u sebe měl mít malý dřevěný hřeben a dvakrát denně si vlasy česat.

Třetí K je kara, železný náramek, který sikhové nosí neustále na ruce, aby si připomínali, že to, co rukama dělají, musí odpovídat guruovu učení. Kruh také symbolizuje Boží nekonečnost.

Čtvrté K je kaččhéra, trenýrky. V dnešní době nám to může připadat zvláštní, ale sikhové mají trenýrky předepsané jako svrchní spodní prádlo (stejné pro muže i ženy). Bývá z čisté bavlny, nemá gumu a zavazuje se na tkaničku. Původně toto nařízení vzniklo nejspíš z praktických důvodů: na rozdíl od jiných oděvů té doby trenýrky člověku nepřekážely, když potřeboval rychle vyrazit do boje.

Pátým K je kirpan, což je nůž. Každý sikh by se měl být schopen ubránit, a proto by měl u sebe neustále nosit nůž. V dnešní době se vyrábějí menší a spíš symbolické, ale mnoho sikhů nosí pořádné dýky. V minulosti se to ukázalo jako velmi praktické opatření.

Sikhismus a jóga

Sikhismus je rozšířen po celém světě a jeho příslušníci s dlouhými vousy a turbany jsou snadno rozpoznatelní. Ale hodně se k nám dostává i v rámci jógy. Většina učitelů, kteří na západě jógu šířili, byli hinduisté a v několika případech buddhisté, ale dnes nabírá na popularitě styl, který vymyslel Harbhajan Singh Khalsa (známý jako Jógi Bhadžan) a většinou se označuje jako kundaliní jóga. Můžeme si všimnout, že Jógi Bhadžan zde zachoval mnoho prvků své víry – například turbany nebo snahu o mezináboženský dialog, ale založil také velkou bezpečností agenturu (Akal Security) poskytující ozbrojenou ostrahu.

Shrnutím hlavních myšlenek mohou být dva citáty z posvátné knihy sikhů. První věta celé knihy zní: „Je jedna nejvyšší bytost, věčná skutečnost, stvořitel, bez strachu a bez nepřátelství, nesmrtelná, nevtělená, samostatně existující, poznatelná díky milosti skrze skutečného gurua.“ (Podle překladu Pashaura Singha.).

Když guru Ardžan sestavil první verzi Gurugranth sáhib, vládnoucímu císaři někdo donesl, že nová kniha obsahuje učení nepřátelské vůči islámu. Císař hned Ardžanovi přikázal, aby mu přinesl kopii. Guru Ardžan mu ji nechal poslat s lístkem, který se později také stal součástí posvátného textu: „Najdeš zde tři věci – pravdu, klid a rozvažování. A v něm též i nektar Jména, které je oporou celého lidstva.“

• autor: David Dostal
• www.korenyjogy.cz
• foto: Shutterstock.com