Po roce se opět vydáváme do severních zeměpisných šířek, tentokrát s cílem dojet daleko za severní polární kruh, až na lofotské souostroví, které je rozeseto podél norského pobřeží jako šňůra perel. Putování nás čeká dlouhé, úctyhodných osm tisíc kilometrů z Prahy a zpět, proto pro zpestření plánujeme návštěvu několika norských přírodních skvostů. Cesta po dálnici z Prahy do dánského Hirtshalsu je nuda a šeď, navíc jsem chvíli po odjezdu zjistila, že nový fotoaparát sice mám, ale zapomněla jsem si doma poutko a grip pro komfortní focení. Po překonání počáteční krize si znovu opakuji, že všechno zlé je k něčemu dobré, a do svého cestovatelského slovníku zapisuji novou užitečnou frázi: „Co nemám, nepotřebuji.“ Satisfakce se nám dostane hned druhý den, kdy se v Hirtshalsu naloďujeme na trajekt společnosti Color Line a vyplouváme vstříc novému dobrodružství. Po čtyřhodinové plavbě kotvíme v jižním Norsku, ve městě Larvik, které proslulo díky svému rodákovi Thoru Heyerdahlovi, podivínskému vědci a cestovateli, který se v roce 1947 plavil šest tisíc kilometrů z Peru do Polynésie na člunu z balsového dřeva nazvaném Kon-Tiki, aby dokázal, že ostrovy v Tichém oceánu mohly být kdysi osídleny spíše kmeny z Jižní Ameriky než z Asie. Záměr naší cestovatelské mise bude skromnější. Prozkoumat souostroví Lofoty, užít si ničím nerušený klid, nekonečně dlouhé dny díky polárnímu slunci a nasát do plic arktický vzduch. Hurá!

Do hor za ledovci. Moje hygge.
Naší první zastávkou při cestě na sever je národní park Jotunheimen. Jeho výjimečnou krásu a přitažlivost tvoří šedesát ledovců a bezpočet horských vrcholů. Motorizovaným návštěvníkům park nabízí unikátní zajímavost, malebnou Sognefjellsvegen Rv55, silnici vedoucí „přes střechu Norska“, zařazenou do seznamu takzvaných národních turistických cest. Spojuje Lustrafjorden s městem Lom, které je branou do horské oblasti národního parku a pyšní se nádherným sloupovým kostelem v normanském stylu z roku 1185, který je považován za nejkrásnější v celém Norsku. Silnice byla postavena v roce 1939 nezaměstnanými mladými muži a stoupá do výšky 1 434 metrů. Je tak nejvýše položenou silnicí v severní Evropě. V parku zůstáváme přes noc v horské chatě Leirvassbu, abychom druhý den mohli vyrazit ke splazu ledovce Smørstabbreen.

Hory, ledovce a vysoko položené horské chaty, to je moje hygge. Možná znáte ten pocit, když dorazíte po celém dni těsně před setměním promrzlí a unavení do vyhřáté chaty, a sotva za sebou zabouchnete dveře, venku se rozpoutá peklo na zemi. Lítají hromy, blesky, padají provazy deště. Vy se převléknete, usednete ke kamnům, dáte si něco dobrého k jídlu a pití a všechno z bezpečné vzdálenosti pozorujete. Už jako malá holka jsem milovala okamžiky, kdy jsme se takhle vraceli z hor na chalupu, začala bouřka, setmělo se a my jsme si uvařili teplý čaj. Při vandrování po horských chatách se ke vzpomínkám často vracím. Je zajímavé, nakolik nás to, co prožijeme v dětství a dospívání, ovlivní na celý život. Hory se staly mým druhým domovem. Nacházím v nich klid a tolik potřebný prostor a energii. Cítím silné propojení s přírodou a jsem sama sobě blíž.

Pokračujeme dál na sever po arktické dálnici E6 a míjíme další norský skvost, Rondane, nejstarší zdejší národní park založený v roce 1962. Rondane je typická vysokohorská oblast s rozsáhlými náhorními plošinami a deseti vrcholy přesahujícími výšku 2 000 metrů nad mořem. Pro jeho prozkoumání jsme zvolili další národní turistickou cestu, osmdesát sedm kilometrů dlouhý úsek Rv27 spojující Folldal a Ringebu. Aby těch „nej“ nebylo málo, navštěvujeme ještě ten den nejkrásnější město Norska, Røros, někdejší hornické město, kde se dřív těžila měď. Nabízí unikátní pohled do hornické minulosti a na skvěle dochované barevné dřevěné domky.

Musím podotknout, že všechna ta „nej“ v Norsku rozhodně stojí za návštěvu a není o nich v superlativech psáno náhodou. Výjimky ovšem někdy potvrzují pravidlo, a jednoho velkého zklamání jsme se dočkali u magické rovnoběžky 66° a 33’ severní šířky (severního polárního kruhu), která protíná všechna nejjižnější místa na severní polokouli. Je to past na turisty, další komerční komodita, jež dobře prodává.

Rybáři, červené domky a půlnoční západ slunce
Území za severním polárním kruhem připomíná měsíční krajinu, pustou a prázdnou, nehostinnou, větrnou, bez stromů, kde průměrná denní teplota nejteplejšího měsíce nepřesahuje 10 °Celsia. V těchto místech se zdá neskutečné, že by mohlo existovat dále na sever něco tak krásného, jako je Lofotské souostroví. Už v roce 1869 popsal norský spisovatel Bjørnstjerne Martinius Bjørnson své dojmy z Lofot, když se k nim přibližoval na plachetnici, takto: „Lofotské pohoří začíná modrat. Nevím, co jest krásnější, vidět je z dálky jako tmavě modrou ucelenou hradbu s tisícem věží, blýskajících se na slunci, kam až oko dohlédne, nebo nechat je na sebe působit matoucím způsobem, kdy se jeden vrcholek sklání k jinému před ním i za ním, a noří se ve vodě jako hrající si velryby, nebo křičící ptáci, anebo pomalu se k nim přibližovat a vplout do otevírající se hradby, na které se pomalu zvýrazní každý vrcholek, jenž je divočejší než ostatní…“

Lofotenveggen, hory táhnoucí se napříč celým souostrovím, jsou vulkanického původu a patří mezi nejstarší na světě. Jejich strmé štíty vystupují přímo z moře, a tak se zdají být mnohem vyšší, než ve skutečnosti jsou. Podle legendy je vytvořil bůh Thor, aby z nich mohl dohlížet na všechny rybáře. Dnes se o nich mluví jako o lofotské zdi.

Lofotská krajina byla po dlouhou dobu holá, protože lidé většinu stromů pokáceli, aby si mohli stavět lodě, obydlí a konstrukce pro sušení ryb. V současnosti se lesy na některých místech intenzivně obnovují. Osídlena je převážně východní část ostrovů, neboť je více chráněna před větrem a mořskými proudy. Zároveň hradba 1 200 metrů vysokých hor zmírňuje neustálé výkyvy počasí. Počasí na Lofotech je vrtkavé, ale díky působení Golfského proudu je klima na ostrovech navzdory jejich poloze za severním polárním kruhem relativně mírné. Jižní část Lofot je nejsevernějším místem na Zemi, kde průměrná teplota neklesá pod nulu a tvoří tak klimatickou zvláštnost. Pozoruhodný jev, který se zde objevuje, je takzvaný malstrøm. Mezi jednotlivými ostrovy vznikají působením slapových sil silné a nebezpečné mořské proudy a vodní víry. Nejznámějším proudem je Mahlstrom, známý též jako Moskenstraumen. Silné víry se tvoří na úzkých a mělkých místech, nejčastěji v zátokách, a v minulosti představovaly velké nebezpečí pro rybářské i obchodní lodě.

Historie Lofot je jednoznačně spojena s rybolovem, který představoval hlavní zdroj obživy. O lofotské vody plné tresek se v minulosti sváděly nesčetné bitvy. Hlavní sezona rybolovu propuká koncem ledna, kdy se do zdejších vod připlouvají třít tresky. Za nimi se již od nepaměti vydávají rybáři z celého Norska. Sezona trvá do dubna a účastní se jí stovky malých rybářských lodí. Většinu úlovku tvoří dospělé tresky, které se následně suší na dřevěných sušácích, hylerech. Sušení probíhá od března do června. Rybáři tresku vykuchají, uříznou jí hlavu, nasolí ji a dvě ryby svázané za ocasy přehodí přes ráhno. Ryby tímto způsobem čelí několik týdnů slunci, nepřízni počasí i rackům. Výsledkem je tvrdá suchá ryba, která ztratila asi 80 % své hmotnosti.

Je libo trochu rybí medicíny? Pachuť rybího tuku si z dětství velmi dobře pamatuji, ale doposud jsem netušila, že ne vždy byl užíván jako preventivní prostředek proti nachlazení. Tran, olej z tresčích jater, se v dávných dobách používal jako lampový olej nebo jako činidlo při vydělávání kůží. Až časem byly objeveny jeho léčivé účinky. Olej je bohatý na vitamin A, D a na omega-3 mastné kyseliny, podporuje krevní oběh, funkci srdce, zrak, vývoj kostí a mozek. Tak zacpat nos a spolknout.

Rybářskou historii nám připomínají všudypřítomné zářící červené dřevěné domky na kůlech, takzvané rorbuer, které jsou stavěny přímo u vody. Jejich barva je pozůstatkem z dob, kdy byly natírány tresčím tukem a krví. Dřevěné sruby nechal budovat již od roku 1120 norský král Øystein. Do té doby spali rybáři pod převrácenými loďkami. Tehdy měly domky rozměry 4 x 4 metry, ohniště, zem z udusané hlíny a malý krytý vchod. Za královým gestem však nehledejte altruistické motivy, šlo zejména o udržení kontroly nad hospodářstvím a zisk z vysokých příjmů na daních. Dnes jsou některé z rorbuer využívány jako prázdninové domy pro turisty. Bydlení v lofotském stylu patří k nezapomenutelným zážitkům, zvláště když máte štěstí na počasí a z terasy můžete pozorovat půlnoční západ slunce. Uprostřed léta vrcholí polární den trvající půl roku a slunce je na obloze téměř dvacet čtyři hodin. Na konci července se slunce kolem půlnoci na malou chvíli dotkne horizontu oceánu a hned se zase vyhoupne zpět nad obzor.

Lofotské souostroví má zhruba dvacet čtyři tisíce obyvatel a je tvořeno přibližně osmdesáti ostrovy. Mezi ty největší patří Austvågøy, Vestvågøy, Flakstadøy a Moskenesøy. Označení Lofoten je v českém jazyce chápáno jako množné číslo, avšak v norštině je Lofoten číslo jednotné. Název je moderní formou slova Lofotr, což je starý název ostrova Vestvågøy. Lofoty vybíhají z norské pevniny do Atlantiku a leží přibližně sto až tři sta kilometrů severně od severního polárního kruhu. Od norské pevniny je souostroví odděleno Vestfjordem. Nejvýznamnější ostrovy jsou propojeny podmořskými tunely a mosty.

Obecně mě při cestování po Lofotech fascinuje barevnost, různorodost a odlišnost jednotlivých ostrovů. Každý je jedinečný. Čím mě archipel překvapil, co mají ostrovy společného a v čem se od sebe liší? Ke každému ostrovu patří nádherné zátoky, malebné vesničky s barevnými dřevěnými domky, pastviny pro ovce a fascinující polární světlo, přesto každý z nich skrývá své malé tajemství. Krásný pohled na ostrovy nabízí národní turistické trasa, silnice E10 vedoucí napříč celým souostrovím.

Nejsevernějším ostrovem je Austvågøy. K tomuto ostrovu jednoznačně patří dřevěný kostel ve městě Kabelvåg, takzvaná lofotská katedrála. Je druhým největším dřevěným statostánkem v Norsku a byla postavena, aby sloužila sezonnímu přílivu rybářů. Pojme až 1 200 lidí. Na jižním cípu ostrova se nachází rybářské městečko Henningsvær přezdívané Benátky Lofot díky umístění na ostrůvcích a všudypřítomnému moři. Henningsvær je nejrušnější rybářský přístav na ostrově a jeho sušená treska tørrfisk je hlavním vývozním artiklem.

Ostrov Flakstadøy nabízí dramatický pohled na drsnější jižní pobřeží, na malé mysy, opuštěné majáky a nádhernou mořskou krajinu. Pro zdejší ostrovy jsou typické bílé písčité pláže, podobné těm v Karibiku. Liší se „pouze“ teplotou vody. Pláže Ramberg a Flakstad připomínají oblouky tropických bílých písečných pláží s modrozelenou barvou moře, jen v pozadí se rýsují zasněžené polární vrcholky. Když budete mít štěstí na počasí, nikdo vám na fotografiích neuvěří, že se právě nacházíte daleko na sever od polárního kruhu. Za návštěvu stojí výlet do malebné rybářské vesničky Nusfjord. Umělci ji nazývají srdcem Lofot, čímž se dostala do povědomí cestovních kanceláří. Nicméně peněz za vstup rozhodně nebudete litovat. Je to roztomilé místo s řadou rorbuer, se starou výrobnou oleje z tresčích jater, loděnicí, pilou a venkovským krámkem. Pobyt zde mě na chvíli přenesl o pár staletí nazpátek. Po zhlédnutí několikaminutového videa The People and The Fish začnete srovnávat hodnoty a přemýšlet o tom, zda vám neuniká smysl a podstata života. Doufám, že příběhy rybářů a jejich rodin se díky dokumentu a nespočtu dochovaných dobových fotografií nikdy nevytratí a budou žít stále.

Putování po archipelu končíme na nejjižnějším ostrově Moskenesøy. „Stylově“ se ubytováváme právě v jednom z červených rorbuer v tradiční rybářské vesnici s názvem Å. Nachází se na samotném konci silnice E10, na drsném skalnatém pobřeží pod vysokými horami. Mezi místní zajímavosti patří bezpochyby Norské muzeum rybářské vsi, které představuje zachovalý komplex rybářské vesnice. Najdete zde loděnice, skladiště, rybářské chaty a farmy i kupecké budovy z 19. století. K největším atrakcím patří nejstarší evropský závod na výrobu tresčího oleje, kde ho můžete i ochutnat, případně zakoupit, dále kovářství, kde se stále vyrábějí lampičky na tresčí olej, funkční pekárna z roku 1844, původní domek rorbu s dobovým zařízením a několik tradičních lofotských člunů. Na jih od Å je úžina Moskenesstraumen, kde dochází k jevu malstrøm. Místní malstrøm byl popsán již před dvěma tisíci let a od té doby budí respekt místních obyvatel. My s úctou ke zdejší historii a životu v drsných podmínkách Lofoty opouštíme. Nastupujeme na trajekt společnosti Torghatten Nord mířící zpět do přístavu Bodø, největšího města Nordlandu, odkud se vydáváme domů. O zpátečních cestách se říká, že vždycky strašně rychle utečou. Výjimka opět potvrzuje pravidlo. V tomto případě nás zdrží západonorské fjordy, úzké zálivy vyhloubené ledovci, obklopené divokou krajinou. Pokud nechcete při nekonečném projíždění těchto vodních ploch ztratit hlavu, nervy a „o pár let zestárnout“, využijte přívozy, jsou to skvělí pomocníci.

Dlouhou cestu domů nám zkrášlila řada norských skvostů. Nezapomenutelná byla návštěva nádherné Nidaroské katedrály v Trondheimu, největší středověké gotické stavby ve Skandinávii. Je úchvatná jak zvenčí, tak zevnitř, neboť je velmi střídmě osvětlená a jediná místa, kterými vchází světlo dovnitř, jsou pestře zbarvená okna a prosklená rozeta nad varhanami.

Stezka trollů. Dramatická cesta přes průsmyk Trollstigen, která se klikatí po svahu skalního masivu od hladiny moře až do výšky 800 metrů. Tvoří ji jedenáct serpentin, má sklon 8 % a je prakticky jednoproudá. Když k tomu všemu připočteme 320 metrů vysoký vodopád Stigfossen, který silnice na jednom místě překonává mostem, a krásné údolí Romsdalen s téměř kolmými skalními stěnami, které se zvedají více než 1 200 metrů nad dnem údolí, máte co dělat, abyste udrželi pozornost. Kolik fotografií jsem si jen z této oblasti přivezla, vědět nechcete.

Bergen. Ikonické město, zdobící mnoho norských pohlednic, obklopené sedmi fjordy a sedmi kopci, jehož srdce tvoří Bryggen zapsaný na seznamu UNESCO a rušný přístav Vägen. Bryggen je nejstarší čtvrť Bergenu a kdysi byla hlavním centrem obchodu v severní Evropě. Tvoří ji dlouhé rovnoběžné řady štítových domů, které se často naklánějí, s kamennými nebo dřevěnými základy a s renovovanou konstrukcí z hrubě opracovaných dřevěných fošen. Za návštěvu stojí Hanzovní muzeum, které vám umožní nahlédnout do světa hanzovních obchodníků. Nemilosrdně odkrývá rozdíl mezi prostými životními a pracovními podmínkami hanzovních učedníků a námořníků na hanzovních lodích a životním stylem těch, kteří tento obchod řídili.

Bergenská dráha, Bergensbanen. Celých 371 kilometrů dlouhá železniční trasa z Bergenu do Osla nabízí dechberoucí scenérie a unikátní je také svou výstavbou. Jde o nejvýše položenou hlavní železniční trať v Evropě, neboť při překračování náhorní plošiny Hardangervidda stoupá až do výšky 1 237 metrů nad mořem. Na trati se nachází 205 mostů a 154 tunelů. Pustá, ale krásná Hardangervidda je součástí stejnojmenného národního parku, největšího v Norsku. Rozkládá se v severské tundře a je nejjižnějším útočištěm polární lišky a domovem největšího stáda divokých sobů karibu v Norsku.

Posledním zážitkem byla vyhlídka Preikestolen, Kazatelna. Obrovitý žulový skalní útvar, který se tyčí 604 metrů nad mořem nad modrou hladinou Lysefjordu. Vyhlídková plošina je mnohými odborníky považována za velký přírodní div celé Evropy. Bezpochyby k tomu přispívá podmanivá krása Lysefjordu, fjordu světla.

• autor: Lucie Pacovská
• foto: Shutterstock.com