Dárek je vlastně vyjádřením díků a toho, že si toho, koho obdarováváme, vážíme a jsme rádi, že je v našem životě. Nejcennější dárek, který můžeme v tomto smyslu dát sami sobě (protože od toho, že umíme ocenit sami sebe a že si umíme vážit sami sebe, se vše ostatní odvíjí) je klid a mír. Protože ony jsou nejlepšími přáteli zmiňované lásky, jejíž oslavou je advent korunovaný Vánocemi.

Moje cesta k vegetariánství

Pro mě je klid a mír jóga, klid a mír je pro mě i veganství. Od malička jsem měla odpor k masu, které mi prostě nechutnalo. Nějak se mi asi už jako malému dítěti příčila představa, že bych měla sníst něco, co bylo živé, chlupaté a roztomilé. Protože jsem odjakživa silně tíhla ke zvířatům. Pamatuji se, že takové ty temně růžové fleky na šunce mi připadaly jako modřiny a vyloženě mne z toho natahovalo na zvracení. Samozřejmě, že jsem milovala klasická česká jídla, která nejlépe uměla moje babička. Svíčkovou, segedín, guláš jsem ale jedla jen jako omáčku bez masa, kterou jsem si polévala těstoviny nebo rýži. Vepřo-knedlo-zelo jsem jedla jen jako zelí a knedlíky. Jedla jsem tedy maso méně a méně, až jsem ho přestala jíst úplně a stala se vegetariánem.

Z vegetariána veganem

Když jsem potom, ještě jako výživový poradce, na sobě zkoušela různé výživové styly, vysadila jsem na čas mléčné výrobky, protože jsem měla pocit, že mne zahleňují a způsobují mi problémy se zažíváním a vylučováním. A cítila jsem se tak dobře, že jsem potom už neměla tendenci je znovu do jídelníčku zařadit. Vysazení vajec už potom bylo věcí filosofického přesvědčení. Protože jsem si v sobě všechny ty tři složky (maso-vejce-mléko) nějak spojila dohromady a došla k názoru, že je k životu nepotřebuji. A necítím se dobře jen z fyzického hlediska, kdy jsem se zbavila dlouhodobých potíží s věčně nafouknutým břichem (i když samozřejmě ne zcela), tak i vnitřně. Celkově jsem tak nějak lehčí. Zkrátka vnímám, že mi vše hezky koresponduje a jsem za to ráda. Při pohledu na vejce a mléčné výrobky mne sice nenatahuje na zvracení jako při pohledu na maso, ale necítím potřebu je jíst, a ani nechci.

Podmiňuje jóga veganství?

Přesto všechno veganství vnímám jako svoje rozhodnutí. A nemyslím si, že každý jogín nutně musí být veganem. Což je častá otázka. Lidé se často ptají, zda ten, kdo se věnuje józe, jí, či nejí maso. Je jasné, že to souvisí s jamou a nijamou jako jógovou etikou, konkrétně s první z jam, ahinsou, která říká, že bychom neměli provádět násilí vůči sobě ani vůči nikomu jinému, a to jak na fyzické, tak i vnitřní rovině. Osobně si myslím, že někteří lidé ke svému životu maso, mléko a vejce zkrátka potřebují, ať již zase z hlediska fyzického, či vnitřního. Možná je to pro ně věcí přirozenosti, možná věcí přesvědčení. Stejně jako je pro mě věcí přirozenosti a přesvědčení veganství. Když jsem se stala veganem, měla jsem pocit, jako bych se vrátila domů. Vím, proč jsem veganem. A myslím, že tuto otázku by si měl položit každý vegan i nevegan. Formulujme si jasně záměry svého jednání a svých činů a život bude o poznání jasnější, srozumitelnější a jednodušší.

Člověk se na zvířatech vědomě dopouští násilí

Myslím, že problém leží někde jinde. Tkví v tom, jak se dnes ke zvířatům chováme. Dříve bylo přirozené, že člověk, který měl statek a v něm zvířata, je s láskou choval, staral se o ně a potom je zužitkoval. Ačkoliv pro mě je to nemyslitelné, tak chápu, že pro naše předky to bylo otázkou přirozenosti. Jenže dnes se ze zabíjení němých tváří dělá byznys. A to je špatně. Člověk se na nich vědomě dopouští násilí a nesnaží se ho nijak zmírnit. Změnu takového přístupu by měl každý zvážit. V přírodě je přirozené, že někdo je lovec a někdo oběť. Zvířecí predátoři ale loví, aby přežili. Člověk krutě zabíjí, aniž by k takovému počínání měl důvod.

• autor: Kateřina Lukášová
• www.cestoujogy.cz
• zdroj fotky: Shutterstock.com