Technika cvičení 15. 09. 2020 PDF Tisk

Moje cesta za šíršásanou

29. srpen se stal nejen dnem, kdy se konala svatba jedné z mých nejlepších kamarádek, ale rovněž dnem, kdy se mi konečně podařila vykonat královská ásana – šíršásana. Stoj na hlavě. Cesta, která k ní vedla, byla velmi dlouhá a já jsem se toho během ní spoustu naučila. Nejen o sobě, ale o přístupu k životu celkově.

Moje cesta za šíršásanou

Z královské ásany jsem vždy měla ohromný respekt a při její praxi jsem bojovala se strachem, že přepadnu dozadu. Možná že částečně byla na vině i příhoda, která se udála, ještě když jsem navštěvovala základní školu: zkoušeli jsme si tehdy se spolužáky stojky o zeď, já nešikovně spadla a narazila si krční páteř. Chodit po rukách a metat „hvězdy“ jsem se ale učila dál… Takže, kdo ví.

Ať tak či tak, k obráceným polohám jsem vždy chovala respekt a šíršásana pro mne měla příchuť jakési nedosažitelnosti. Takové to „něco“, co já nikdy zvládnout nemohu. A vědomí, že jsem učitel jógy, který „nestojí na hlavě“, tomu celkově příliš nepřidávalo – ne že bych se tím kdovíjak trápila, ale zkrátka jsem o tom věděla. Po šíršásaně jsem toužila, ale myslela jsem si, že je natolik vzdálená mým schopnostem (zejména mentálním), že jsem ji dokonce ani nezkoušela.

Tatínek je jógový samouk, kdysi propadl Lysebethovi, četl jeho knihy a podle nich také praktikoval. Na jeho doporučení jsem tedy začala kapalásanou, která je podle Lysebetha pro začátečníky vhodnější. Podařilo se mi udržet ardha kapalásanu, což mě těšilo a dalo mi to pocit vítězství nad sebou samou. Vzpomněla jsem si tehdy na V. E. Frankla, který rád lezl po horách a tvrdil, že horolezec nezdolává horu, ale sebe. Mojí horou byla šíršásana. A ardha kapalásana mne posunula o stupínek výš. Tatínek mi tehdy řekl, že ačkoliv zvládl celou kapalásanu, stačívala mu většinou pouze ardha kapalásana, kde pozitivní efekty stoje na hlavě pociťoval úplně stejně, jen to pro něj nebylo tak náročné. To mi připadalo moc hezké – skromné.

Jenže já chtěla stát na hlavě… Mohlo za to moje ego? Ať už je to jakkoli, přes ardha kapalásanu jsem konečně přešla k praxi šíršásany, a to poté, co mi jedna dobrá kamarádka řekla, že ačkoliv ona sama jógu pravidelně nepraktikuje, tak šíršásana jí přijde poměrně snadná. „Zabalím se do rukou a vím, že se mi nic nestane, protože to je moje pevná základna,“ říkala tehdy a já si usmyslela, že to musím vyzkoušet. Jakmile jsem si v hlavě přepnula základní polohu na „bezpečnou základnu“, zvedla jsem nohy k hrudníku poměrně snadno. Jenže potom se dostavil onen známý strach a já v této fázi setrvala snad více než rok.

První vjemy také byly takové, že mne velmi bolela ramena. Jak jsem je v praxi protahovala, uvolňovala a posilovala, postupně se bolest zlepšovala a já přišla na to, že jejich nepřiměřená bolest naznačuje, že váhu přenáším moc dopředu (vlivem toho, že se bojím přesunout dozadu) a nestojím ani tak na hlavě jako na předloktích. Takže jsem se učila balancovat a vnímala, jak se u toho všeho cítím. I když jsem pořád cítila strach, kvůli němuž jsem praxi dokonce občasně na čas přerušila, začínalo mě to bavit. Po chvíli jsem dokázala zvednout nohy a roztáhnout je do rozštěpu, nahoru se jim ale pořád nechtělo. Nebo se nechtělo mně?

Praxe postupovala. Pořídila jsem si dokonce stoličku Feet Up a cvičila i na ní. Tam jsem poprvé zažila, jaké to je zvednout nohy nahoru. Bála jsem se. Nelíbil se mi ten pocit, když jsem zvedala nohy a natahovala je – že nevím, kam je posílám, že je nemám pod kontrolou. Necítila jsem se u toho dobře a přemýšlela nad tím, zda budu muset tento pocit překonávat i při skutečné šíršásaně a zda se to někdy zlepší. Dalším posunem byla praxe s jinou kamarádkou, která mi vlastním příkladem ukázala důležitost odtlačení se od rukou při kapalásaně, a potom lektorka, která se mi během workshopu stoje na rukou věnovala a naučila mě přepadnout – zjistila jsem, že se dostanu do polohy kruhu a vlastně se mi nic nestane.

Potom jsem začala šíršásanu cvičit o zeď a opět jsem si nějaký čas zvykala na to, jaké to je být hlavou dolů opřená o stěnu. Následovalo nesmělé zvednutí jedné nohy s druhou u hrudníku, což byl pro mne ohromný průlom, protože jsem na hlavě v podstatě již stála. Posléze jsem začala nohy střídat. Zjistila jsem, že mi dělá dobře, když praktikuji šíršásanu ve stísněném prostoru, a tak jsem začala chodit do prostůrku ze třech strach ohraničeného – ze dvou skříní, z jedné stěnou. Zde jsem si hrála s naklopením pánve, které mi dělalo problém – měla jsem tendence ji podsazovat, což mi logicky nedovolovalo vytáhnout nohy nahoru. Jenže když jsem ji naklopila, měla jsem pocit, že se prohýbám, a nedokázala si představit, jak se nahoře vlastně postavím. A právě v tomto malém prostůrku jsem se o několik týdnů později skutečně postavila na hlavu. Tomu ale předcházely další zážitky a poučení.

Zejména lanový park, který jsme s manželem po letech navštívili a který mi ukázal, že když se vnitřně dostatečně zpevním, nespadnu, protože se udržím. A potom skutečnost, že prostě musím udělat další krok, abych se na překážce nezasekla a nespadla vysílením, a že když ten krok udělám, není to ve skutečnosti tak hrozné, jak to vypadá – je to snadné. Jako na ferratách. Jako v životě. Že nejhorší je strach a když nad dalším krokem zbytečně nepřemýšlím, nezaseknu se a nehledám složitosti, jde to dobře. Po zážitku v lanovém parku jsem poprvé zvedla nohy nahoru – pokrčené. A potom i natažené. Za pár týdnů. A co bylo skvělé? Že jsem neměla ten ošklivý pocit jako dříve, že nevím, kam nohy posílám, že je nemám pod kontrolou. Teď jsem věděla, co dělám. A užívala si to. S respektem, ale bez svírajícího strachu.

Má cesta za šíršásanou trvala několik let. A já jsem za to vděčná. Během těch let jsem se učila trpělivosti, respektu, toleranci a přijetí. Sebe sama a života. Že nemá smysl spěchat, když se necítím pevná v tom, kde se nacházím (vnitřně i fyzicky). Že se nevyplácí přeskakovat. Že se nejprve potřebuji zakotvit v jednom kroku a získat zde jistotu a teprve potom se přesunu na další – tak nějak přirozeně a beze strachu, protože už vím, že si můžu věřit. Děkuji šíršásaně za to, že mi tohle všechno ukázala. A děkuji sobě. Protože jsem učila samu sebe. A stále učím.

  • autorka: Kateřina Hájková
  • fotografie: Shutterstock.com

Objednat předplatné