Jama a nijama jsou, jakožto součást Pataňdžalího osmistupňové cesty jógy, jógovými etickými zásadami, které nám ukazují, jak navodit uvnitř sebe klid, mír a rovnováhu, a zároveň, jak tentýž stav uplatňovat i vůči svému okolí. Zatímco v případě jam se jedná o upozornění na nežádoucí projevy lidské osobnosti neboli na pět druhů sobectví, u nijam jde o zvýraznění pozitivních aspektů lidských bytostí, které je třeba rozvíjet. Jedním z nich je i santóša, v překladu ze sanskrtu „spokojenost s tím, co je“. A právě mnohomluvnost bývá jedním z hlavních znamení nezvládnuté santóši.

Co je a není santóša

Slovní spojení „spokojenost s tím, co je“ může zavánět podobností s rezignací, smířeností, s prohrou. Tak ale Patandžali santóšu vůbec nevnímá a pokud někdo ano, znamená to nepochopení jejího hlubokého významu. Santóša, jakožto spokojenost s tím, co je, nebo také vnitřní klid či jas (další z možných překladů, který se také někdy využívá) je mnohem sofistikovanější.

Jde o schopnost uvědomit si, na co sami nestačíme, co sami vyřešit neumíme, nemůžeme a nedokážeme (k tomu potřebujeme mít realizovanou satju – otevřenost; jednotu slov, myšlenek a činů; druhou jamu) a to pustit a dále se tím nezaobírat, abychom neubližovali ani sobě ani nikomu dalšímu (v souladu s první jamou ahinsou, tedy neubližováním).

Mnohem více než rezignace je tedy santóša uměním rozlišit, co mi řešit nepřísluší a uchovávat si vnitřní klid tím, že nebudu plýtvat cennou životní energií, jíž má každý podle jógy vyměřeno určité množství (brahmačarja, pátá jama) na vměšování se do záležitostí, jež mi nepřísluší, a ubírání tím prostoru druhým (astéja, vykořenění závisti a žádostivosti, třetí jama).

Jak s (ne)spokojeností souvisí mnohomluvnost

V případě nerealizované santóši dochází podle Pataňdžaliho v nitru člověka ke stálé vnitřní disharmonii, která se vyjevuje věčným žehráním na záležitosti, jež nemůžeme ovlivnit – typicky počasí (je moc teplo, moc zima, moc nebo málo prší), záležitosti druhých (jejich rozebírání, řešení, vměšování se, dávání nevyžádaných rad, pomluvy, posměšky), nebo obecně a celkově vzato mnohomluvností. Mnohomluvný člověk má často strach z ticha, cítí se v něm nesvůj, vzbuzuje v něm nervozitu, takže má tendence plácat cokoliv jen proto, aby se mluvilo a aby nebylo ticho.

Protože v tichu se mnohé vyjeví – že si třeba s druhým nerozumíme tak, jak bychom chtěli; že si nemáme co říci; že nedokážu v klidu setrvat sám se sebou. Ruku na srdce, kolikrát sami zbytečně mluvíme jen proto, že jsme nervózní se situace, v níž jsme se ocitli? Necítíme se ukotvení sami v sobě? Necítíme se dobře v okolnostech, jež nás obestírají? Cítíme, že nezaujímáme polohu, ale křečovitě držíme pozici, v níž se nedokážeme uvolnit, a abychom to všechno zamaskovali, raději mluvíme a mluvíme?

Nespokojenost je v pořádku, ale musí mít konstruktivní charakter

Santóša nenabádá k tomu přecházet a ignorovat vlastní pocity, nezakazuje nespokojenost, která nás v některých případech naopak může přivést ke spokojenosti. Santóša pouze připomíná, že nespokojenost musí mít rozumné meze a konstruktivní charakter. Pokud se s někým necítíme dobře a vnímáme, že v nás vyvolává vnitřní nesoulad, nemusíme se s takovým člověkem vídat. Totéž platí v podstatě o všech situacích. Vede-li nespokojenost k tomu, že si díky ní uvědomíme, co nás činí spokojenými, pak má konstruktivní charakter. Je-li ale jejím výsledkem jen mnohomluvné žehrání a rozčilování, jež v našem nitru plodí hněv, vztek, rozčarování a nervozitu, pak nás od realizace santóši jen oddaluje.

Jak realizovat santóšu?

Cestou je nehledět na svět pouze clonou osobních přání, tím pádem neočekávat a nemalovat si růžovou budoucnost, ale ani čerta na zeď. Výsledkem nadhledu, jehož se tímto prostřednictvím dříve či později dobereme, bude životní přístup, v němž budeme brát život tak, jak přichází, čili se ušetříme rozčarování z faktu, že konfrontace našich představ s realitou není taková, jak jsme si vysnili. Naučíme se žít život s lehkostí, zbavíme se pocitů sebelítosti a osvojíme si umění brát nepříjemnosti jako příležitosti k ukotvení nového postoje:být vděčný, pokorný a být tak v míru se světem, i když on nebude v míru s námi.

• autorka: Kateřina Hájková
• foto: Shutterstock.com