Mít pár měsíců nazbyt a jen tak pomaloučku jít…

15. 04. 2019


„Od konce dubna 2019 se stane na pár měsíců naším domovem západní pobřeží Spojených států. Pacifická hřebenovka. Pokusíme se ji projít z jihu na sever, tedy z Mexika až do Kanady.“ – sledujte příbeh Dany Mackové

„Dobrý den,“ pozdravil malý princ.

„Dobrý den,“ řekl obchodník.

Byl to obchodník se znamenitými pilulkami utišujícími žízeň. Když člověk polkne jednu týdně, nemusí už pít.

„Proč to prodáváš?“ zeptal se malý princ.

„Je to velká úspora čas,“ odpověděl obchodník. „Znalci to vypočítali. Ušetří se padesát tři minuty za týden.“

„A co se udělá s těmito padesáti třemi minutami?“

„Co kdo chce…“

Kdybych já měl padesát tři minuty nazbyt, řekl si malý princ, šel bych docela pomaloučku ke studánce…

(Antoine de Saint-Exupéry: Malý princ)

Tento úryvek z mé nejoblíbenější knihy mne provází již od dětství, kdy jsem ještě neuměla číst. Pamatuji si, jak jsem ve čtyřech letech dostala od Ježíška kazetu s nahrávkou Malého prince. Od té doby jsem ji téměř denně poslouchala, až jsem ji uměla nazpaměť. Postupem času nahrávka někam zapadla, a když jsem po letech knihu četla, získala naprosto nový rozměr. Uvědomila jsem si, že dříve mi příběh přišel přirozený pouze z pohledu Malého prince, nyní však chápu i postavy ostatní, a v některých ohledech se jim i začínám podobat…

Ačkoliv jsem ve svém životě v posledních letech učinila několik dost podstatných změn, stále si připadám, že žiji v rychlíku. Možná to znáte sami. Probudím se, je pondělí ráno, probudím se znova a je najednou pátek. Víkend uteče jako voda, a to celé nanovo. V případě dovolené to utíká snad ještě rychleji. Týden před Vánoci, pár dní lyžování a najednou tu máme Nový rok. Je možné, alespoň na chvíli, z tohoto stereotypu vystoupit? Je vůbec proveditelné v dnešní době mít prostor zastavit se, vnímat krásu ve své jednoduchosti bez toho, abychom potlačovali onen známý pocit, že za pět, deset nebo čtrnáct dní vše skončí a hon s časem bude pokračovat? Jaké by to asi bylo jen tak jít bez předem připraveného itineráře úkonů a úkolů, bez telefonu a vědomí, že pozítří někde musím být. Ačkoliv jsem byla vychovaná k tomu, že nejhoršími vlastnostmi jsou lenost a zahálka, nemyslím si, že by byly původci této touhy.

O dálkových trecích jsem se poprvé dozvěděla, když jsem o prázdninách pracovala v USA. Tehdy jsem ještě měla poněkud jiné zájmy než sebrat batoh a „plahočit se“ mnoho kilometrů, ale přesto povědomí o nich zůstalo v mé paměti někde zasunuté. S přibývajícími léty vzrůstalo mé nutkání jen tak se sebrat a jít. Z královny večírků se stala zvláštní osoba, která si po večerech raději čte a z mejdanů místo, kde se pohybují lidé, co pijí alkoholické nápoje, není jim rozumět a řve hlasitá hudba. Ano, uvědomuji si, že kdyby mi tohle někdo řekl před pár lety, myslela bych si, že se úplně zbláznil. Cestování již nemělo magickou moc, navštívená místa se slévala do jednoho a městům jsem se začala obloukem vyhýbat.

Čím více jsem se věnovala józe, tím více klidu přicházelo. Opakované pobyty v Indii také přispěly, ale nelze se přestěhovat do Indie natrvalo, a upřímně bych ani nechtěla. Chůze v přírodě je vlastně meditací sama o sobě, a tak přišly na řadu každovíkendové výlety do přírody spojené s dlouhou procházkou, a když to nebylo možné, alespoň každodenní večerní proběhnutí okolo řeky. Posledních pár let jsme doma hovořili o tom, že bychom rádi společně zkusili nějakou delší trasu projít. Stále to však nevycházelo. Oba jsme měli práci, kterou jsme nechtěli opustit, přeci jen odjet na půl roku není jako jet na víkend za humna. Strach z neznáma a z „co když“ vítězil. Až shodou okolností jsem nečekaně s jednou prací skončila, a i u přítele došlo k pár změnám, a my usoudili, že to bude nejspíš znamení nic už neodkládat, ale prostě se rozhodnout.

A to jsme také udělali. Od konce dubna 2019 se stane na pár měsíců naším domovem západní pobřeží Spojených států. Pacifická hřebenovka. Pokusíme se ji projít z jihu na sever, tedy z Mexika až do Kanady. Nejsem si vůbec jistá, zda a jak to zvládneme. Říká se, že vydat se na takovou cestu v páru je daleko těžší, ne-li šílené. Nevím, zda do Kanady dorazíme spolu, každý sám nebo vůbec… Myslím, že cíl je v tomto případě tím nejméně důležitým. Samozřejmě doufám, že cesta bude přínosná pro oba a náš vztah posílí, ale možná taky ne. Tak nějak tuším své slabiny dopředu. Jsem sice z vesnice a městský život se mi tak nějak přihodil, ale bojím se tmy a je mi téměř stále zima (tady ani jógová praxe moc nepomáhá). Jsem někdy také dost netrpělivá, moje chůze připomíná spíše běh a hrozně nerada na někoho čekám, jsem-li zrovna v tempu. Když mám svůj den, jsem mistr zenu a splývám všude a se vším, ale běda, jak je den blbec, nebo dokonce období obávaného PMS, to mám problém vydržet i sama se sebou. Jsem moc zvědavá, jak se s těmito nedostatky popasuji a zda se mi podaří je změnit. I se svou velmi bujnou fantazií si jen těžko dovedu představit spát uprostřed pouště či hor pod širákem v mínus deseti... Jak bude vypadat má jógová praxe při pobytu venku a denní dávce minimálně třiceti kilometrů? Pomůže mi ásanová praxe, nebo naopak nebude důležitá a na její místo přijde více pránájámy a meditace? Nebo bude všechno jinak?

Pokud bychom to skutečně zvládli, přichází ještě větší nejistota spojená s otázkou „Co pak?“. Lze se vůbec po půl roce stráveném v divočině vrátit zpět do města a pokračovat tam, kde jsme přestali? Na to už vůbec nedokážu odpovědět a myslím, že správná odpověď ani neexistuje. Pro tuto chvíli se musím spokojit s mnohoznačným „nevím“ a nekoukat dál než na konec dubna.

Ačkoliv nepoužívám sociální sítě (zda je to z důvodu mé lenosti, nebo nepotřebě sdílet svůj osobní život, nedokážu říct), chtěli bychom naší cestu natáčet a sdílet nejen se svými blízkými a známými, ale i se všemi, které náš malý výlet může bavit a inspirovat. Třeba v tom, že někdy je opravdu nejdůležitější udělat si chvíli čas a jen tak pomalinku jít...

 

Pacific Crest trail / Pacifická hřebenovka – fakta

Co je to?

Pacific Crest trail (PCT), známý také jako pacifická hřebenovka, je 4286 km dlouhý trek (některé zdroje uvádí délku 4250 km), který začíná na hranici USA s Mexikem a končí na hranicích USA s Kanadou. Prochází státy Kalifornie, Oregon a Washington, 25 národních lesů, 7 národních parků a téměř celá trasa vede mimo civilizaci. PCT je součástí tzv. „Triple crown“, tedy trojice tří nejdelších treků v Severní Americe, kam patří ještě Appalachian trail (AT) linoucí se po východním pobřeží a Continental Divide trail (CDT) spojující také Mexiko a Kanadu, ale středem USA.

Odkud kam?

Tzv. jižní terminus je umístěn v Campo v Kalifornii, přímo na hranici s Mexikem, a Severní terminus v Manning park v Britské Kolumbii. Trek je možné projít jak z jihu na sever, tak ze severu na jih, nicméně trasa z jihu na sever je mnohonásobně populárnější. Celou trasu, které se říká „thru-hike“, je možné projít v časovém úseku cca 6 měsíců v roce, jinak je v poušti příliš horko, a naopak v horách ještě sníh a horské průsmyky jsou neprůchozí.

Kdy vznikla?

Budování stezky začalo ve 30. letech minulého století a oficiálně byl celý trail dokončen v roce 1993.

Kolik lidí?

Ročně se o projití Pacifické hřebenovky pokusí asi 3000 lidí a trasu skutečně urazí každý desátý a neoficiální statistiky uvádějí, že trasu dokončí pouze 4 % párů. Co se stane se zbylými 96 %, již statistiky neuvádějí:).

Nejvyšší místo:

Forester Pass (4009 m)

Nejnižší místo:

Cascade Locks (43 m)

Převýšení:

128 284 m (ano, více než 128 km:)

Dopravní prostředky:

Nohy z koňského hřbetu

Zdroje pitné vody:

Místy velmi omezené

Hygiena:

Vytvoř si svůj vlastní důlek (jedlové větvičky tu nejsou:)

Média:

Film Wild (2016). Osobně mohu doporučit film „Walk in the woods“ o Apalačské stezce, který mi přijde podstatně zábavnější.

 


Jóga Dnes Konference
Energy Studio jd
JógaMarket