Každoročně nastává zimní slunovrat 21. nebo 22. prosince. Už naši dávní předkové věřili, že v tuto noc umírá starý bůh slunce a rodí se nový a než se tento nový bůh narodí, je země v ohrožení temnoty, protože se na ni z podsvětí mohou dostávat zlé bytosti nebo duše zemřelých.

Nejtěsnější konjunkce Jupitera a Saturnu za posledních 800 let
Letos se navíc zimní slunovrat protíná s konjunkcí Jupitera a Saturnu. Tyto planety se k sobě přiblíží nejvíce za posledních 800 let. Podle astrologů je tato kombinace velmi silná a může ovlivnit lidské jednání – uzavírá se nám jedna etapa a otevírá se nová. Je nám umožněno dokončit v sobě, co jsme během uplynulého roku prožili, zejména ty náročnější situace, a otevřít se novým světlým zítřkům. Tohoto kouzelného času můžeme využít pro rozpuštění starých křivd a bolestí a otevření se naději, teplu a světlu nadcházejícího času s vírou v lásku a dobrotu. Adventní a vánoční období je časem zázraků a splněných přání, jediné, co pro to musíme udělat, je se jim otevřít a nepřestat věřit.

Zimní slunovrat se oslavuje od nepaměti
Pro naše keltské předky znamenala tato noc příchod naděje a života, jež pro ně představovalo slunce – zdroj životadárného světla a tepla. Proto tento den oslavovali zapalováním ohňů, jejichž světlo a teplo mělo přivolávat sílu slunce a zároveň oslavit jeho návrat. Znovuzrození slunce přinášejícího světlo, teplo a život slavily ale i další staré kultury – tedy nejen Keltové, ale také Germáni, Egypťané a Římané. Uctívání slunce a oslava jeho návratu tak patří mezi tradice, které jsou s člověkem spjaty odjakživa. Slunce znamenalo, že zima se všemi hrůzami, které s ní souvisejí, pomalu končí a že nastává období veselí, radosti, světla a tepla – čas, kdy bude zase lépe.

Oheň jako ochrana před mocnostmi zla
Noc, kdy se slunce vrací, je nejdelší v roce. To naši předkové vnímali nejen jako tajemné, ale také děsivé: temnota neozářená ochranným světlem boha slunce mohla ukrývat přízraky z podsvětí, které se pod rouškou noci rozhodly vykrást na zemský povrch, a nikdo nevěděl, co zde mohou natropit. Aby Keltové zemi ochránili před zlem a temnotou, udržovali celou noc oheň. Ten se zapaloval již za soumraku, což mělo jasný důvod: měl do sebe vstřebat poslední paprsky slunce. Do ohně se vkládalo posvátné poleno ozdobené zelenými větvičkami, uhlíky z něj se potom sypaly na záhony: věřilo se, že ochrání, a navíc zajistí bohatou úrodu. Následovalo 12 „temných dní“, které Keltové využívali k věštění budoucnosti – tu odhalovali z náhodných znamení, kterých si všímali při pozorování přírody.

Polaz jako symbol slunce
K oslavám zrodu nového boha slunce patřila i mocná symbolika. Jedním z hlavních symbolů slunce, přání hojnosti a zdraví byla ozdoba jménem polaz (polazník – koledník, polazit – chodit po koledě). Ta se o slunovratu vyráběla z brambory, jablka nebo těsta, které sloužily jako základ, do něhož se zapichovala dřívka zdobená sušeným ovocem a dalšími přírodními dekoracemi.

Jmelí – spojení se světem bohů a duchů
Rostlinkou s magickým významem bylo pro Kelty jmelí, protože pro ně představovalo spojení se světem bohů a duchů – jelikož nekoření v zemi, musí brát životní sílu ze slunce, pročež je podobně jako ono zdrojem života a síly, jíž vládne. Proto Keltové jmelí o slunovratu sklízeli a přinášeli do domů – věřili, že jim přinese požehnání a ochranu.

• autorka: Kateřina Hájková
• foto: Shutterstock.com