Už od prvního vykročení z letadla do letišní haly je jasné, že život tady plyne zcela v jiném rytmu. V havajském rytmu. Na kufry nás čeká jen pár lidí, většina lidí sem létá jen s carry-onem, protože tady kromě žabek a plavek nepotřebujete zhola nic. Karusel na vyzvedávání kufrů je už v otevřeném prostoru mimo letištní halu, takže nasáváme teplý vzduch a pozorujeme palmy, jak se klátí ve větru. Když po pěti minutách čekání na kufry kolem nás proběhne slepice, trochu se divíme, ale zůstáváme v klidu. Maui je přece plné překvapení.

Při vyzvedávání auta v půjčovně narážíme na první problém. Nedokážeme vyslovit název našeho hotelu. Oficiální jazyk je zde sice angličtina, protože Havajské ostrovy jsou 50. státem USA, ale názvy měst, ulic a hotelů jsou ve starém havajském jazyce.

Necháváme si tedy od paní v půjčovně, kterou naše neschopnost vyslovit cokoli velmi pobavila, vysvětlit, že máme všechny zdravit Aloha a děkovat Mahaló. Což jsou na většinu času jediná dvě slova, která si zvládáme zapamatovat a umíme je vyslovit.

Objevitel James Cook

Havajské ostrovy, které pro zbytek světa objevil v roce 1788 kapitán James Cook, byly do té doby vedeny náčelníky a šamany. Během pobytu Jamese Cooka na Havaji abdikoval náčelník Havajských ostrovů. Cook byl však během následných mocenských bojů zabit a ostrovy se podařilo ovládnout náčelníkovi Kamehamehaovi, který vojenským sjednocením vytvořil Havajské králoství a sám sebe jmenoval králem. Království přes různé pokusy Rusů, Angličanů, Francouzů či Japonců odolalo až do roku 1893 kdy byla svržena královna Liliuokalani.

Vydáváme se s půjčeným jeepem do městečka Lahaina, které bylo kdysi hlavním městem Havaje. Nyní je jím město Honolulu. Za dvacet minut už projíždíme kolem nádherných bílých pláží, které lemují silnici a k našemu překvapení jsou téměř liduprázdné. Hotel nacházíme okamžitě a veselá recepční na nás už z dálky volá: „Aloha“.

Pozor žraloci! 

Naše první kroky na ostrově musejí nutně vést k moři, a tak vyrážíme na krásné pláže, které jsme viděli cestou z letiště. Při prvním zastavení zjišťujeme, proč jsou prázdné. Velká žlutá cedule hlásí nebezpečí vln a žraloků. Smočíme tedy nohu a vyrážíme na druhou stranu směrem k hotelovým komplexům. Později se dozvídáme, že žraloci by si nás nevšimli, protože jsme pro ně velkým soustem a pokud zaútočí, tak na surfaře daleko od břehu, kterého si spletou s rybou. Všechny pláže na ostrově, i u těch nejdražších hotelových komplexů, jsou veřejné a bez problémů se tak na nich může kdokoli uvelebit. Využíváme krásné pláže před Hyatt Regency a rozbalujeme ručníky s nápisem Aloha. A poprvé se noříme do neskutečně teplé vody a dovádíme v ní jako děti. Je čtvrtek odpoledne, teplota vody je 27 stupňů, teplota vzduchu 29 stupňů a před námi dva týdny. Myslím, že jsme v ráji. Když se chvíli poté procházíme po pláži a potkáváme Starbucks a hned vedle něj jógové studio, mrkneme na sebe se spikleneckým ujištěním, že to je opravdu Havaj!

Na pobyt na druhém největším z Havajských ostrovů Maui, jemuž se přezdívá The Valley Isle a rozkládá se na 1883 km2, jsme pečlivě připraveni. Už z Prahy s námi cestuje místní bible, Maui Revealed šestá edice, které se tady přezdívá Blue book, díky jejímu modrému přebalu. Autor v ní popisuje detailně každý kilometr silnic, pláže, restaurace, výlety a hodnotí je svým vlastním měřítkem. Ta kniha je opravdu malý zázrak. Najdete v ní úplně všechno. Jistou nevýhodou je, že vzhledem k její popularitě, jsou všechna místa v ní popsaná hojně navštěvovaná.

Na raftu za velrybami

Podle připraveného plánu vyrážíme do přístavu, abychom si na druhý den koupili výlet na pozorování velryb. Nechceme jet s další stovkou lidí a tak si kupujeme, i když s lehkou nedůvěrou, výlet za velrybami na raftu s kapacitou 18 lidí a vyrážíme do víru večerního velkoměsta, tedy spíše městečka.

Druhý den ráno poctivě čekáme ve frontě na raft a posloucháme školení našeho kapitána, který nám říká kam si sednout, jak se pohybovat a co hlavně nedělat. Za pár minut máme přístav za zády a míříme k místu, kde dnes ráno velryby viděli. Kapitáni se domlouvají přes vysílačku a tak jedinou nevýhodou může být větší koncentrace lodí v jednom místě. Náš kapitán se rozhodne zamířit dál od přístavu a po dalších několika minutách zastavuje raft a říká nám co máme pozorovat.

Čekáme, občas se v dálce objeví gejzír vody, jak velryba vyfukuje vzduch, ale jinak je klid. Pak náš kapitán vidí v dálce čtyři velryby a stáčí k nim raft. A když doplujeme do jejich blízkosti, naskýtá se nám neskutečná podíváná. Z vody se noří něco obrovského. Jak se dozvídáme je to samice, podle pohybu, kterému se říká breach. Plave na boku a máchá ploutví. Skoro to vypadá jakoby nám mávala. Pro samce je to jasný signál, že je připravená. Velryby sem připlouvají z Aljašky od začátku prosince a tráví ve zdejších teplých vodách čas až do dubna. Koukáme se na to neskutečné vystoupení a ladnost pohybu těch obrovských tvorů s úžasem. Trvá to pár desítek sekund, pak se objeví ocasní ploutev, což znamená, že se samice potápí a najednou je hladina zase klidná.

Východ slunce na sopce

Druhý den ráno vstáváme brzy. Hodně brzy. Chystáme se totiž na východ slunce, který budeme pozorovat z nejvyššího bodu ostrova. Sopky Haleakalä. Abychom se z pláže dostali do výšky 3055 metrů, musíme absolvovat hodně zatáček a stoupání. Naše kamarádka nás varovala, ať si vezmeme hodně teplé oblečení, že tam bude foukat. Naše tenká péřovka rozhodně nestačí. Vichr je tak silný, že máme co dělat, abychom zvládli stát. Lidé kolem nás jsou zabalení do dek, spacáků, šál a všem je úplně stejná zima. A tak dalších 40 minut drkotáme zubama, až se najednou v dálce objeví slabý oranžový proužek a pak během se během chvilky rozlétne do stran ornažová záře. Byl to neskutečný moment. Vulkán pod námi se otevřel a bylo vidět do jeho chřtánu. V dálce se začaly objevovat sousední ostrovy, dokonce na chvíli utich vítr a my jsme se tak mohli kochat tou nádherou do té doby, než jsme měli tak zkřehlé prsty, že už jsme ani nemohli zmáčknout spoušť fotoaparátu. Kdybychom si vyhradili víc času, mohli jsme se vydat na track do vulkánu, ale vzhledem k teplotě vyrážíme směr pláž.

Surf, jóga a tráva

Naší zastávkou je městečko Paia. Jako bychom přijeli do jiného světa. Paia je velmi free. Na ulici je cítit tráva a hodně lidí vám nabídne čouda. Někdy s úžasem koukáme a dohadujeme se, jestli jsou zhulení nebo jsou opravdu tak free. A jak jdeme, potkáváme Mesh Yoga Studio. Kousek nad ním buddhistickou svatyni vysvěcenou Dalajlámou a nad ní Maui Yoga Shala. Tady všichni cvičí jógu a jezdí na surfu. A večer velmi pravděpodobně kouří trávu. Na západ slunce si jdeme sednout na pláž Ho’okipa. Vlny buší do skal a na konci pláže pozoruje skupina lidi želvy vylézajcí na pláž. Některé vypadají jako obří kameny, vůbec se nehýbou a je těžké rozpoznat, že se jedná o živého tvora, ale když se pořádně podíváme, dopočítáme se počtu 48. Pláž je posetá obřími želvami, které se tady povalují a odpočívají.

Dalšímu dni přezdíváme pracovně beach day. Poslední dny byly tolik naplněné zážitky, že dnes prostě budeme jen ležet a cestovat po plážích. Vyrážíme směrem Wailea a dohadujeme se kde zastavit. Jedna pláž hezčí než druhá. Konečně zastavíme, jsme tu úplně sami. Zůstáváme hodinu a pokračujeme dál. Ke konci dne se dopracujeme až na Big Beach, která opravdu dostojí svému jménu. Nádherný písek a bouřící vlny nás naprosto uchvacují. Pravdou je, že nás také několikrát tak semelou, že nevíme, kde je dole a kde nahoře. Ale i když máme písek všude a z kolen nám teče krev, tak se smějeme a řádíme ve vlnách dál.

Hana – místo, které musíte vidět...

Vyrážíme na poslední celodenní výlet. Naším cílem je městečko Hana. Všichni, kdo byli na Maui, nám říkali, že sem musíme jet. Cesta z písečného pobřeží vede napříč ostrovem na jeho opačnou tvář. Cesta je to velmi klikatá a úzká. Většina mostů je jen pro jedno auto a jede se velmi pomalu. Často zde prší, díky čemuž to zde vypadá jako v pralese. Po třech hodinách cesty klikatou silničkou dorážíme do Hany a hledáme centrum. No vlastně je to jedna ulice a na ní general store – místní smíšené zboží, kostel a jeden hotel. Kvůli tomuhle jsme jeli tři hodiny? Pokračujeme za městečko na pláž, která je vyhlášená černým pískem. Trochu s despketem vystupujeme z auta, ale jsme úplně ohromeni nádherou, která se nám po pár krocích otevírá. Bouřící tyrkysový oceán bičující do lávových útesů, které jsou porostlé zářivě zelenými rostlinami. Větší kontrast snad není možné nikde jinde vidět. V tu chvíli zapomínáme na ty tři hodiny kroucení po silnici.

Dva týdny utečou jako voda a cestou na letiště pozoruji zapadající slunce nad oceánem a musím setřít z tváře slzu. Pak si ale hned uvědomím, že není třeba být smutný, protože tohle je místo kam se rozhodně vrátím. Říká se mu Havaj a pro mě je to ráj.

• autor: Jakub Šamberger
• www.energystudio.cz
• zdroj fotky: archiv autora