Jednoho slunečného odpoledne jsme se s kolegyněmi z redakce našeho ústeckého kulturně-společenského magazínu sešly na pravidelné poradě u lahodné voňavé kávy v místní skvělé kavárně. Tentokrát se k nám ale připojil ještě někdo, kdo zcela zvrátil průběh i charakter konverzace a přenesl nás od povšedního řešení témat chystaného čísla kamsi hloub – do nitra nás samých.

Erwin Kukuczka je známý český kazatel, básník a publicista, který žije v městě Ústí nad Orlicí, kde od svého narození žiji i já. Nikomu jistě nemusím tuto osobu podrobně představovat, a kdo by se o něm přeci jen chtěl dozvědět více, stačí jeho jméno zadat do vyhledávače na Googlu a okamžitě na něj vyskočí desítky stránek plných informací. Pro účel tohoto článku ale postačí, když vám řeknu, že se hovor stočil k minulosti pana Kukuczky, a to konkrétně k dětství, které měl vskutku nelehké.

Chlapec se nedožije 5 let

Poté, co se jako dvouletý vrátil z výchovného ústavu, kam jej po smrti matky poslali Němci, sdělili jeho otci lékaři neradostnou zprávu – chlapec je tak zubožený, že se buď nedožije 5 let, nebo dožije, ale bude z něj nadosmrti mrzák. Nestalo se ani jedno z toho. Erwin Kukuczka nejen, že přežil, a nejen, že ne jako mrzák, ale dokonce se stal člověkem, který svůj život zasvětil pomoci druhým. Ať už za komunismu, kdy u něj na faře napsal řadu svých děl známý spisovatel Egon Bondy, nebo svou službou ovečkám coby kazatel církve československé husitské, nebo krásnou poezií, již recitují dodnes přední čeští umělci (třeba Jitka Molavcová nádhernou báseň o lásce). Nadto je to velmi milý, přátelský, usměvavý a pozitivní člověk, vedle kterého se zkrátka cítíte dobře, protože vyzařuje takový ten klid a stabilitu a pohodu, které jsou přímo nakažlivé.

Máme věřit na zázraky?

„Zachránili mne jablúnkovští psi,“ říká Erwin Kukuczka o tom, jak se dostal z nejhoršího. „Tátovi tehdy říkali, ať mne maže a krmí psím sádlem. Nakonec to skutečně pomohlo.“ A stal se zázrak. Malý Erwin ve zdraví přežil. „Máme tedy věřit na zázraky?“ zeptala se kolegyně Ida. „Samozřejmě, zázraky se dějí,“ odvětil okamžitě Erwin Kukuczka. „Jenže lidé jsou tak zaslepení kolotočem každodenních starostí, že si často ani neuvědomí, že zázrak vlastně zažili,“ dodal. Jednoduchá pravda, kterou v té chvíli pravil, byla tak hluboká, že mne zasáhla tam, kam chodím v praxi. V mém vnitřním příbytku. „Děvčata, umíte se modlit?“ zeptal se potom kazatel. Ani jsem nezavírala oči. Polkla jsem. Obrátila pozornost k dechu. Vedl mne dovnitř. Umím se modlit? Dějí se zázraky? Odpověď jsem hledala v sobě. Byla/je kladná. V obou případech.

Umíte se modlit?

Erwin Kukuczka zmínil něco, co nám, vlivem hektického způsobu života, často chybí. Něco, k čemu vede právě jógová praxe. Předně je třeba si uvědomit, čím pro nás praxe je. Já ji vnímám jako modlitbu. Čas, který trávím sama se sebou, a zvědomuji si tak existenci něčeho vyššího, co nás všechny přesahuje. Různá náboženství TO nazývají různými jmény, já si ale myslím, že se vždycky jedná o TO jedno, TOHO jednoho, který nás všechny spojuje. A tím, že se v jógové praxi obracíme sami k sobě si zároveň uvědomujeme JEHO existenci. To nám otevírá oči a umožňuje vytvoření nadhledu potřebného k získání odstupu od toho, co nás stahuje. S takovým přístupem potom nemusíme hledat zázraky, protože k nám přijdou samy. Především je skutečně uvidíme. Vždyť co je vlastně zázrak? Kouzlo přítomnosti, která už se nikdy nebude opakovat. Každý nový den, kdy se můžeme nadechnout a strávit jej s těmi, které milujeme. Zázraky existují a nejsou vzdálené. Máme je přímo na dosah ruky. Stačí se jen podívat a všímat si jich, pustit je k sobě.

• autor: Kateřina Hájková (roz. Lukášová)
• foto: Shutterstock.com