Byl pozdní večer – první máj –
večerní máj – byl lásky čas.
Hrdliččin zval ku lásce hlas,
kde borový zaváněl háj.

Karel Hynek Mácha, Máj. Krásná báseň, kterou jsem na střední škole před maturitou v jednom ze záchvatů náhlé lásky ke krásné beletrii přečetla během několika večerních hodin ve vaně jedním dechem. Je to báseň smutná a zároveň velmi krásná. Zrovna taková může být i jóga. A protože zrovna máme květen, lásky měsíc, lásky čas, pojďme si společně, jak jinak než jógově, popovídat o tom, jak může jóga pomoci při budování zdravého a pevného vztahu, který přečká vše, co se mu postaví do cesty.

Odložme skepsi a nechme ji na cestě

V první řadě je třeba si uvědomit jednu věc. Každý, kdo se kdy setkal s jógou, a každý, koho kdy jóga chytila za srdce, jistě potvrdí, že do jógy skepse nepatří. Stejné je to s láskou. Nabízí se otázka, proč vlastně o těchto dvou aspektech lidské existence mluvit odděleně. Láska. Jóga. Jóga a láska. Jóga jako láska. Láska jako jóga. Jak je to správné? Tak, jak to cítíme. A každý z nás to může mít jinak.

Nejprve poznej sebe sama, potom poznávej své okolí

Odpovězme otázkou: Čemu nás učí jóga? Jóga nás učí poznávat sebe sama a milovat sebe sama i přes to, že všechna odhalení našeho nitra nemusí být vždy pěkná. I přes to, že je někdy těžké smířit se s tím, co se v nás děje. A právě proto je tolik důležité odložit skepsi a nechat ji na cestě. Protože pokud budeme skeptičtí sami k sobě, budeme skeptičtí i ke světu, druhým lidem, těm, které milujeme, k lásce… Mohli bychom pokračovat do nekonečna. Shodněme se tedy na tom, že skepse nepatří do lásky ani do jógy.

Budování polohy nestranného svědka

Další, co nás jóga učí, a další, co nám může pomoci při budování trvalého vztahu, je objektivní nadhled. Jóga nám dává prostředky k tomu, abychom bádali ve svém nitru a nacházeli zde nejen to špatné, o kterém se hovoří výše, ale i to dobré. Kombinace obojího nám potom, při vytrvalém úsilí, houževnatosti a pravidelnosti vnitřní praxe postupem času vyjeví, jak se cvičit ve vytváření určitého nadhledu. Takového, který nám umožní poodstoupit od sebe sama, od svého života, od svých pocitů a emocí, a podívat se na to všechno jakoby z dálky. V této poloze nestranného svědka již potom nebudeme pozorovatelem, který musí držet pozornost, ale svědkem, který to všechno vidí, ale nijak se ho to nedotýká. Protože on nehodnotí. Jen se dívá. Pozoruje.

Umění poodstoupit

A právě ona poloha nestranného svědka nám dává moc poodstoupit od toho, co se nám nelíbí, a podívat se na to jinýma očima. Očima, které nesoudí. Jen sledují. Naučíme-li se tak jednat sami se sebou, pravděpodobně se nám to časem podaří i s naším okolím a s těmi, které milujeme. Vezměme si příklad z praxe, pro který nemusíme chodit daleko. Partnerská hádka. On má nějakou představu, ona má nějakou představu. Hádají se, protože se najednou nemohou potkat a každý z nich se snaží s větší či menší razancí prosadit si svou. Navzdory tomu, že to možná momentálně tak nevypadá, se ty dvě lidské bytosti nade vše milují a toto nedorozumění jim oběma ubližuje a trápí je. Jeho hrubost narušuje jemnost, která se skrývá uvnitř. Pod clonou hněvu, vzteku, strachu a neústupnosti. 

Vzájemné pochopení

Co se stane, když se nám v takové chvíli podaří poodstoupit od celé situace, dostat se do polohy svědka a podívat se na všechno tak nějak seshora? Možná, že se nám to v širších souvislostech začne všechno jevit trochu jinak. Možná, že dokonce hodně jinak. Náhle zjistíme, že naše představy splývají, jen možná používáme slova, která je zkreslují. A tak se najednou přestaneme soustředit na slova, přestaneme se soustředit úplně na všechno a začneme pouze vnímat, jak se cítíme a kde cítíme jaké nepohodlí.

Sami za sebe a Společně s velkým „S“

Ne my sami, ale společně s partnerem. Pohled svědka nám dá nahlédnout na celou záležitost nejen jeho očima, ale věčnýma očima krásného nesouzení, které je nádherně osvobozující. Zmizí všechna hořkost, smutek, zášť, rozčilení a zůstane pouze čirá a upřímná láska plná porozumění a ochoty spojit se ve vzájemné harmonii a jednotě. V takové, která vede k čisté vnitřní radosti z toho, že máme někoho, na koho se můžeme spolehnout, komu můžeme důvěřovat a koho můžeme milovat. Sebe sama. A jakmile toto přijmeme, pochopíme, sžijeme se s tím, budeme schopni stejně přistupovat i k partnerovi. Jakmile toto přijmeme, budeme schopni nenechat se vtáhnout do víru a kolotoče jedovatých tendencí mysli a negativních emocí.

Květen, lásky čas – nejen v květnu

Na budování takového přístupu k lásce můžeme pracovat každý den, protože on sám nepřijde. Nečekejme na Valentýna, na Prvního Máje či na nějaké další významné dny. Pěstujme Lásku s velkým „L“ a mějme Valentýna a Prvního Máje každý den. Mějme je ve své mysli, ve své duši, ve svém srdci a pusťme k sobě všeprostupující a vše-sjednocující Lásku. Lásku, která nám pomůže s budováním pohledu nestranného svědka a s pochopením všeho, co se odehrává v nás, v těch, které milujeme, i v těch, které nemilujeme.

• autor: Kateřina Lukášová
• www.sadhak.cz
• zdroj fotky: Shutterstock.com