I když je to pro mne někdy tuze těžké přijmout, zjišťuji, že člověk dostane to, co potřebuje, přesně v okamžiku, kdy je to pro něj nejvíc prospěšné. Bez ohledu na to, jakou má sám představu.

Cvičení, kde mi bylo dovoleno zklidnit se a nemyslet na nic, jsem objevila před mnoha lety. V období, kdy jsem měla hektickou práci – spoustu běhání, vyřizování a povídání si s lidmi. Ne, nejednalo se ještě o jógu. Očarovalo mne taiči. Volné jemné pohyby spojené s dechem. Koordinace. Dynamika jen tam, kde má opravdu smysl. Logika pohybu vycházejícího z boje. Přesto jemná, plynoucí. Nepotřebovala jsem víc než si odpočinout od tolika myšlenek, které mi vířily hlavou.

Se změnou práce, která byla náhle mnohem statičtější, jsem ale najednou cítila nesoulad. Dívala jsem se na Mistra a vnitřně věděla, že za jeho krásnými vzletnými slovy není skutečná čistota, kterou jsem tehdy chtěla. Že ve skutečném životě dělá věci, které nejsou podle mých tehdejších představ správné. A já potřebovala vzor! A přála si zažít, že je někdo, kdo „VÍ“! Vnímala jsem ale své tělo a to chtělo něco jiného. Zvláštní, asi i bolestivé, ale poslechla jsem.

Období tance, aerobiku, rychlosti… Znovu spousta nových jednání, akcí, mluvení, kolegů, přátel… a najednou ticho. Únava, velké zdravotní trable a zase jasný signál mého moudrého těla.
Přes všechna strašidelná slova, která kolem mne tehdy zněla, jsem cítila neuvěřitelný klid. Kde se vzal, nevím. Pochopit, že jsem JÁ na prvním místě a že opravdu nemusím „zachraňovat svět“, mi ale dalo dost zabrat. (Pravda, dodnes s tím občas zápasím.) Objevila jsem díky tomuto zastavení mnoho knih, hudby, barev, poznala o něco více své blízké a hlavně – začala se učit nechávat „věci plynout“.

Moje krásná nová role maminky mě okouzlila. Ne, nebylo vše jako „na růžovém obláčku“ – u nás doma se plakalo a vztekalo, byli jsme unavení, zpochybňovali jsme svá rozhodnutí, byli smutní, zklamaní. Nad tím vším jsem ale vždycky vnímala „cosi“ hlubokého, krásného, pravdivého…

Dětský svět otvírá mnoho dveří – a já začala, vedle kreslení, modelování a objevování hřišť, chodit na jógu pro rodiče s dětmi. Pozdrav sluníčku, zvířátka. Lehkost, hravost, úsměvy a já jako bych si na něco vzpomněla. Spontánně jsem začala cvičit nejen doma s mojí holčičkou, ale i jinde s dalšími dětmi. Těšilo nás to. V té době mi ale začalo cosi našeptávat „A co ty? Co ty jako žena? Nejsi přece jen máma! Co tvoje zájmy? Co tvá přání?“ Pokusem to zjistit byl můj první kurz kundaliní jógy. Žasla jsem nad pojmy jako krija, ásana, slzela jsem při zpěvu manter (jednu si zpívám dodnes)… Po skončení domluvené desítky hodin jsem ale měla vnitřně dost. Nerozuměla jsem tomu, ale nechtělo se mi pokračovat.

Znovu se mi v životě objevilo téma „já a autorita“ – moje přání vzhlížet k tomu, kdo je „šéf“, a moje potřeba „vážit si ho“. Rozhodla jsem se tedy odejít z mé milované práce. Možná trochu „pyšně“, a tak jsem měla možnost ochutnat zkušenost „nechceme tě, máš malé dítě“. Velká lekce.

Období relativního klidu střídá dynamika – v jednu chvíli tři báječné nabídky práce a těžká nemoc v rodině k tomu. Přijímám vše. Přebíhání z místa na místo zastavuje až můj úraz nohy… Rozhoduji se, že to v životě chci jinak, a jakoby zázrakem se kousek od mého domova otevírá jógové studio…

Třetím rokem skutečně cvičím. Sama i s různými učiteli.
Někdy je to z pouhé potřeby hýbat se, dýchat, být tělem. Někdy přicházím s hlubokými otázkami.
Nehledám už svého guru – snažím se jen poctivě vnímat sebe sama, pozorovat ty druhé a nesoudit.
Nečekám náhlé osvícení a mystické zážitky – jsem šťastná za klid a spokojenost v prostém „tady a teď“. Někdy si jen tak zpívám, třeba pracuji s hlínou, hraju si, reaguji na změny, dívám se a jsem.
Kéž si jednou přijdu na to, že tohle „OBYČEJNÉ“ je ta „skutečná jóga“ a žiju jí odjakživa.

autorka: Petra Chmelařová

Jógová specializace: pozoruji, objevuji :)

foto: archiv autorky (autorka je první zprava)