Roční období 07. 11. 2020 PDF Tisk

Listopad: Měsíc vzpomínání, plískanic i příprav a očekávání

Předposlední měsíc v roce je měsícem radostným i teskným. Je příkladem rčení, že když něco starého končí, něco nového začíná. Přináší vzpomínky i očekávání, nutí k zamyšlení i nicnedělání při dlouhých chladných večerech. Jak je trávili naši předkové?

Listopad: Měsíc vzpomínání, plískanic i příprav a očekávání

V dávných dobách, kdy lidé ještě věřili pověrám a báli se strašidel, trávili dlouhé podzimní a zimní večery v chalupách, kde se scházeli nejen proto, aby ušetřili za světlo a teplo, ale také aby společně drali peří, zpracovávali len a u toho si vyprávěli příběhy. K tomuto zklidňování a ztišování, které svým způsobem znamenalo již přípravu na nadcházející předvánoční adventní období, docházelo ale až koncem listopadu a milník, kterým končilo období hostin a oslav, představoval svátek svaté Kateřiny, který připadá na 25. listopadu.

Svatý Martin přiváží nejen sníh, ale také posvícení
Do svaté Kateřiny se totiž lidé radovali z konce hospodářského roku, kdy se vyplácely roční mzdy a uzavíraly se smlouvy na příští rok. Právě listopad před dlouhou a tuhou zimou, jejíž předzvěst často přicházela již v podobě svatomartinského sněhu, dával poslední možnost k tomu se pořádně pobavit, zazpívat si, zatancovat a vychutnat si dobré jídlo v dobré společnosti. Asi nejznámější jsou v tomto směru svatomartinská posvícení, která připadají na 11. listopadu, což je den, kdy zemřel biskup svatý Martin, který byl všemi milován pro svou laskavost a dobrosrdečnost a je tak jedním z nejoblíbenějších svatých vůbec.

Láska a dobro zvítězí navzdory všemu
Pro svou víru a odpor k násilí dřívější voják, poté co se o svůj vojenský plášť rozdělil se žebrákem, odešel od armády a stal se biskupem bojujícím proti boření pohanských oltářů i proti rozsudkům smrti za údajné čarodějnictví. Svým příkladem tak připomíná sílu lásky, dobroty a upřímnosti, která když vytrvá a nepoleví, zvítězí navzdory všemu. O svatomartinském posvícení se podávaly tučné pokrmy, které měly lidi připravit na přicházející zimu a také na půst, jenž se s adventním obdobím pojí. Pekly se svatomartinské husy i nekynuté svatomartinské rohlíčky plněné povidly a podávala se první mladá svatomartinská vína. Kromě toho se hodovalo také 22. listopadu na svatou Cecilii, což je patronka všech hudebníků, a pak také na zmiňovanou svatou Kateřinu. Tehdy se pořádaly proslulé „babské bály“, jejímiž královnami byly dámy – ty si mohly zvolit, s kým a na jakou hudbu budou tancovat.

Dušičkové vzpomínání
Listopad ale není jen měsícem hodů a veselení, ale také vzpomínání, s nímž je spojen i určitý stesk a lítost nad ztrátou milovaných, kteří nás odchodem z tohoto světa opustili. První dva listopadové dny totiž patří dušičkovým svátkům, z nichž první se nazývá svátek Všech svatých a druhý Památka zesnulých (také Vzpomínka na všechny věrné zesnulé, Památka všech věrných zemřelých, Svátek zesnulých, Památka zesnulých či lidově Dušičky). K oběma svátkům se váže řada křesťanských i pohanských pověstí, které spojuje právě vzpomínání na drahé zesnulé a uctívání této vzpomínky.

Světlo jako symbol věčnosti
Světlo svíčky má velký symbolický význam ve všech kulturách i náboženstvích, z jógové praxe jistě známe třeba meditaci zíráním do plamene svíčky, které se říká „trátak“. Naši předkové světlo svíček vnímali jako symbol věčného života a vzpomínky, právě proto zapalovali o dušičkových dnech svíčky na hrobech, které kromě toho zdobili také sušeným kvítím, protože vydrží déle než kvítí čerstvé. Konaly se rovněž dušičkové bohoslužby, kde se recitovala modlitba za zemřelé, jež v křesťanské tradici představuje jednu z nejdelších vůbec. Před nočním pobytem na hřbitově a v kostele však pověry varovaly, protože podle nich své bohoslužby v tomto období sloužili i duchové a živého, jenž by je přitom vyrušil, by za trest roztrhali na kousky.

Pečivo, mléko i máslo pro uctění i pomoc
Věřilo se, že v předvečer svátku Všech svatých se duše vrací z očistce, aby si odpočaly od muk, jimiž zde pro své pozemské hříchy trpí. Aby jim pozůstalí ulevili od bolesti, k potření ran dávali místo oleje do svítilen máslo a pili studené mléko, aby jim přilepšili a očistili se od vlastních hříchů, házeli do ohně některé pokrmy, a dokonce prostírali pár míst navíc, kdyby je zesnulí chtěli přijít navštívit. Když se ráno ozval kostelní zvon, musely se duše vrátit zpátky a o jejich nářku a slzách vypovídalo zamračené nebe a déšť. Aby se mrtví uctili, pekly hospodyně speciální pečivo – na první dušičkový svátek to byly „kosti svatých“, tedy kynuté houstičky tvarované jako hnáty proložené křížem, na druhý svátek potom připravovaly čtyřhranné „dušičky“ s mlékem, mákem a povidly.

  • autorka: Kateřina Hájková
  • fotografie: Shutterstock.com

Objednat předplatné