Mnozí, kteří vejdou dveřmi jógového studia, se ani nemusí rozhlédnout kolem, a už jim povolují koutky úst do, a teď mi promiňte to připodobnění, skoro až připitomělého úsměvu podobajícího se úsměvu Buddhovu. Výrazy ve tváři se z minuty na minutu mění, lidé pokládají poslední pracovní telefonáty ve chvíli, kdy cvaknou dveře o futra jógového studia. Chvilkové zavření očí, hluboké nasátí vzduchu, jenž je prosycen vonnou tyčinkou, a s výdechem se už neubrání povzdechu: Aaaach, to jen sen pracovat v jógovém studiu. Vy musíte být tááák vyklidněné… 

A šibalsky mrknou na lektorku nalévající si horký čaj. A když není na blízku, tak alespoň na recepční usmívající se za soškou Ganéši postaveného na pultu vedle platebního terminálu. Ale je tomu opravdu tak? Ráda vás dnes vezmu za oponu toho, co se může navenek nějak tvářit a co tak ve skutečnosti ani být nemusí aneb jaké to je být jógovým lektorem. Je to zen? Je to sen? Či noční můra?

Na začátku se věci zdají převážně růžové. Představa sebe sama s málou na krku a nabitým nejen playlistem, ale i jógovým sálem. Aby tomu tak nebylo, když se na lekci svého lektora rozhlédneme a vidíme početnou skupinku, jenž tu s námi sedí ve zkříženém sedu a naslouchá s nadšením vybraného učitele jógy. A s touto představou, která doplňuje představu o něco jasnější, v které chceme skončit v dosavadní nevyhovující práci, se rozhodneme pro zcela zásadní krok. Alespoň tak jej vnímáme. Jóga a její učení nás baví a zajímá, a tak navečer otevíráme s konvičkou yogi čaje svůj laptop a do okénka vyhledávače vyťukáme: Kurz pro učitele jógy. A ejhle, v mžiku máme na výběr z mnoha kvalitních kurzů rozličného zaměření. Jeden z nich si po důkladném zvážení a doporučení kamarádky nakonec zarezervujeme a se zpěvem šanti z bedýnek svého laptopu vidíme svou blízkou budoucnost jako sen, anebo onen zen?

Měla jsem to štěstí, že mne jóga políbila před několika lety. Když ještě u nás neslavila svůj vrcholný boom, kdy lektorů bylo poskromnu a kdy zvídavých praktikujících přibývalo. Pomalu mám však pocit, že začíná být více lektorů, než je oněch praktikujících.

Po úspěšném dokončení kurzu vítězně žmouláme v ruce certifikát opravňující nás učit. A co teď? I když jógových studií přibývá, většinou si žádané hodiny v rozvrhu drží stálí lektoři, a tak na emailový dotaz, zda by o nás neměli zájem, často přijde odpověď i s poděkováním, avšak neměli. Nebo odpověď nepřijde vůbec, a to nás občas zamrzí. A i když nějakou tu hodinu na lukrativním místě přeci jen nakonec vybojujeme, divíme se, že nám na lekce chodí lidí pomálu či vůbec. Kde jsou ti lidé? Kde je chyba? 

Nedávno jsem četla na sociálních sítích příspěvek, kde jeden z lektorů zveřejnil zamyšlení, že pokud se nezačne fotit v obrácených pozicích na co nejefektivnějších místech, asi se neuživí. 

Satja a autentičnost

Zjišťujeme, že i ve světě jógy je konkurence, a nikoliv malá. Tak jako všude, zvítězí ti nejvytrvalejší a nejzapálenější pro věc. Ale chce se nám? Chce se nám vymýšlet jak být viděn či slyšen? Někomu ano, a někomu nikoliv. Často se velmi kvalitním lektorům tento způsob bohužel, zdá se mi, natolik příčí, že raději odejdou do ústraní… Protože zjišťují, že i ve světě jógy, tam, kde jsme to nejméně čekali, se občas objevuje chamtivost, pomluvy a nepravda. Bohužel pěkný certifikát z toho či onoho kurzu z nás automaticky nedělá člověka řídícího se dle základních pravidel jógy, dle morálních a etických kodexů. Tak jako všude, zvítězí pravda, ona satja. Ale jsme dost pravdiví? Sami k sobě? K lidem kolem? Jsme v jednotě s tím, co si myslíme, co říkáme a co děláme? Jsme sami sebou, či obrazem našeho oblíbeného lektora, na kterého jsme se před časem dívali s úsměvem ve tváři, kdy nás ten báječný nápad napadl? Jsme autentickou osobou, či kopií?

Nikdo vás nenaučí jak učit. Nikdo vám neřekne, jaké to je, postavit se do sálu lidí s upřeným pohledem na vaši osobu a s očekáváním. Nikdo vám nevloží do úst klíč, s jakým máte mluvit k lidem. Hlas, intonaci. Kdy jej zvýšit, kdy naopak ztlumit…

Vyhořelá existence

Je to neustálá snaha, úsilí jako v každé jiné branži. A i když budou mnozí namítat, že jóga by neměla být ve svém základu o výdělku, bohužel se však nacházíme v době, kdy za předávání jógy kus chleba a nocleh, jako tomu bylo dříve, nedostaneme a nájem i onen chleba zkrátka zaplatit musíme. Nebo si snad dokážete představit svého učitele jógy, jak v sámošce pod dlouhý svetr obratně schovává propečený bochník s kůrčičkou, aby se, chudák, najedl? A tak s lehkým, možná i trochu větším, rozčarováním zjišťujeme, že se budeme muset začít ohánět. Hodněohánět. A tak s vervou nabíráme co největší počet lekcí. Ještě tady v tom studiu, ještě v jiném… Ochotně zaskakujeme za své kolegy a ejhle… Jednoho krásného dne se přistihneme, že na lekci opakujeme sekvenci a slova jako kolovrátek. Slova bez obsahu. Že nám vlastně „ta jóga“ už nepřináší radost, ale prachobyčejný stres.

Nakonec úspěch lektora netkví v tom, jak moc se dokážeme zviditelnit, ale spíše v tom, jaké máme srdce. Jestli si na onoho učitele jógy pouze hrajeme, anebo jestli jím skutečně jsme. Člověk se učitelem nestává, člověk se učitelem rodí.

Zenovou kariéru či zenové zaměstnání lze nalézt všude. Nejen jako lektor jógy. Je to pouze o přístupu. O nastavení mysli. O jógové mysli. A ta se nehledá pouze na jógové podložce, ale naopak, mimo ni. V běžných denních situacích. Třeba právě na poradě v práci.

• autor: Šárka Konečná
• www.jogovna.cz
• foto: Shutterstock.com