BLESKOVĚ
O životě 25. 10. 2021 PDF Tisk

Láska jako štědrost

Co si představíte pod pojmem láska? Vášeň? Motýlky v břiše a adrenalinovou nedočkavost před dalším rande? Intimitu? Změnila se vaše představa během života nebo prostě víte, že láska je, a dál o tom nepřemýšlíte?

Láska jako štědrost

Naše soudobé chápání lásky je spojeno především s obdivem. Zamilovanost představuje zahledění se do fyzických, v lepším případě i psychických vlastností člověka. Říkáme, že jsme se zamilovali do specifického smyslu pro humor, inteligence, oddanosti nebo krásy, ale spíše jsme si pouze stvořili svůj vysněný ideál, ke kterému se upínáme a který zrcadlíme v konkrétní osobě. Ta přitom ani nemusí být naším partnerem. Naše láska je založena na obdivování, a přitom ani nevíme, koho vlastně obdivujeme a hledáme. Často se divíme, že nejsme schopni dlouhodobého vztahu nebo nás takový vztah nenaplňuje. Jádro problému musíme hledat u sebe, a nikoliv v partnerovi.

Být štědrý ve smyslu pochopení
Chceme-li zlepšit své partnerské vztahy, stojí za to podívat se na lásku z jiného úhlu pohledu. Je jím kvalita, která se v partnerských vztazích moc nezmiňuje. Štědrost nebo velkorysost nejsou hodnoty, jakými bychom lásku na první pohled charakterizovali. Přitom milovat někoho neznamená pouze obdivovat jeho tvář či zdánlivě dokonalé vlastnosti, ale především schopnost být vůči němu neobyčejně velkorysí zejména ve chvílích jeho slabosti či nepřitažlivosti. Láska neznamená vzrušení a vášeň v úspěšném životním období, ale schopnost odpuštění a soucitu v obdobích stagnace a zmatku. Milovat tímto způsobem znamená vědět, jak být velkorysý a štědrý ve smyslu pochopení a pozornosti. 

Uvědomit si, že láska znamená především štědrost, je důležité, protože jakmile partnera dobře poznáme, zaručeně zjistíme, že není tak dokonalý, jak jsme předpokládali. Pojetí lásky jako štědrosti nám může připadat neuchopitelné a příliš složité, ale bylo by chybou vzdát to ještě předtím, než se o změnu pokusíme. Téměř každý z nás tento druh lásky dobře zná. Jen jsme netušili, že takové pojetí lásky je vhodné i pro naše intimní vztahy. Tuto lásku projevujeme v přítomnosti malých dětí, zhruba do čtyř let věku. Překvapivé je, že nejlépe se naučíme milovat naše partnery tím, že s nimi budeme zacházet se stejnou tolerancí a LASKAvostí, s jakou přistupujeme k dětem.

Děti, partneři a láska
Malé děti se někdy chovají nespravedlivě a nevysvětlitelně: křičí na osobu, která se o ně stará, rozzlobeně hodí misku s jídlem na zem nebo bez zjevného důvodu rozhazují věci kolem sebe. Málokdy se však jejich chováním cítíme osobně dotčeni, protože víme, že za ním nestojí špatný úmysl či motiv. Jednoduše řečeno jejich chování negativně nevztahujeme ke své osobě. Hledáme benevolentnější vysvětlení, proč udělaly to či ono, a nepředpokládáme, že se tak chovají proto, aby nám ublížily. Omluvíme jejich bláznění tím, že jsou jednoduše unavené, bolí je bříško nebo hlavička či se pohádaly se sourozencem, a s pochopením jim odpustíme. To je zcela v rozporu s přístupem, který uplatňujeme vůči svým partnerům a dospělým obecně. U nich automaticky předpokládáme, že mají špatný úmysl nebo nám chtějí ublížit. Partner nepřišel na domluvenou akci ne kvůli přesčasu v práci, ale protože nás nemá rád, nekoupil chleba ne proto, že po náročném dni zapomněl, ale protože mu na nás nezáleží, a jeho špatná nálada znamená, že chce život zničit i nám.

Pokud bychom použili dětský model výkladu situace, naše první myšlenky by byly zcela odlišné. Možná se jen partner v noci špatně vyspal a je vyčerpaný, možná ho bolí hlava, šéf mu v zaměstnání naložil neúnosnou míru práce a partner pochybuje o svých schopnostech, nebo možná, stejně jako dítě, jen testuje naše hranice. Pohlédneme-li na partnera tímto způsobem, jeho chování se zázračně nezmění, ale už nás nebude tolik rozrušovat. Nebudeme předpokládat zlý záměr. Je hezké, že žijeme ve světě, kdy se učíme být laskaví k dětem, protože dříve tomu tak nebývalo. Bylo by však ještě hezčí, kdybychom se naučili být trochu velkorysejší v pochopení „dětských“ částí nás samotných, protože tyto části se nemění. Může to znít divně a možná zoufale. Nejsme přece děti! To sice nejsme, ale v mnoha směrech jimi celý život zůstáváme. Navenek vypadáme jako samostatní a úspěšní dospělí, ale určité části naší psychiky jsou stále, aniž si to nutně uvědomujeme, upoutány na způsoby jednání z raných fází našeho života. Pokud toto u svých partnerů pochopíme, může nám to pomoci v krizových situacích, kdy partneři propadnou náhlému vzteku, agresi, smutku nebo sebelítosti. Bohužel v okamžicích, kdy se chovají zcela opačně, než jak bychom u dospělých vyrovnaných jedinců očekávali, odsoudíme jejich jednání jako „dětinské“. Naneštěstí si neuvědomujeme, že se dotýkáme velmi konstruktivního vysvětlení jejich motivů, a „dětinskost“ zůstane spíše obviněním než obyčejným popisem vnitřního stavu.

Dospělost není dokončený stav
Není to vybočení z normálu ani selhání, pokud si náš partner zachovává svůj dětinský rozměr. Jedná se o běžný, nevyhnutelný znak lidské existence. Dospělost jednoduše není dokončeným stavem. Některé aspekty dětství, obzvláště ty, kterých si nejsme vědomi, trvají celý život. Proto tak, jak přirozeně a s pochopením reagujeme na děti, bychom měli reagovat i na dospělé. Naše schopnost být milující a klidní ve společnosti dětí je založena na skutečnosti, že považujeme za samozřejmé, že děti nejsou schopny nám vysvětlit, co jim skutečně vadí. U dospělých však tuto schopnost považujeme za samozřejmou, ačkoli mnozí mají velké problémy o svých pocitech hovořit. Ne proto, že nás chtějí naštvat, ale protože je to nikdo nenaučil.

Být velkorysý k partnerovu vnitřnímu dítěti neznamená dělat z něj dítě ve smyslu peskování, poroučení a nerespektování jeho názorů. Znamená to s vlídností vnímat věci, které partner říká, a pokusit se v nich vidět hlubší význam. Pokud se na nás partner oboří se slovy „jsi hrozná“, ve skutečnosti to může znamenat „jsem pod obrovským tlakem v práci a pokouším se sám sebe přesvědčit, že jsem silnější a nezávislejší, než ve skutečnosti jsem“. Vmete-li nám do tváře „ty to prostě nechápeš, že jo“, může to znamenat „jsem zděšený a frustrovaný a opravdu nevím, co dělat“. V ideálním případě bychom měli více prostoru věnovat uklidnění než hádání se. Místo toho, abychom partnerovi vyčítali jeho prohřešky, na něj můžeme pohlédnout jako na zmatené dítě, které brojí proti člověku, jehož má nejraději, protože ho nenapadne, jak jinak by mohlo situaci řešit. Je mnohem účinnější partnera ujistit, že všechno bude v pořádku, než mu jeho vztek oplatit, jakkoli lákavé se to může zdát.

Je mnohem složitější zůstat dospělým ve společnosti dalšího dospělého, jehož vnitřní dítě se právě projevuje, než ve společnosti skutečného dítěte. Toto pochopení musíme nejprve projevit vůči sobě. Naučit se dát prostor naší vlastní autenticitě. Naslouchat si. Neplísnit se za každou sebemenší chybu a nedokonalost. Ve vztahu je důležité pracovat na tomto uvědomění dohromady. Empatická reflexe sebe sama a ostatních notně zjednoduší život nejen nám, ale i našemu okolí.

Nahlédnout pod povrch
Chceme-li lásku vnímat jako štědrost, musíme zapojit představivost. Naše povahy jsou často ošidné. Můžeme být zlomení a potřebovat laskavost, ale naše křehkost a zranitelnost bývá skrytá za nedobytnou, asertivní a vznětlivou vnější maskou. Naučit se milovat znamená mentálně vystoupit z toho, co je na první pohled zřejmé, a představit si to, co není možné vidět. Vidíme-li pod povrch, předpokládáme, že druhý není zlý, ale úzkostný. Je vyděšený, nikoliv šílený.

Být obdivovaný může být uspokojivé, ale podstatou lásky je něco daleko hlubšího: porozumění a odpuštění ve slabších momentech, kdy nejsme sami sebou, ztrácíme nad sebou kontrolu, nebo jsme dokonce ovládáni svou temnou stránkou. Skutečnou lásku poznáme ve chvíli, kdy naše zranitelnost, strach, lítost a obavy vyvolají v našem protějšku místo odmítnutí soucitnou a laskavou reakci.

To, zda lásku chápeme spíš jako štědrost než jako obdiv, se projevuje v tom, jakého životního partnera si vybíráme. V době technologického pokroku jsme se tak trochu chytli do vlastní pasti „čekání na toho pravého“. Princ nebo princezna by měli mít všechny očekávané ctnosti a schopnosti. Jsme netrpěliví a příliš přísní. Vymažeme ze svého života současné partnery a ve jménu velkého ideálu jdeme hledat dokonalejší protějšek.

Láska-štědrost nezávisí na nejistém a vratkém základě jako láska-obdiv. Láska-štědrost přijímá, že ve vztahu mezi dvěma lidmi není cílem dokonalost, ale schopnost přijmout slabé stránky a pochopit slabé chvíle. Kdokoliv, s kým se rozhodneme spojit svůj život, bude vyžadovat určité množství štědrosti, protože s námi všemi je někdy těžké žít. A ve chvíli, kdy pochopíme význam lásky jako štědrosti, nebude tolik důležité, koho vlastně milujeme. Zkusme se nad touto zvláštní, ale nepochybně vznešenou a moudrou myšlenkou zamyslet: mohli bychom milovat kohokoli. Tak moc, že bychom v něm byli schopni vnímat to dobré, čisté a pozitivní, jakkoli zraněné, zničené nebo zatvrzelé by jeho srdce bylo. Taková láska nic nestojí, přesto dokáže změnit svět.  

  • autor: Dana Walker Macková
  • @seafox_yoga
  • foto: Shutterstock.com

Objednat předplatné