Když sv. Augustin tehdy žijící nespoutaným rytířským životem prvně vstoupil do kostela a vyslechl kázání kněze, ovlivnilo ho natolik, že se vzdal svých milenek i medoviny a rozhodl se, že dosáhne svatosti. Podařilo se mu to. Dnes nic takového pravděpodobně nehrozí. Od doby Augustinovy se ledasco změnilo, nejen v církvi, ale změnili jsme se především my. Mše svaté často nedokážou uspokojit naše duchovní potřeby. Hledáme proto jinde, většinou na Východě. Křesťanská mystika je ale bytostnou součástí každého Evropana, ať už ji přijímáme s úctou a hrdostí, nebo zarputile odmítáme, či jednoduše přehlížíme. I z tohoto důvodu jsme se rozhodli porovnat křesťanské desatero s Pataňdžaliho jogínským pojetím „norem“. Jóga totiž umožňuje odhalit vše, co tone v hlubinách lidské duše, a možná díky józe dokážeme pochopit i cosi z poselství křesťanské tradice, jež nese hodnoty, které jsou prostě naše.

V předchozím díle jsme vyložili jamu, první stupeň Pataňdžaliho filosofického konceptu rádžajógy, jež tvoří polovinu z „etického kodexu“ jogínů. Druhý díl je věnovaný nijamě, která představuje polovinu druhou. Nijama je tradičně chápaná jako pravidla či příkazy osobního chování. Vybízejí nás k zamyšlení se nad otázkami, jak se chováme, když se nikdo nedívá, jak si počínáme, jsme-li jediným svědkem. Příkazy nijamy podporují čistotu, spokojenost, sebekázeň, duchovní rozvoj a oddanost Bohu. Jsou vlastnostmi vyjadřujícími vyzrálost osobnosti a objevují se spontánně, jako výsledek přirozeného a harmonického života.

Sauča
neboli čistota znamená vnitřní pročištění orgánů a zároveň odstranění nečistot z mysli. Vytváří skutečné hodnoty, jestliže k vlastním rozhodnutím přistupujeme z hlediska výživnost versus toxicita. Tělo a mysl jsou tvořeny smyslovými dojmy, které vstřebáváme z vnějšího prostředí. Všechny zvuky, doteky, obrazy, chutě i pachy nesou energii a informace, které se v nás metabolicky přeměňují. Sauča proto nabádá k tomu, abychom vědomě vybírali takové druhy potravy, které vyživují tělo, mysl i duši, trávili čas s lidmi, se kterými se cítíme dobře, v prostředí, které nám vyhovuje, a usilovali o čistotu svých myšlenek i činů.

Santoša
představuje nepřítomnost touhy zmnožovat své životní potřeby, je spokojeností s tím, co je. Spokojenost nastává v okamžiku, kdy se oprostíme od potřeby vládnout nad situací, vše řídit, mít moc. Když zápasíme s nynější chvílí, bojujeme tím proti celému vesmíru. Což však nepředpokládá rezignovaný souhlas se vším, co nastane, ale přijetí toho, co se odehrává. Prožitek přítomného okamžiku tiší víry v mysli, a odráží tak stupeň rozpoložení, ve kterém je vnitřní klid naprosto nezávislý na okolnostech a dění.

Tapas
se překládá jako sebekázeň, askeze či odříkání. Prvotní význam slova tapas je ale oheň. Ohni přináleží stravování výživných i jedovatých látek a zdravý vnitřní oheň lze přirovnat ke správně fungujícímu metabolismu, neboť dokáže přeměnit všechny nečistoty. Lidé často spojují sebekázeň se strádáním, ale ti, kdo už dlouho setrvávají u jogínského způsobu života, říkají, že jsou disciplinovaní proto, že seřídili svůj biologický rytmus s rytmem přírody, a příroda má svůj řád.

Svádhjája
je sebepoznáním. Klasický překlad „bytost oddaná studiu duchovní literatury“ je trochu zavádějící, neboť v jádru znamená svádhjája studium sama sebe. Představuje pohled do vlastního nitra, který nám dříve či později umožní pochopit vlastní hodnotu a prohloubí umění postavit se objektivním událostem. Svádhjája nás učí porozumět sobě samému, konat věci účelné, a nikoliv zbytečné, mluvit jen tehdy, máme-li co říct, neulpívat na povrchu, ale dobírat se vnitřní podstaty, odhalit pravdu, Boha v nás, jež obsahuje všechny pravdy.

Íšvara Pránidhána
se většinou překládá jako víra nebo oddanost Bohu, která tvoří soukromou stránku nekonečna a nezměrné pole inteligence. Přestože bezmeznost uznáváme, lidská mysl má tendence k utváření hranic. Íšvara Pranidhána vyzývá k odevzdání se Všemohoucímu, byť vstupujeme do prostoru tajemství a nejistoty, vložit se do rukou neznáma. Známo zastupuje celá minulost, z jejíchž pout nás vysvobozuje prožitek přítomnosti.

Bible versus Pataňdžali
Jamu a nijamu lze podle Pataňďžaliho hodnotit jako milníky vlastního duchovního pokroku, jsou jakýmsi vnitřním dialogem jogína vznikajícím v procesu sebeuvědomění. Křesťanské desatero, jež předal Bůh Mojžíšovi na hoře Sinaji, bývá prezentováno, jako exodus lidu Izraele ze zotročení do země zaslíbené, tedy jako cesta z otroctví ke svobodě. Připomeňme si jeho znění:

První přikázání
„Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, já jsem tě vyvedl z Egyptské země z domu otroctví.
Nebudeš mít jiného Boha mimo mne.“

Druhé přikázání
„Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách v podzemí. Nebudeš se ničemu takovému klanět, ani tomu sloužit. Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, Bůh žárlivě milující. Stíhám vinu otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení těch, kteří mě nenávidí, ale prokazuji milosrdenství tisícům pokolení těch, kdo mě milují a má přikázání zachovávají.“

Třetí přikázání
„Nezneužiješ jména Hospodina, svého Boha. Hospodin nenechá bez trestu toho,
kdo by jeho jména zneužíval.“

Čtvrté přikázání
„Pamatuj na den odpočinku, že ti má být svatý. Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu
svou práci, ale sedmý den je dnem odpočinutí Hospodina, tvého Boha. Nebudeš dělat
žádnou práci ani ty, ani tvůj syn a tvá dcera, ani tvůj otrok a tvá otrokyně, ani tvé dobytče,
ani tvůj host, který žije v tvých branách. V šesti dnech Hospodin učinil nebe i zemi,
moře a všechno, co je v nich, a sedmého dne odpočinul. Proto požehnal Hospodin den odpočinku
a oddělil jej jako svatý.“

Páté přikázání
„Cti svého otce i matku, abys byl dlouho živ na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh.“

Šesté přikázání
„Nezabiješ.“

Sedmé přikázání
„Nesesmilníš.“

Osmé přikázání
„Nepokradeš.“

Deváté přikázání
„Nevydáš proti svému bližnímu křivého svědectví.“

Desáté přikázání
„Nebudeš dychtit po domě svého bližního. Nebudeš dychtit po ženě svého bližního ani po jeho otroku, ani po jeho otrokyni, ani po jeho býku, ani po jeho oslu, vůbec po ničem, co patří tvému bližnímu.“

První tři přikázání nabádají k oddanosti Stvořiteli stejně jako Íšvarapránidhána. I učení jógy chápe Nejvyšší božství jako jediné a absolutní, z něhož vše, co existuje, povstalo a k němuž se opět vrací. Mimo Nejvyšší Absolutní sílu neexistuje nic. Je nad všemi obrazy, tvary, barvami a zvuky i dalšími projevy mysli, a jako takovou ji nelze zobrazit ani nijak zpodobnit.

Význam slova „svátek“ ve svém prvotním smyslu znamenal den odvrácení se od světských záležitostí, aby se vytvořil prostor pro přijímání duchovních impulsů. Jóga nevymezuje konkrétní den pro duchovní záležitosti, ale podněcuje každého, aby si individuálně určil prostor k němu potřebný. Nutnost sebepoznání, a s tím spojenou i nutnost pravidelného odpoutání se od materiální činnosti a informačního proudu, připomíná svádhjája.

Páté přikázání „Cti otce i matku svou“ žádný podrobný výklad nepotřebuje, rodiče nám dali to nejcennější – život, a toho jsou si vědomi i mistři jógy, i oni proto nabádají k prokazování úcty rodičům a k životu v lásce a harmonii s bratry, sestrami a se všemi příbuznými.
Šesté přikázání „Nezabiješ.“ Je principiálně obsaženo v pojmu ahinsa a prostupuje napříč celým jógovým světem.
Sedmé přikázání koresponduje s brahmačarjou jogína a upozorňuje na nutnost získat vládu nad pudovou složkou vlastního já.
Osmé a desáté přikázání spočívá v odstranění touhy po něčem, co není naše, v nepřisvojování si cizích hodnot stejně jako astéja.
Deváté přikázání: „Nevydáš proti svému bližnímu křivého svědectví.“ Je obsaženo v pravdivosti, v satje.

Láska jako hlavní pilíř obou směrů
Ježíš Nazaretský celý dekalog shrnul do dvou přikázání: „Slyš, Izraeli, Hospodin, Bůh náš, jest jediný pán; miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, z celé své duše, z celé své mysli a z celé své síly. Miluj svého bližního jako sám sebe! Většího přikázání nad tato dvě není.“ Kristus vyzdvihl lásku k Bohu, k sobě a ke svým bližním, z nichž nevylučuje ani své nepřátele, nad ostatní hodnoty. Láska je jádrem Ježíšova evangelia, stejně jako je podstatou ahinsy, a jama a nijama mají své kořeny zase v ní a usilují o její zdokonalení.
Biblické a jogínské morální principy jsou si velmi blízké. V jogínských konceptech sice nenalezneme zmínku o trestu, pokud se nám nepodaří k těmto zásadám dojít, ale zde je namístě připomenout, že jogíni chápou život sám jako utrpení, jako trest, přinejmenším do doby dosažení nejvyššího stavu mysli, tedy jednoty átma a brahmá, kde vůle Boží se stává vůlí jogína.

Navíc, jako podstatu jedněch i druhých lze označit lásku – bytostnou transcendenci, sebepřekročení a odevzdání se, po jejímž smyslu se ptáme tak často jako po existenci Boží. Láska tvoří hlavní pilíř Kristova evangelia, stejně jako podstatu jamy a nijamy.
Ale zda chápeme jamu, nijamu a desatero jako lásku, příkazy, doporučení, normy, zákony přírody, a tak i bytostnou podstatu každého z nás, není důležité. Podstatné je, že žijeme v době, kdy slovy T. Halíka „se tvářnost lidského světa a horizonty poznání rychle a radikálně mění.“ Ve dnech, kdy v každém okamžiku může být skutečně cokoliv čímkoliv jiným. A právě desatero, jama a nijama představují určité trvání a stálost, jsou nití, která nás bezpečně vede širými prostorami našich životů.

• autor: Mgr. Olga Remešová
• zdroj fotky: Shutterstock.com