Fyzicky jsem na dně a hlavou mi začíná běžet myšlenka, kolik by stálo zavolat záchranu v podobě vrtulníku. Rychle tu představu zaženu. Jsem v rakouských Alpách, skoro ve třech tisících metrech, na skále, kde se stejně nedá přistát. A i kdyby se to povedlo, musel bych v nemocnici prodat ledvinu, abych zaplatil účet. Musím jít dál, nedá se nic dělat. Chtěl bych něco rozbít, abych si ulevil od té bezmoci, ale nic tu není… 

Vzpomínám si, jak mě táta bral jako malého kluka na běžky. Byl jsem líné dítě a nikdy se mi nechtělo šlapat do kopce. Často jsem se vztekal. Sedl jsem si do sněhu a řekl, že radši umrznu jako Vrbata. Jednou jsem dokonce sundal běžky a hodil je z kopce dolů. Táta mi vždycky trpělivě vysvětloval, proč musíme pokračovat dál, kolik jsme toho už ušli, že vracet se nemá smysl. Když byla situace bezvýchodná, slíbil mi zmrzlinový pohár na další chatě. Nechápu, že se nikdy nerozčílil a jednu mi neubalil. Teď už ale opravdu nemůžu a musím si sednout. Žuchnu na kámen před sebou a chce se mi brečet. Pak se ale podívám do údolí, které se rozprostírá za mnou. Jsem vysoko nad mraky, které líně plují hluboko pod mýma nohama. Tak to jsem vyšplhal pěkně vysoko.

Pozoruji tu nádheru a najednou vidím svůj dnešní výšlap v jiném světle. Uvědomím si, jak dlouhou cestu jsem ušel, jaké převýšení jsem překonal, a ten kousek, který mám ještě před sebou, už nevypadá tak hrozivě. Vlastně za tamtím kopcem je chata, kde si dám něco k jídlu, a pak se cesta začne stáčet dolů. Dochází mi, že je dnes nádherný den. A k tomu, aby se všechno změnilo, stačilo jen posadit se a podívat se kolem sebe. Proč tenhle jednoduchý princip vlastně nepoužívám i v životě? Zastavit se, ohlédnout se, poplácat se po zádech a říct si: „Udělals kus práce, jsi dobrej.“ Ne, místo toho se podívám na ten kopec, který mi postavili, a řekli, že ho musím dotáhnout hodně vysoko. Jedničky, vyznamenání, střední škola, vysoká škola, skvělá kariéra – to vše mi prý přinese úspěch. Ale o zastavení nikdo nemluvil. Nikdo neříkal: „Dělej to pro zábavu, hlavně ať jsi šťastnej.“

Když jsem byl v osmé třídě a musel jsem se rozhodnout, na jakou školu chci jít po základce, řekl jsem mámě, že se chci učit cukrářem. Od malička jsem totiž miloval sladké a rád jsem pekl koláče, bublaniny, štrúdly a další dobroty. Když to máma slyšela, málem omdlela. „Tvůj dědeček byl ředitel školy, babička učitelka, měl bys pokračovat v jejich šlépějích. Půjdeš na gymnázium!“ Zapomněl jsem říct, že máma je také učitelka. Jak jinak.

S přípravou na gymnázium zmizel všechen můj volný čas, musel jsem chodit na doučování češtiny a matematiky, abych neudělal ostudu. A od té doby jsem už také nikdy nic neupekl. Ztratil jsem na to chuť. A začal jsem postupovat podle pokynů. Šprtal jsem se na přijímačky a ve skrytu duše jsem si přál, abych se na tu školu nedostal, což se mi k mé velké radosti splnilo. Abych svou vnitřní rebelii vůči rodinné tradici dovršil, nastoupil jsem na strojní průmyslovku, která jako jediná přijímala všechny zájemce – pravděpodobně proto, že tam nikdo nechtěl studovat.

Mnoho let poté jsem seděl s mámou na chalupě. Svítilo sluníčko, my jsme pili kafe z hrníčků po babičce a máma najednou pronesla: „To je stejně zajímavé. Ani jeden jste nechtěli učit, a všichni učíte.“

Začal jsem oponovat, že to není pravda, ale máma nesouhlasně zakroutila hlavou: „Bára učí keramiku, Šáma učí předporodní přípravu a ty učíš jógu.“ Vzteky mi šla pára z uší, jak jsem se vnitřně rozčílil nad tím zjištěním, že jsem po všech těch životních peripetiích vlastně taky učitel. Ale pak jsem si uvědomil, že mě to baví. A přestože jsme všichni tři říkali, že nikdy, opravdu nikdy nebudeme mít s učením nic společného, životní cesta nás k tomu dovedla. A tak dál šplhám na ten kopec. Už ne proto, že musím, ale proto, že mě to těší. A když nemůžu, tak se posadím, rozhlédnu se a řeknu si, že je dneska opravdu krásně.

• autor: Jakub Šamberger
• www.energystudio.cz
• zdroj: z knihy fejetonů: Směju se, abych nebrečel