Některé země mají svou charakteristickou vůni. Opojný odér čehosi. Když zavřu oči a dýchám, cítím vůni smíchanou z ohně, květů, vosku, kadidla a oceánu. To je Bali. Vonné tyčinky jsou tam rozmístěny doslova na každém rohu, před každým domem i obchodem.

Balijci jako jediný národ v jihovýchodní Asii vyznávají hinduismus s prvky šamanismu. Většina Indonésanů totiž vyznává islám. Náboženské rituály prostupují životy všech ostrovanů a nejde jen o víkendovou záležitost, ale o každodenní aktivity. Ve vesnicích stojí velké chrámové stavby. Tyčí se jak na veřejných místech, tak v soukromých zahradách Balijců.

Chrámy, jako dočasná obydlí pro bohy, jsou otevřené a bez střechy, aby byl bohům usnadněn přístup mezi nebem a zemí. Obyvatelé vesnic stavby všelijak zkrášlují, svatyně a oltáře zahalují do barevných závojů. Není tomu jinak ani ve vesnici Seseh na jihozápadním pobřeží ostrova, kam směřují mé myšlenky. Seseh je klidné místo bez turistů, komerčních lákadel, obklopené pláží s tmavým lávovým pískem a rýžovými poli.

Takových míst na Bali vlivem turismu bohužel ubývá. Lidé jsou nesmírně usměvaví, milí a přátelští. Nedělá jim problém dát se s vámi do řeči. Už na letišti, při výstupu z letadla, nás vítal personál s rukama v gestu namasté.

Objevování krás na dvou kolech

Balijec bez skútru jako by nebyl. Jde o nejrychlejší dopravu mezi vesnicemi a městem. Využívá ho téměř každý. My jsme na něm najeli na čtyři sta kilometrů. Ostrov má z jednoho konce na druhý sto padesát kilometrů, takže není problém jen tak nasednout a prostě vyrazit. Silnice jsou většinou v dobrém stavu, za to značení cest chybí nebo je neaktuální. Mapu jsme v knižním průvodci sice měli, ale jet se podle ní nedalo. Každá vesnice je téměř identicky vyzdobena, se stejně oděnými chrámy a sloupy s prapory z banánových listů. Do stanoveného místa jsme sice vždy dojeli, kolikrát jsme ale ani nevěděli jak.

Na hlavních silnicích spojující větší města je možné natankovat u klasických benzinových pump, není jich ale mnoho. Dostupnější jsou lokální prodejci paliva, kteří benzin prodávají v lahvích od tvrdého alkoholu, nejčastěji od finské vodky. Myslela jsem si, že humorné obrázky, které se občas objevují na sociálních sítích, zachycující početnou rodinu jedoucí na jedné motorce, jsou fotomontáž. Nejsou. Na skútr se poskládají všichni, včetně psů poslušně sedících pod řidičovýma nohama. Co tomu říkají policisté, těžko odhadovat.

Bali je sopečného původu, stejně jako vedlejší ostrov Lombok. Při jasném počasí, a to je téměř každý den, je z pobřeží vidět přes rýžová pole na tamní hory. My jsme se vydali k druhé nejvyšší hoře na ostrově, k posvátné sopce Gunung Batukaru, pod kterou leží zahradní chrám Pura Luhur Batukaru. Neobyčejně klidné místo, kde se medituje za zvuků cikád, žab a vůně ibišku. Lidé mají k místu hlubokou úctu, přicházejí si sem pro posvátnou vodu z rybníků a naopak na oltářích bohům zanechávají materiální dary, takzvané oběti. Bohové je za to mají chránit před zlými duchy, na které Balijci věří.

Při vstupu do chrámu musí mít ženy i muži kolem pasu obmotaný sarong a šerpu. Na svatá místa nesmí menstruující a těhotné ženy, lidé, kterým nedávno zemřel některý z příbuzných, a matky s novorozeňaty. Balijci přitom děti milují a všechno jim dovolí. Udržují s nimi blízký fyzický kontakt, kočárek s vezoucím se dítětem jsem neviděla. Stále je drží v náručích a nedovolí, aby batolata lezla po zemi.

Ke svatým místům jsou Balijci velmi pokorní. Jedním z nejsvětějších míst je chrám Tanah Lot. Údajně byl založen potulným hinduistickým knězem Nirarthou, který meditoval tak usilovně, až shodil do moře skálu, na které seděl, a tak vznikl ostrůvek Tanah Lot. Zasvětil místo bohu moře a svůj šátek přeměnil na jedovaté hady, aby jeho nový domov chránili. Skálu se svatyní omývá Indický oceán. Při odlivu je okolí skály otevřeno turistům, do areálu na vrcholku ale mohou jen oddaní věřící.

I Love Bali Dogs

Celá Indonésie má úžasnou faunu a flóru. V naší vesnici volně pobíhala drůbež, po stěnách lezly ještěrky, na trávě se pásly balijské krávy (banteng), svá obří křídla předváděli motýli, po střechách se válely kočky a všude pobíhali psi. Balijští psi jsou úžasní. Žijí si svým životem, jsou opatrní. Každý má své teritorium, svůj dům, svého pána, kterého si hlídá. Chodí volně po ulicích, hrají si na plážích, hrabou v odpadcích a zkoumají, co dobrého lidé připravili pro bohy. Když se nikdo nedívá a obsah oběti je lákavý, neváhají misku vyjíst. Možná mají s bohy a duchy nějakou domluvu, kdoví. Psi za svou svobodu ale platí. Střetům s auty a motorkami se nevyhnou. Slzy se mi hrnuly do očí, když jsem viděla přejeté štěně či sraženého psa. Na podporu balijských psů vznikla před několika lety organizace I Love Bali Dogs se stejnojmennou webovou stránkou. Její zakladatelé a příznivci se snaží zlepšit životní podmínky desetitisíců psů, kteří nikomu nepatří a žijí na ulici, tím, že jim zajišťují veterinární péči, včetně kastrace, a šíří mezi místními osvětu, jak se o čtyřnohé kamarády starat.

Moje „neklidná“ druhá čakra

Ubud, Denpasar, Kuta, Seminyak nebo Taban, to jsou turisticky hojně navštěvovaná místa plná různých spa, wellness a sportovních center, značkových obchodů a galerií. Kde je poptávka, rychle se vytváří nabídka a na Bali je čím dál větší. Turismus přináší do země velké peníze a pracovní místa, a tak v nedotčené přírodě vznikají resorty, jaké známe ze středomořského pobřeží.

Vyznavači jógy nemají problém zajít si zacvičit na otevřenou lekci. V březnu se už pošesté v Ubudu konal Bali Spirit Festival, oslava jógy, tance a hudby. Na začátek listopadu se připravují všichni milovníci ashtanga jógy. Za účasti Manju Joise, Davida Williamse a jiných osobností proběhne na ostrově Ashtanga Yoga Bali Conference. Na ostrov jezdí učit spousta zahraničních lektorů a pořádají se zde dovolenkové retreaty pro západní klienty. Mohu potvrdit, že jenom stoupnout si na okraj podložky a zhluboka se nadechnout, v tak krásném prostředí, jako je Bali, je opojné.

Ve vesnicích se jóga veřejně necvičí, to mi ale nebránilo v mé vlastní praxi. Cvičit pod širým nebem, ve velkém teple, nadechovat se čistého vzduchu a mít za diváky ještěrky, je krásné. Jednou z možností, jak si zacvičit pod vedením lektora, je pozvat ho k sobě domů. Ásanami mě provedl Manohar, jogín s několikaletou praxí, který vyrostl mezi rýžovými poli a učil se bojovému umění. Jeho lekce byla jemná a příjemně plynula. Vyzkoušeli jsme několik těžších obrácených pozic. Stoj na rukou a na předloktí není ani tak o velké síle, jako o našem vnitřním strachu a napětí v hlavě. Když toto člověk překoná, je to povznášející pocit. Obrácené pozice stimulují všech sedm energetických center – čaker. O jejich systému v těle jsem četla. Poprvé jsem ale měla možnost setkat se v lázních s člověkem, který jim rozumí a umí s nimi pracovat.

Ketut, Balijec a šaman, byl tím, který se snažil srovnat můj vnitřní svět. Společně jsme pluli na vlně dechu a procházeli jednotlivé části těla. Nejprve mi omyli nohy v teplé lázni se spoustou květů, mořskou solí a limetkovou šťávou. Bylo to venku mezi stromy obalenými květy, za zpěvu ptáků a hukotu divoké řeky. Ketut, muž s tmavou pletí, vousy a tetováním na rukou, byl oblečen do bílého sarongu a bílé košile.

Začal u mých nohou, postupně se dostal až k temenu hlavy. Celé to byla směs masážních technik, akupresury a pranajámy. Dotýkal se mých rukou, nohou, mačkal prsty a páteř. Nepravidelně přeříkával slova, broukal mantry. Cítila jsem, jak se snaží napojit na mou energii a to špatné rukama odvát pryč. Když se jeho ruce pomalu začaly klepat, třást, zalil mě vnitřní pocit strachu, abych mu svojí energií neublížila. On měl ale vše pevně v rukách, věděl, co dělá. Měla jsem se mu dívat zhluboka do očí a setrvat. Ne sekundy, ale minuty. Co viděl on, nevím, já v jeho hlubokých, tmavě hnědých viděla sílu a tajemno.

Když jsem se ho v závěru zeptala, co cítil, řekl mi, že má druhá čakra je neklidná. Druhá čakra, jak mi vysvětlil, je spojená se čtvrtou čakrou, tedy se srdcem. Ketut měl pravdu. Poslední měsíce pro mě nebyly emočně jednoduché a vnitřní napětí se v těle hromadilo. Zklidnit mysl pomocí dechu, to byla Ketutova rada. Seděli jsme v sukhásaně, drželi se za zápěstí a společně dýchali. Měla jsem si vizualizovat svoji druhou čakru, umístěnou v podbřišku, a vést od ní dech nahoru až k temenu hlavy, ke korunní čakře. Tu jsme s Ketutem společně otevřeli a vstoupili, jak říkal: „Another dimension“. Krásné to bylo, jako celý výlet na Bali.

• autor: Zuzana Hálová
• www.veselyjogin.cz
• zdroj fotek: Samphotostock.cz, Karolina Indrisová (CK Sunset)
• 1.-14.3.2016 jóga na Bali s Václavem Krejčíkem a Jakubem Šambergerem, více zde!